Princip komplementarity
princip komplementarity – (z lat. principium = původ, východisko, začátek; complere = doplnit) – princip založený na specif. pojetí komplementarity. Původně byl vymezen N. H. Bohrem (v r. 1928) v rámci kvantové fyziky jako skutečnost, že v témž časovém intervalu nemůžeme se stejnou přesností stanovit polohu částice a její rychlost. Bohr se pokusil ukázat, že určité části přírody je nutné popisovat prostřednictvím komplementárních pojmů, experimentů a pozorování. Komplementární pojmy jsou takové pojmy, které se vzájemně vylučují a současně vzájemně předpokládají, protože odrážejí různé aspekty studovaných jevů, které však nejsou vyděleny arbitrárně, ale vyplývají z neslučitelnosti empir. podmínek poznání. Proto každý z komplementárních popisů tvoří základ pro popis celého zkoumaného jevu. Bohr sám navrhl rozšíření platnosti p.k. z oblasti kvantové fyziky na širší oblast jevů: živé organismy, lidské chování a lidské kultury vykazují rysy celostnosti, které nemohou být zobrazeny jinak než pomocí typicky komplementárního způsobu popisu. Bohrova idea původně nebyla příliš široce akceptována a snad ani známa, teprve v posledním dvacetiletí, zejm. v souvislosti s diskusemi o teor. pluralismu a modelech výstavby s-gické teorie, se p.k. začal v s-gii brát vážněji na vědomí. Není náhodné, že jeho aplikaci pro spol. oblast prosazovali daleko důrazněji vědci vých. Evropy než vědci na západě – v p.k. se jim totiž dostávalo metodol. nástroje k alespoň nepřímé polemice s marx. teor. monolitismem (O. Razumovskij, B. Pakszys, A. R. Pozner, M. Petrusek).
Pro aplikaci p.k. v s-gii mluví tyto skutečnosti: 1. s-gie má vždycky co do činění s celostními jevy; 2. tyto celostní jevy nelze popsat v jejich mnohorozměrnosti jedinou metodou, jedním výzk. postupem; 3. v s-gii se poměrně dávno fixovaly postupy, které postihují rozporné aspekty soc. jevů tak, že jednu metodu nelze v úplnosti nahradit jinou; 4. tomuto stavu odpovídá i fakt existence plurality s-gických jazyků; 5. v s-gii nelze nikdy vyloučit intervenci pozorovatele do zkoumaného jevu. Ačkoliv všechny aspekty aplikace p.k. v s-gii nebyly ještě prozkoumány, lze zdůvodněně pokládat např. kvant. a kval. postupy za komplementární. Podobně je možné za komplementární chápat popisy biosoc. a kult. aspektů spol. života (M. Ruse), mikrostruktur a makrostruktur (P. M. Blau), synchronie a diachronie (C. Lévi-Strauss), logického a alogického či iracionálního v lidském chování (V. Pareto, V. V. Nalimov). Komplementární jsou etiketizační a etiologická teorie deviantního chování, institucionální a sociognoseologické paradigma v s-gii literatury apod. Jako komplementární lze chápat také vztah „individuum – skupina (systém)“, event. vztah individuálníhoi a nadindividuálního, který se nevyčerpává komplementaritou mikrosoc. a makrosoc. Aplikace p.k. v s-gii je spojena s nebezpečím metodol. nezdůvodněného eklekticismu, s pseudodialektikou a programovým vyhýbáním se teor. a metodol. střetům.
complementarity principle principe de la complémentarité Prinzip der Komplementarität principio della complementarità
Literatura: Alexejev, I. S.: Koncepcija dopolnitělnosti. Istoriko-metodologičeskij analiz. Moskva 1978; Bohr, N. H.: On Atom and Human Knowledge. Daedalus, 87, 1958; Petrusek, M.: Princip komplementarity a tolerance v prognostice a sociologii. Prognostika, 1987, č. 2.