Společnost občanská
společnost občanská – termín s více významy, které spolu hist. souvisí. Zákl. význam poukazuje k Aristotelově politické společnosti (koinónia politiké), označující společenství svobodných lidí (eleutheroi); obec (polis) je charakterizována jako vláda rovných mezi rovnými (Politika). V protikladu k novověku je ekon. zajištění svobodného občana jeho soukromou záležitostí a odehrává se v domácnosti, kde je svobodný občan „domácím pánem“ (oikodespotés), který vykonává vládu nad nesvobodnými (tj. otroky), nad ještě ne svobodnými (dětmi) a svobodnými s neúplnými právy (manželka). Co spojuje občany ve společnost (chápanou jako politické společenství) je nejen péče o to, aby si zajistili prostředky obživy, ale aby vedli „dobrý život“, tj. žili ctnostně a šťastně. M. T. Cicero přeložil Aristotelův výraz „politická společnost“ jako „societas civilis“ neboli s.o. a tento pojem se stal zákl. pojmem polit. a spol. teorií novověku. Pod vlivem této tradice novověké přirozenoprávní teorie nadále nerozlišují mezi státem a s.o. Doklady toho lze shledat u P. Melanchtona, F. Bacona, T. Hobbese, J. Locka, J. J. Rousseaua aj. U těchto myslitelů jsou výrazy „politická společnost“ a s.o. používány jako synonyma. Novověké teorie přirozeného práva přitom vycházejí z toho, že jedinec uspokojuje své potřeby díky dělbě práce a směně, tedy ve společenství s druhými, kteří stojí stranou polit. moci, avšak konstituci společnosti chápou jako polit. akt smlouvy. Rozlišení mezi „politickým stavem“ a „občanským stavem“ společnosti se poprvé objevila u Ch. L. Montesquieua (De l'esprit des lois). Z pojmu s.o. se odlučuje nepolit. „občanská“ oblast, jíž se v 17. a 18. st. postupně přikládala stále větší závažnost a měnil se i její význam. U A. Fergusona (An Essay of the History of Civil Society) znamená s.o. společnost civilizovanou.
Zákl. význam pojmu s.o. v novověku lze najít u G. W. F. Hegela, který pod vlivem emancipace „třetího stavu“ za občanských revolucí odlišuje stát jako polit. sféru společnosti od s.o., přičemž výrazem „občanský“ označuje soukromoprávní postavení občana – „bourgeois“ (Grundlinien der Philosophie des Rechts). S.o. je podle Hegela sférou „diference“ ekon. oblasti společnosti vůči státu. Ekon. oblast je sférou práce, jež je vedena soukromým zájmem a směřuje k uspokojení každodenních potřeb, je založena na „zájmu“ jedince a vázána na svobodu osobnosti a na vlastnictví, jež je ztělesněním svobodné vůle jedince. I dělník a intelektuál jsou vlastníky, a to vlastníky svých „tělesných a duchovních dovedností a možností činnosti“, které směňují za mzdu. Lidská práva jsou odvozena z této sféry, přičemž platí, že v s.o. má jedinec občanská práva „ne proto, že je žid, katolík, protestant, Němec, Ital atd., nýbrž proto, že je člověk“. Omezení s.o. na oblast ekon. podnikání vyvažuje Hegel pojetím státu, který stojí nad s.o. jako „pravé sjednocení“ a „zmravnění“. Je to dědictví Aristotelova pojetí „politické společnosti“. Aristotelem inspirovanou rehabilitaci pojmu s.o. provedla H. Arendtová. V jisté distanci vůči liberalistickému omezení státu na zajištění obživy lidí poukázala na to, že oblast veřejnosti, občanství i státu představuje mezilidskou sounáležitost pozvedající se nad pouhé zajištění života. S.o. tím opětovně získává některé rysy aristotelského pojetí mravnosti. Soudobá diskuze mezi liberalismem a komunitarismem se točí právě kolem otázky, zda polit. společenství se zakládá na mravní ideji dobra (komunitarismus) nebo na mravně neutrálních zásadách práva a spravedlnosti (přednost práva před dobrem je zásadou polit. liberalismu). I v těchto diskusích bývá ovšem s.o. nadále odlišována od státu a znamená sféru spontánního sdružování lidí. V Čechách toto chápání s.o. prosazuje V. Havel, v tomto duchu uvažuje P. Pithart i další autoři. Kritickou analýzu s.o. jako prostoru veřejnosti, jenž se otevírá mimo státní instituce i ekonomiku, provedl J. Habermas. Zdůraznil přitom roli masmédií a veř. mínění.
civil society société civile bürgerliche Gesellschaft società civile
Literatura: Arendt, H.: Vita activa oder vom tätigen Leben. 1971; Habermas, J.: Strukturwandel der Öffentlichkeit. Untersuchung zu einer Kategorie der bürgerlichen Gesellschaft. 1962; Riedel, M.: Der Begriff der „Bürgerlichen Gesellschaft“ und das Problem seines geschichtlichen Ursprungs. In: Zwischen Tradition und Revolution. 1969; Walzer, M.: Spheres of Justice. New York 1983.
