Obyvatelstvo světové (MSgS)

obyvatelstvo světové (MSgS) (world population, population mondiale, naselenije zemlji, Weltbevölkerung) je pojem především soudobé politiky a demografie. Označuje úhrn obyvatelstva světa pojímaný kvantitativně, tedy jeho počet. Po druhé světové válce jsou prováděny Populační komisí OSN a Statistickou komisí OSN pravidelné odhady počtu obyvatelstva na zeměkouli, přičemž ještě stále asi u třetiny obyvatelstva světa je nutno provádět odhady bez alespoň relativně přijatelných pramenů.

Období, za něž se demografové odvažují spolehlivějších odhadů, jsou nestejně dlouhá. Jestliže pro některé země se lze odvážit odhadnout populaci např. zpětně za tři tisíce let, jako pro Mezopotámii (3 mil. obyv.), pro Horní a Dolní Egypt (rovněž 3 mil. obyv.) nebo pro římskou říši před dvěma a půl tisíci léty (30 mil. obyv.), odhady pro celý svět začínají obvykle tisíc let od začátku našeho letopočtu. Pro 10. století našeho letopočtu se počet světového obyvatelstva odhaduje na 275 mil. obyv. Do roku 1900, tedy za devět set let, se počet zvýšil na 1552 mil., tedy o 464 %. Do roku 1990, tedy za pouhých devadesát let, se počítá podle tzv. středního odhadu se vzrůstem obyvatelstva na 5068 mil., čili o 227 %, což je tempo pětkrát rychlejší než v celé historii lidstva.

Spolehlivost odhadů je závislá na spolehlivosti základních výchozích dat, na spolehlivosti údajů o porodnosti a úmrtnosti v přítomnosti a na správném odhadu přirozené reprodukce v budoucnosti. To je možné jen za podmínky dobře organizované statistické služby v jednotlivých zemích a za podmínky dobré mezinárodní spolupráce kvalifikovaných odborníků. Základ této spolupráci v oblasti sledování obyvatelstva byl položen roku 1853 na prvním Mezinárodním statistickém kongresu v Bruselu. Po dvaceti letech přestaly být tyto kongresy svolávány, ale od roku 1885 je vystřídal Mezinárodní statistický ústav, původně míněný rovněž jako dočasná tribuna statistiků, zejména demografů. Na jeho shromážděních byly uskutečňovány myšlenky mezinárodní spolupráce. V roce 1900 tam J. Körösi přednesl návrh na provedení prvého celosvětového populačního censu, který se sice neuskutečnil, ale jehož program přispěl k pozdějším unifikačním snahám na tomto poli a k prohlubování mezinárodní spolupráce. Plán celosvětového populačního censu souvisel s novými technickými možnostmi statistických zpracování, např. s vynálezem a praktickým využitím strojů na statistické děrné štítky (r. 1890), tabelátorů (r. 1901) atd. Plán celosvětového sčítání lidu nebyl dosud uskutečněn, avšak soustavně roste počet zemí, které vyhovují mezinárodním doporučením konat pravidelné populační censy, a to v roce končícím „0“ nebo v roce přilehlém a používat tzv. standardních ukazatelů. Přesto však za více než 1 miliardu obyvatelstva je prováděn dosud stále jen hrubý odhad.

Ačkoli dosud existuje Mezinárodní statistický úřad (založený v roce 1911, sídlo má v nizozemském Haagu), těžiště koordinačních prací se přesunuje stále více a více do orgánů Organizace spojených národů, zejména do jmenované Statistické a Demografické komise, ale také přímo do Hospodářské a sociální rady OSN. Unifikační snahy zesílily po druhé světové válce. Bylo to umožněno i založením a dobrým fungováním Statistického úřadu OSN, zakládáním oblastních orgánů OSN pro výcvik odborníků, prováděním mezinárodně koordinovaných demografických výzkumů, svoláváním mezioblastních nebo mezinárodních konferencí, široce založenou publikační činností (od roku 1948 vydává OSN Demografickou ročenku; Demographic Yearbook; Annuaire démographique; periodikum Populační buletin; Population Bulletin of the United Nations) atd.

Významnou činností specializovaných demografických orgánů OSN je vypracování prognóz neboli projekcí (budoucích odhadů) obyvatelstva. Tyto projekce se vypracovávají pochopitelně za jednotlivé země, a to s využitím národních pramenů (pokud jsou k dispozici), avšak jednotnou metodou. První studie pochází již z let 1951 a 1954. V roce 1957 byla vypracována prvá skutečná projekce, a to ve třech variantách, jak je obvyklé. Zkráceně se nazývají „vysoká“ (high), „střední“ (medium) a „nízká“ (low) podle toho, jakých předpokladů bylo použito při výpočtu. „Vysoká“ varianta počítá s vysokou porodností a nízkou úmrtností, „střední“ varianta s průměrnými ukazateli, „nízká“ varianta se opírá o nízkou porodnost a vysokou úmrtnost. V roce 1963 byla vypracována nová projekce (rovněž do roku 2000), a to dokonce ve čtyřech variantách. První z nich, nazvaná „pokračování trendů“ (continued trends) zachovává až do roku 2000 reprodukční míry na současné úrovni. Za uvedeného předpokladu by Země dosáhla v roce 2000 celkem 7410 mil. obyvatel. Všechny ostatní varianty počítají s menšími přirůstky, a to i „vysoká“ varianta, která předpokládá snížení dnešních vysokých reprodukčních měr na úroveň odpovídající celkově klesajícím ukazatelům.

