Postoje (MSgS)

postoje (MSgS). Pojem postoje zaujímá v sociální psychologii a namnoze i v moderní sociologii ústřední místo. Podle W. I. Thomase a F. Znanieckého (1918) je sociální psychologie vůbec vědou o postojích. Klasickou definici postoje, která se v různých nepodstatných variantách udržuje dodnes, podal G. W. Allport (1935): „Postoj je mentální a nervový stav pohotovosti, organizovaný zkušeností a vyvíjející usměrňující či také dynamický vliv na reakce jedince, na všechny předměty a situace, se kterými je spojen.“ Postoj zde znamená pohotovost zaujmout za určitých podmínek určitý vztah ke skutečnosti, přičemž zaujetí tohoto vztahu se vyznačuje určitým směrem a určitou intenzitou. V tomto smyslu lze postoj chápat jako jakousi dispozici ke způsobu jednání. Způsob jednání člověka, případně jeho chování (tj. jednání, řeč a výraz), rezultují z určitých postojů. Pregnantní vymezení podává C. T. Morgan (1962): „Postoj je tendence odpovídat buď kladné, nebo záporně na určité osoby, předměty nebo situace.“ Pojem postoje se v tomto smyslu dosti překrývá s pojmem motivu (viz motivace). T. M. Newcomb (1950), který si byl vědom tohoto problému, podává následující odlišení: „Čte-li např. matka knihu, není motivována ochraňovat své dítě, vůči němuž však má obranný postoj, který se realizuje v příslušné aktivitě, jakmile vznikne situace signalizující pro dítě nějaké nebezpečí, neboli, jakmile se objeví motiv ochrany dítěte.“ Postoj je tedy reaktivní dispozice, která se motivací realizuje v jednání nebo jiné formě činnosti. Být motivován a zaujímat určitý postoj jsou dva různé psychické stavy, které však existují v dialektické souvislosti. Konkrétní formy psychické činnosti, např. různé modality prožívání nebo různé aktivity rezultují v procesu motivace z určitých postojů. Postoj je dispozice k realizaci určitých obsahů.

Postoje mohou mít řadu forem: kognitivně akcentovaný postoj je smýšlení, emotivně akcentovaný postoj je víra, iracionálně přebírané postoje v rámci určitých skupinových interakcí jsou předsudky, postoje, v nichž dominují představové složky, jsou názory. Neuvědomované postoje, vyznačující se určitou stabilitou v čase (setrvačností), jsou tendence a naopak, trvalejší vědomé postoje jsou intence. Tendence a intence jsou vlastně výrazem jednoty postoje a jednání, protože vždy vědomě nebo nevědomě směřují k realizaci určitých cílů. V sociální psychologii se věnuje pozornost zvláště mínění, které je předmětem rozsáhlých výzkumů. Mínění lze chápat jako verbalizovaný postoj, tj. postoj vyjádřený slovy.

Zdroje postojů: A. Q. Sartain a další (1962) rozeznávají následující zdroje postojů:

Specifické zkušenosti: např. několik příjemných setkání s nějakou osobou zakládá pozitivní postoje vůči ní.
Sociální komunikace: mnohé postoje jsou přebírány jako hotová schémata hodnocení a jednání, např. dětmi od rodičů.
Modely: některé postoje vznikají napodobováním chování jiných osob na základě identifikace s nimi nebo odvozováním z projevů jejich chování.
Institucionální faktory: zdrojem mnoha postojů jsou takové instituce jako politické strany, náboženské organizace apod.