Aktualizace 2018: Termín s více významy, které spolu hist. souvisí. Je vhodné odlišit jeho původní význam, který měl v antické politické filozofii, od významu, který získal v moderní době, ale také od významů, které má v soudobé politické teorii. Původní význam poukazuje k Aristotelově politické společnosti (koinónia politiké), označující společenství svobodných lidí (eleutheroi); obec (polis) je charakterizována jako vláda rovných mezi rovnými (Politika). V protikladu k novověku je ekon. zajištění svobodného občana jeho soukromou záležitostí a odehrává se v domácnosti, kde je svobodný občan „domácím pánem“ (oikodespotés), který vykonává vládu nad nesvobodnými (tj. otroky), nad ještě ne svobodnými (dětmi) a svobodnými s neúplnými právy (manželka). Co spojuje občany ve společnost (chápanou jako politické společenství) je nejen péče o to, aby si zajistili prostředky obživy, ale aby vedli „dobrý život“, tj. žili ctnostně a šťastně. M. T. Cicero přeložil Aristotelův výraz „politická společnost“ jako „societas civilis“ neboli s.o. a tento pojem se stal zákl. pojmem polit. a spol. teorií novověku. V moderní době postupně došlo k odlišení s.o. od státu. Novověké přirozenoprávní teorie ještě toto rozlišení neznají. Doklady toho lze shledat u P. Melanchtona, F. Bacona, T. Hobbese, J. Locka, J. J. Rousseaua aj. Novověké teorie přirozeného práva přitom vycházejí z toho, že jedinec uspokojuje své tělesné potřeby díky dělbě práce a směně, avšak stojí při tom stranou polit. moci a řídí se při tom přirozeným zákonem. Ustavení státu chápou jako racionální akt společenské smlouvy. Rozlišení mezi „politickým stavem“ a „občanským stavem“ se poprvé objevilo u Ch. L. Montesquieua (De l'esprit des lois). Z pojmu s.o. se odlučuje nepolit. „občanská“ oblast, jíž se v 17. a 18. st. postupně přikládala stále větší závažnost a měnil se i její význam. U A. Fergusona (An Essay of the History of Civil Society) znamená s.o. společnost civilizovanou. Odlišení s.o. od státu směrodatným způsobem vyložil G. W. F. Hegel. S.o. definoval jako sféru „diference“, která vstupuje mezi rodinu a stát (Grundlinien der Philosophie). Zřejmě pod vlivem emancipace „třetího stavu“ za měšťanských revolucí pojímal stát jako sféru, kde se utváří politická jednota společnosti, na rozdíl od s.o., kterou začal chápat jako ekonomickou oblast dělby práce, kde se jedinec v soukromoprávním postavení občana „bourgeois“ sdružuje s ostatními při obstarávání svých každodenních potřeb. V nedávné době došlo k oživení zájmu o teorie s.o. . Nejprve Aristotelem inspirovanou rehabilitaci pojmu s.o. provedla H. Arendtová. V jisté distanci vůči liberalistickému omezení státu na politické a právní zajištění individuální obživy lidí poukázala na to, že oblast veřejnosti, občanství i státu představuje mezilidskou sounáležitost pozvedající se nad pouhé zajištění soukromého života. S.o. se tak stává sférou politického jednání občanů. Zejména John Keane v 80. letech 20. století přispěl k nové konceptualizaci s.o. v soudobé politické teorii. Převzal tento výraz z klasické liberální tradice, změnil jeho význam a použil jej k rozvoji demokratické teorie. Z s.o. se nadále stává oblast svobodného sdružování občanů, prostor jejich politických aktivit a utváření veřejného mínění, který se odlišuje jak od sféry soukromého podnikání, tak ovšem rovněž od státu jako sféry institucionalizované moci. K oživení demokratického diskurzu o s.o. v té době rozhodujícím způsobem přispěli rovněž A. Arato a J. Cohen. Vycházeli při tom z tradice hnutí za občanská práva ve Spojených státech, ale zmiňují rovněž inspiraci disidentským hnutím z konce komunistické diktatury. Koncept s.o. našel mezitím různorodé uplatnění v soudobé demokratické teorii. Tak v politické sociologii Roberta Putnama je s.o. místo, kde občané mohou rozvíjet svůj sociální kapitál a kultivovat svůj společenský smysl, tj. učí se spolupracovat, přijímat a dodržovat závazky vůči druhým a také omezovat vlastní zájem ve prospěch společných hodnot. V teorii deliberativní demokracie Jürgena Habermase je s. o. zase místem, kde se v jakémsi „asubjektivním procesu“ v „nekonečném rozhovoru“ občanů utváří veřejné mínění, které „obkličuje“ mocenské a administrativní instituce státu. Občané při tom svou „komunikativní moc“ proměňují v moc participační a politickou při rozhodování státu. V radikální teorii demokracie u Laclaua a Mouffeové už není ono „obkličování“ státních institucí chápáno jako deliberace, jejímž cílem je politický konsensus občanů, ale jako politický konflikt, ve kterém se může konstituovat lid jako aktér schopný konfrontovat politické elity jinak než ve volbách, ale kolektivně právě na půdě s.o. V Česku se kolem konceptu s.o. strhla politická polemika v 90. letech 20. století mezi prezidentem Václavem Havlem a premiérem Václavem Klausem. Václav Klaus trval na individualistickém pojetí společnosti a státu. Přidržoval se v tom klasického liberalismu, a tak koncept s.o. odmítal jako zcestný a politicky nebezpečný. Václav Havel naopak zdůrazňoval demokratický význam konceptu s.o. a pokoušel se jej využít k umírněné kritice neoliberálního paradigmatu, který tehdy sloužil jako ideologická norma pro budování kapitalismu a demokracie v české společnosti.