Odborníci počítají většinou s vývojem odpovídajícím „střední“ variantě, to znamená se 6 miliardami obyvatel v roce 2000. K dosažení tohoto počtu se předpokládá, že se vedle různě rychlého pohybu křivky porodnosti bude postupně snižovat úmrtnost, avšak ani pro rok 2000 se nepočítá, že by střední délka života e překročila —v průměru pro obě pohlaví dohromady — věk 74 let. Pro země, kde střední délka života byla v roce 1960 30 roků, se předpokládá po uplynutí dalších čtyřiceti let prodloužení na 50 roků; ze 40 let v roce 1960 se počítá s prodloužením života na 60 roků, z 50 let na 70 roků, z 60 let na 74 roků a ze 70 roků v roce 1960 rovněž jen na 74 roků v roce 2000. Střední délka života 74 let se tedy považuje za současnou a také očekávanou průměrnou hranici lidského života odpovídající průměrné biologické hranici, která zřejmě nepřekročí ani během celé příští generace hranici 100 let.

Překračující vysoká čísla nejnovějších projekcí obyvatelstva jsou výsledkem režimu přirozené reprodukce, charakterizované v současné době vysokou mírou porodnosti u většiny obyvatelstva světa na jedné straně a stále se snižující úmrtností u převažující části světového obyvatelstva na straně druhé. To způsobuje, že na ohromných rozlohách Země přibývá ročně 2—3 % obyvatelstva, nejrychleji na Dálném východě, v Africe a v zemích Latinské Ameriky. Podle „střední“ varianty se očekává roční průměrný přírůstek světového obyvatelstva ve výši 1,7 %, avšak v Africe je to 2,6 %, v Americe jako celku 2,2 % a v Asii 1,8 %. Evropské země porostou podle této varianty průměrně o 0,5 % ročně (odpovídá přibližně přirozenému přírůstku ČSSR v roce 1966).

Současnou světovou populační situaci charakterizuje označení „demografická (populační) exploze“. Pohled na tisíciletý vývoj obyvatelstva, kdy po dobu déle než 700 let obyvatelstva přibývalo jen nepatrně, aby se od počátku 19. století přírůstek začal o něco zrychlovat, a zhruba od let padesátých našeho století doslova znásobovat, svádí k závěrům, že pravdu měla biologizující demografická škola, opírající se o matematické modely růstu obyvatelstva podle tzv. logistické křivky. Je sice pravda, že se křivka vývoje světové populace této křivce velmi podobá, avšak přece ji musíme hodnotit jinak než kdysi P. E. Verhulst nebo později R. Pearl. Početní růst obyvatelstva není dán pouze biologickým procesem jako u drosophil v uzavřeném prostoru, ale stále více a více lidským plánem a požadavky na stálý růst životní úrovně obyvatelstva (v němž plánované rodičovství bude mít stále větší úlohu). Ostatně nelze předbíhat už také proto, že projekce obyvatelstva nejdou za rok 2000 a že se tento rok ani nehodnotí jako období nějakého očekávaného obratu. Bude tedy následovat vývoj podle poslední fáze logistické křivky? Na to bude dána odpověď nejdříve za 30—40 let.

Dosud se populační teoretici i praktici zabývali většinou jen problémy jednotlivých konkrétních zemí. Také populační politika byla formulována pro konkrétní obyvatelstvo, konkrétní zemi, určitou vývojovou etapu. Stále více vstupujeme do epochy, kdy i populace se stává otázkou kontinentů a navíc již i světovým problémem. Vyjádřením toho byly i prvé dvě Světové populační konference. Prvá se konala v roce 1954 v Římě a měla již prvé náznaky podnětů celosvětové populační problematiky. Plně se tyto problémy ukázaly na druhé Světové populační konferenci v Bělehradě v roce 1965, kde účastníci tzv. Třetího světa (rozvojové země) seznamovali světovou odbornou i laickou veřejnost s dosud neznámými populačními problémy svých zemí, majícími však význam i v měřítku světovém. Ukazuje se, že příští populační vývoj bude nutno ovlivňovat ve větší míře než dosud a že se to — z hlediska celosvětového — musí dít asi těmito cestami:

1. Zabezpečit rychlé a kvantitativně významné zvýšení produkce potravin na celém světě, přednostně však v rozvojových zemích.
2. Zvýšit účinnost protinatalitní propagandy v zemích s vysokou a dosud málo regulovanou porodností a co nejvíce v těchto zemích rozšířit antikoncepční praxi.
3. Zvýšit kulturní úroveň převážné většiny světového obyvatelstva, což umožní plnit jak program zvýšení produkce potravin zabezpečením růstu produktivity práce, tak program rozšiřování antikoncepčních poznatků v širokých masách obyvatelstva, zejména v zaostalých zemích.

Třetí Světová populační konference se má uskutečnit v roce 1975. Na ní již bude možno zhodnotit účinnost opatření, která se připravují pro realizaci shora uvedených programů.

Vladimír Srb