Sociologie systémová
sociologie systémová – v širokém smyslu pojetí s-gie jako vědy o sociálních systémech. Za předchůdce tohoto přístupu je považován zejm. Ch. L. de Montesquieu; mezi hlavní hist. reprezentanty patří H. Spencer a V. Pareto. Zdrojem s.s. je též koncepce soc. jednání F. W. Znanieckého a L. J. Hendersona. Procesuální přístup lze nalézt v okruhu chicagské školy, příp. v interakcionismu. K této tradici se připojují ve 20. st. ideové podněty obecné teorie systémů (L. von Bertalanffy, W. R. Ashby). Vyvrcholením s-gické tradice systémového myšlení je strukturální funkcionalismus. V jeho rámci vytvořil prototyp s.s. T. Parsons, a to především v práci The Social System (1951), tedy poté, co rozvinul obecnou teorii jednání. Teorie sociálního systému vychází ze schématu 4 hlavních funkcí, kterým odpovídají 4 subsystémy jednání: 1. soc. systém, který plní funkci integrativní; 2. kult. systém; 3. systém osobnosti; 4. systém chování organismu. Soc. systém je chápán jako složitý, strukturovaný celek, jako systém navzájem závislých procesů jednání, směřující k dosažení a zachování ekvilibria (viz homeostáze). Této koncepci se vytýká její statické a konsensualistické zaměření, které nepočítá se změnou systému a všechny odchylky chápe jako disfunkční. Klíčovou roli zde hraje socializace jednotlivých aktérů, kteří se do systému začleňují prostřednictvím rolí. Rozhodující je reprodukce hodnotového systému, což souvisí s úlohou kult. systému. Společnost představuje nejkomplexnější a nejsoběstačnější soc. systém se zvl. vyvinutými integračními mechanismy, s výraznou úlohou normativního řádu, s institucionalizací vzorců jednání. Podle Parsonse je úkolem s-gie zabývat se těmito aspekty teorie soc. systémů a všímat si zákl. vztahů mezi subsystémy, které je možno – opět na základě 4 funkcí – analyticky členit na ekonomiku, politiku, komunitu, rodinu. Na jedné straně je vždy předkládána hierarchie systémů, na druhé straně jsou na jednotlivých úrovních rozlišené subsystémy zásadně kladeny vedle sebe, což odpovídá metodol. postulátu pluralismu faktorů (funkcí). Tento přístup byl některými kritiky (např. Ch. W. Millsem, A. W. Gouldnerem) hodnocen jako teleologický a statický, ve svých ideol. důsledcích jako konzervativní a apologetický. Měl však značný vliv jak na některé směry teorie organizace, tak na pokusy o soc. modelování, kde došlo k určité symbióze mezi Parsonsovými konceptuálními schématy a metodologií neopozitivismu. Posledním význ. představitelem funkcionalistického přístupu k soc. systému je N. Luhmann. Pojímá jej dynamičtěji, jako otevřený systém, který vzniká výběrem a redukcí komplexity možností a je smysluplnou vzájemnou vazbou jednání lidí. Zvl. konstitutivní význam připisuje Luhmann komunikaci. Společnost je pro něj komunikačně zprostředkovaným evolučním systémem, v němž probíhá diferenciace jednotlivých systémů.
Mimo rámec funkcionalismu rozvinul teor. koncepci soc. systému G. C. Homans. K s.s. směřují i některé obecně teor. úvahy zdůrazňující význam pojmu organizace pro sblížení s-gie a obecné teorie systémů. U W. Buckleyho lze zaznamenat snahu o překonání metodol. jednostrannosti funkcionalismu a zájem o kauzální analýzu, uplatňuje také některé nové pojmy (ekvifinalita, zpětná vazba, emergence aj.). Snaha přiblížit obecnou teorii systémů konkrétnějším aplikacím charakterizují i práce R. L. Ackoffa, J. K. Feiblemana, J. W. Frienda. Při rozvíjení teorie organizace sehrála význ. úlohu tzv. škola sociálních systémů, jejímž čelným představitelem je Ch. I. Barnard. Systémový přístup zde slouží jako základ interdisciplinárního zkoumání jednotlivých organizací. Organizace představuje složitý a diferencovaný systém, přičemž zahrnuje formální i neformální strukturu, vazby, procesy komunikace a rozhodování jako prostředky regulace a vedení. I zde se vychází z integrativní role hlavního cíle organizace a pozornost je věnována jak rovnováze a stabilitě organizace, tak procesům adaptace. Značný zájem přitahují i problémy rozhodování a motivace (H. A. Simon). K význ. teoretikům se řadí P. Selznick, A. W. Etzioni, P. M. Blau, B. M. Gross. Systémový přístup se uplatnil i v oblasti politologie (D. Easton) a teorie byrokracie (M. Crozier). V posledních letech dochází k oživení zájmu o funkcionální přístupy i v am. s-gii (neofunkcionalismus, P. Colomy, J. Alexander). Zachována zůstala i tradice globálních systémových pohledů na problémy světa (viz dřívější práce Římského klubu) – nejznámějším představitelem tohoto směru je zřejmě I. M. Wallerstein. Na pomezí abstraktní teorie a empir. analýzy se pohybují studie relativně uzavřené výzk. skupiny sdružené v rámci ISA (F. Para-Luna aj.). Dnešní systémové přístupy přinášejí zejm. na makro-úrovni více dynamiky a kritického pohledu. Mohou být ovšem propojovány s různými paradigmaty, např. funkcionálním, marx., neopozitivistickým.
systems sociology sociologie systémiste (de système) Systemsoziologie sociologia sistemica
Literatura: Buckley, W.: Sociology and Modern System Theory. New Jersey 1967; Buriánek, J.: Systémová sociologie? Praha 1984; Emery, F. E. ed.: Systems Thinking. 1972; Parsons, T.: (1966) Společnosti – vývojové a srovnávací hodnocení. Praha 1971; Puršová, J.: Vývoj systémových teorií společnosti. Praha 1984; Tjaden, K. H.: Soziales System und Sozialer Wandel. Stuttgart 1969.