Utopie
utopie – (z řec. topos = místo; u = ne, výraz negace, neexistující místo) – vize a popisy života v ideálním státu, v ideální společnosti. U. se vztahuje k zemi, jejíž místo není určeno. Je to typ kritické výpovědi navazující na starší antické vzory, zvl. na Platóna, jehož obliba stoupá v renesanci po vydání Utopie angl. myslitele Th. Mora (1516). Ten ve svém díle sice kritizoval soc. poměry v Anglii 16. st., ale nesnažil se být zvěstovatelem nového spol. řádu, jak se o to pokoušeli někteří pozdější autoři utop. spisů. O sto let později vyšla v Anglii další z klasických prací, Nová Atlantida F. Bacona (1627). Nová Atlantida je země, v níž jsou spol. poměry uspořádány a řízeny moudrými vládci za využití vědy a techniky, umění a dovedností. Vzniká tak obecně prospěšné dílo, společnost založená na principu „cooperatio omnium“ – na spolupráci všech. V 17. st. vychází v Anglii ještě Harringtonova Republika Okeána (1656). Mezi klasická díla utop. literatury patří také Campanellův Sluneční stát, ve kterém autor uvažuje o výhodách státu řídícího se do nejmenších podrobností předpisy a pravidly, jejichž smyslem je obecné blaho. Zvl. typem u. je u. social. zaměření, nazývaná utopickým socialismem. Šíří se především v 19. st., počínaje Le nouveau monde industriel (1829) F. M. Ch. Fouriera (viz fourierismus). Patří k němu také Voyage en Icarie E. Cabeta (1840), Bellamyho Looking Backward (1888) a Herztkův Freiland (1890). Skoro všechny tyto práce se zabývají popisem parciálních změn v mezilidských vztazích, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, rodiči a dětmi, žáky a učiteli, muži a ženami v manželství apod. Očekávané změny směřují k vytvoření rovnostářské a nehierarchické, neautoritativní společnosti různého stupně. Jiným typem utop. literatury jsou tzv. tech. u., které mají většinou futurologický charakter. Řadu jejich autorů zajímají ale spíše než soc. změny tech. postupy a novinky a jejich mnohdy překvapivý dopad v soc. oblasti.
V novější době získal pojem u. ve srovnání s tradičním humanisticko-fil. obsahem poněkud odlišný význam. Počátek této nové tematizace je spojen se jménem K. Mannheima. Podle něho je utop. každá orientace lidského vědomí, která se příčí „konkrétně uskutečněnému obrazu světa“, tj. topii. Jako reálná danost je u. podle Mannheima náhražkou za „formy transcendentna“ uvažované v předchozí fázi dějin záp. kultury. Utopické vědomí je tedy v prožívání, myšlení a jednání zaměřeno na pojmy a obecné představy, které v současných, přítomných oblastech života, ve vědomí jedinců, skupin a vrstev nejsou ještě uskutečněny. Utop. představy vztahované k budoucnosti se mohou stát revol. silou a utop. vědomí se tak odlišuje podle Mannheima od ideologického vědomí, které skutečnost konzervuje. Mannheim dělí u. podle vztahu ke skutečnosti na směšné fantazie, reakcionářské u. a realistické alternativy. Člověk novověku je podle něho ve své životní orientaci skoro výlučně svázán s utopiemi.
Utopia utopie Utopie utopia
Literatura: Bloch, E.: Princip der Hoffnung. Frankfurt a. M. 1965; Klaič, D.: The Plot of the Future. Utopia and Dystopia in Modern Drama. Michigan 1991; Krysmanski, H.: Die utopische Methode. 1963; Mannheim, K.: Ideologie und Utopie. 1965; Neuduss, A.: Utopie. 1968; Voigt, A.: Die Sozialen Utopien. 1906.
Viz též heslo utopie sociální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)