Historiozofie
historiozofie – (z řec. historia = zvídání; sofia = vědění, moudrost) – též filozofie dějin – fil. disciplína hledající a studující mechanismus hist. vývoje na základě jeho vyabstrahovaných invariantů. K tomu, aby se mohla h. konstituovat, je nutná předchozí existence jistých teor. představ o dějinách, resp. dějinnosti. Je to zejm. lineární pojímání dějinného průběhu, koncept hist. času a stanovení takového předmětu dějin, který překračuje rozměr lidského individua. H. se nejprve vytvářela v rámci křesťanského teologického pojetí dějin (sv. Augustin, Tomáš Akvinský). Nové koncepty přineslo renesanční myšlení (N. Macchiavelli, J. Bodin) a osvícenství (G. B. Vico, Voltaire, J. G. Herder). Velký rozvoj h. nastal v 19. st. (G. W. F. Hegel, A. von Cieszkowski, K. Marx) a ve 20. st. (J. Toynbee, O. Spengler, M. Scheller, K. Jaspers, J. Maritain). Za předmět h. se často označuje i tzv. smysl dějin. V čes. prostředí provází toto pojetí vznik a rozvoj novodobé koncepce nár. dějin, na které se podíleli hlavně F. Palacký, T. G. Masaryk, J. Pekař.
historiosophy historiosophie Geschichtsphilosophie, Historiosophie storiosofia
Literatura: Kuderowicz, Z.: Filozofia dziejów. Warszawa 1983.