Povinnost
povinnost – v běžné komunikaci něco, co se má stát, co někdo má, příp. musí udělat a co je tak výrazem určitého závazku založeného na začlenění člověka či spol. skupiny do sítě spol. vztahů. P. je zákl. kamenem křesťanské teologie. Vystupuje jako základ etických teorií, ale je i předmětem zájmu spec. věd, jako matem. a formální logiky, které hledají metodol. prostředky neklasického řešení problémů etiky. Kromě toho ji zkoumá psychologie, méně již s-gie a jako protiklad práva též právní vědy. V původním významu slova p. v řadě jazyků se objevuje nutnost pečovat o něco a starat se o něco nebo někoho, ale také něco oplatit, vrátit dluh. K. Eisler (1930) chápe p. jako mravní jev, výslednici působení vnitřních determinant (právního a mravního vědomí osobnosti) a vnějších determinant (zvyků a morálky společnosti). V řec. filozofii se s problémem p. setkáváme např. u Platóna, a to v podobě závazku poslouchat zákony, které člověk dobrovolně přijal, současně však v transcendujícím smyslu (Sokrates umírá, plně p. založenou mimo tento svět). Aristotelův pohled na p. je spojen s dosažením dianoetických ctností – rozumnosti, moudrosti, uměřenosti a spravedlnosti. U stoiků je p. dosažením uměřeného klidu. Středověké křesťanské myšlení rozlišovalo p. vůči Bohu, bližnímu a sobě samému. Podle Tomáše Akvinského je poslušnost ve vztahu k Bohu první p. člověka. Teprve M. Luther poněkud zesvětštil pojetí p., orientoval ji i k pozemskému životu, důraz kladl na p. pilné práce. Pojem p. vysoce vyzvedl a hlubokým mravním smyslem obdařil I. Kant. Je pro něj „jednáním ze závaznosti“. Morálního obsahu však jednání z p. nabývá pouze tehdy, pokud není založeno v žádostivosti či ve strachu. P. vystupuje jako nutnost jednat z respektu před mravním zákonem, který musí být všeobecný. G. W. F. Hegel vytýkal Kantovi traktování p. kvůli p. J. G. Fichte se pokusil o genetickou dedukci p. se zdůrazněním postulátu svobody. V angloam. morální filozofii byl pojem p. naplňován zcela konkrétním obsahem, a to především v teoriích klasického utilitarismu J. Benthama a J. S. Milla, v nichž je p. ztotožňována s jednáním přinášejícím co největší užitek, jehož podoba je ovšem chápána značně diferencovaně.
Dnes lze rozlišit teorie absolutizující nebo naopak relativizující obsah a funkci etických kategorií a také p. Absolutizující teorie směřují proti postulátu spol. podmíněnosti a historičnosti p. Patří k nim koncepty novokantismu a novoprotestantismu (přes pokusy o zesvětštění obsahu p. relativizací Boha jako věčného zákona a v druhém případě Boha jako subjektu a zdroje svobodné vůle) i soudobého intuitivismu, k jehož předchůdcům patří i G. E. Moore. Pro intuitivisty je ústředním postulátem buď dobro, z něhož je p. odvozena, nebo naopak p., jejíž plnění je nejvyšším dobrem. P. je tak postavena mimo rámec spol. působení, je prezentována jako zřejmá sama o sobě, jako věčná a nezměnitelná. Paradoxní je, že absolutizující intuitivismus vytvořil předpoklady pro relativizující pohledy na p., které v posledním období převládají. Především je třeba připomenout emotivismus, jehož stoupenci (např. A. J. Ayer, B. Russell aj.) vykládají p. jako výraz aktuálních emocí subjektu a tvrdí, že nemůže nabýt platnosti obecné maximy především proto, že její obsah nelze dokazovat ani vyvracet. P. relativizuje také metaetika (Eoulmin, Hare, P. P. W. Lorenzen, O. Schwemmer aj.) ve svých teoriích normativity v jazyce etiky i tzv. situační etika či „kontextuální etika“, která vychází z toho, že etické normy včetně p. jsou určovány zcela konkrétní situací a kontextem, v němž člověk vystupuje, a že je proto třeba odmítnout požadavek norem a především p. na obecnou platnost (viz též některé směry novoprotestantismu a existencialistické teorie). V „etice seberealizace“ je pojetí p. podřízeno principu realizace niterného, neopakovatelného já, a tak je vytrženo ze spol. kontextu a subsumováno absolutizované podstatě subjektu. Z marx. pozice Drobnickij (1974) chápe p. jako výslednici konfliktů motivů vnějších a vnitřních a jako zprostředkovaný výraz konfrontace zájmů individua a společnosti. Málo je rozpracována souvislost p. a hodnotové orientace. Individuum je v procesu svých činností konfrontováno jak s hodnotami, které bezprostředně odrážejí i spoluurčují jeho „každodenní život“, tak i s hodnotami, které naopak horizonty tohoto „každodenního života“ překračují. Rozpor mezi normativitou a obsahem těch hodnot, které individuum niterně akceptuje, znemožňuje uvést do souladu vlastní praktické jednání s morálním apelem p. obsaženém v „transcendentních“ hodnotách (viz např. abstraktní kladný vztah k ochraně životního prostředí kontra životní každodenní praxi).
duty devoir Verpflichtung dovere, obbligo