Asertivita

Verze z 10. 12. 2017, 17:52, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (import na produkční server)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

asertivita – (z lat. ad sero, assere = osobovat si něco, osvojovat, přiřaďovat) – sebeuplatňování, sebeprosazování (angl. a fr. ekvivalenty podtrhují deklarování, tvrzení, požadování práv) především formou přímého, přiměřeného a upřímného vyjadřování vlastních myšlenek, citů a názorů, pozitivních i negativních, bez porušování práv jiných lidí či svých vlastních. Jako první použil tento termín psycholog A. Salter. Při výcviku svých neurotických pacientů vyžadoval volné a přiměřené projevování myšlenek a emocí, cvičil schopnost vyjádřit je, obhájit a vyslovit odmítnutí. První výcvikové skupiny těchto soc. dovedností vznikaly koncem 40. l. (T-groups K. Lewina, 1946; trénink a. zavedl Salter, 1949). V posledních letech se výcvik a. chápe jako součást aktivního sociálního učení (v Čes. republice Josef Linhart, I. Perlaki, 1981). Tzv. asertivní chování je kombinací prvků sebejistého a sebehodnotícího chování. Tyto způsoby nelze zvládnout pouze teor., je nutno osvojit si je prakticky, a proto je kladen důraz na modelování situací a jejich procvičování. V průběhu 70. l. bylo vymezeno 5 schopností, které patří do nácviku a.: odmítnout, požádat o laskavost, vznést požadavek, vyjádřit kladné a záporné emoce, začít, udržet i ukončit konverzaci. Bylo také rozlišeno několik druhů a.: 1. zákl. a., což je schopnost jednoduchého vyjadřování názorů, myšlenek a emocí (nezahrnuje další specif. soc. schopnosti); 2. empatická a., která překračuje rámec vyjadřování vlastních citů a potřeb, obsahuje vnímavost a citlivost vůči jiným lidem a schopnost posoudit situace, v nichž se člověk nachází; 3. stupňovaná a., spočívající v zesilování důrazu, pokud je stanovisko druhou stranou ignorováno a jsou agresivně porušována práva; přitom je ale nutno dbát na vlastní mez překročení do agrese a před závěrečným výrokem stupňované a. poskytnout osobě s jiným názorem dostatek možností ke změně chování; 4. konfrontační a., která se orientuje na popis rozporů mezi slovy a skutky partnera, přičemž se na něj neútočí, ale žádá se doplňující informace k vyřešení problému. Opakem a. je sebepotlačující až sebeznehodnocující postoj. Neasertivní člověk umožňuje svým nejasným vyjadřováním a popíráním svých práv jiným lidem, aby je též znevážili a popřeli. Neasertivní chování souvisí se sníženým sebevědomím a sníženou sebeúctou a se snahou vyhnout se konfliktům. Jiným protikladem asertivního chování je zmíněné agresívní chování, směřující k znehodnocování práv jiných lidí, k jejich degradaci, k nadvládě nad nimi. Na a. lze pohlížet jako na předpoklad vedení diskuse, resp. faktor umožňující hladký a efektivní průběh sociální komunikace.

assertiveness auto-affirmation Assertivität assertività, autoaffermazione

Literatura: Kelley, C.: Assertion Training. San Diego 1979; Pelrovskaja, L. A.: Těoretičeskije i metodičeskije problémy socialno-psichologičeskogo treninga. Moskva 1982; Linhart, J.Perlaki, I.: Model aktivního sociálního učení. Československá psychologie, 19, 1975, č. 3.

-- Vlastimil Blahák