„Postoj získaný v jedné situaci směřuje k přenosu na ostatní podobné situace. Postoj naučený v jedné situaci směřuje k tomu, aby byl aplikován v jiných situacích, které vnímáme jako podobné. V nové situaci tato přenesená hlediska mohou být přiměřená nebo nepřiměřená.“ (Sartain 1962) Ve vytváření a formování postojů se tak uplatňuje proces sociálního učení. Newcomb (1950) vysvětluje vznik postojů v organické souvislosti s utvářením motivů: „Není-li někdo motivován nikdy určitým předmětem, nemá vůči němu ani žádný postoj.“ Mezi pojmy motiv, postoj a hodnota jsou podle Newcomba, Turnera a Converse (1966) tyto vztahy:

+++

Důležitým momentem v historii postoje jako ústředního tématu sociální psychologie bylo měření postojů, od roku 1925 systematicky koncipované L. L. Thurstonem (1929), který také vypracoval první škálu pro měření postojů. R. Likertova a G. Murphyho škála k měření postojů z roku 1932 nabízí dotazované osobě vyjádřit na položenou otázku jednu z alternativ v dimenzích souhlasu, indiference a nesouhlasu: a) naprostý souhlas; b) částečný souhlas; c) spíše ano než ne; d) indiferenci; e) naprostý nesouhlas; f) částečný nesouhlas; g) spíše ne než ano.

Psychologicky je postoj komplexní jev, zahrnující v určitých proporcích obě základní funkční složky duševního dění, tj. poznávání a cítění. Každý postoj člověka ke skutečnosti má tak určitou míru racionality a iracionality, neexistují v podstatě čistě racionální nebo čistě iracionální postoje.

Z genetického hlediska jsou sociální postoje člověka naučené, tj. získané v průběhu jeho ontogeneze a mění se nebo udržují v procesu učení na základě posilování a utlumování reakcí, které z postojů rezultují za specifických motivačních podmínek. V procesu sociálního učení se při utváření sociálních postojů podstatně uplatňují sociální stereotypy. Přehledně vyjadřuje strukturu faktorů uplatňujících se při vytváření postojů P. R. Hofstätter (1964). Podáváme ji dále v poněkud upravené podobě:

+++

Postoje se sdružují do určitých komplexů, jejichž prvky spolu určitým způsobem korespondují (interkorelují). Zobecnění takových komplexů postojů různých kategorií vytváří úroveň ideologie. Názorně tento případ vyjadřuje H. J. Eysenck (1962):

+++

Postoje člověka souvisejí s hodnotami a hodnocením, proto jejich základním akcentem je apetence-averze, tj. v podstatě pozitivní a negativní vztahy. Postoje se však netýkají jen konkrétních situací, nýbrž i problémů abstraktních, např. postoj k pravdě vůbec. Vůči některým problémům může subjekt zaujímat indiferentní postoj, vůči jiným ambivalentní postoj, tj. postoj z hlediska apetence-averze konfliktní.

Klasifikace postojů je velmi obtížná. Sociální psychologové vypracovali spíše klasifikaci pro různé případy skupinové interakce, např. L. M. Jacková (1934) pro situaci dětské hry, R. W. Heyns (1948) pro situace diskuse, B. Steinzor (1949) a R. F. Bales (1951) pro skupinovou interakci. Primárně šlo sice o postižení kategorií chování v daných situacích, avšak z těchto kategorií chování lze vlastně odvodit příslušné postoje, které chování vyjadřují. Příkladem je Steinzorův systém, který uvádí např. tyto kategorie: nabízet řešení, smiřovat, podporovat, hledat podporu, oponovat a útočit, přizpůsobovat se, projevovat úctu a další. Jiné klasifikace postojů mohou být odvozeny z charakterologického systému T. F. Learyho (1957) nebo z L. von Weisovy klasifikace mezilidských vztahů (1931) a dalších.

Historicky spadá nejstarší zmínka o postojích, podle G. W. Allporta, do Spencerova díla o prvních principech (1862), nejstarší teoretické formulace, postulující existenci postoje, lze najít v motorické teorii percepce N. Langa (1888) a v H. Münsterbergově akční teorii pozornosti (1899). Roku 1895 postuluje J. M. Baldvin motorické postoje jako základnu porozumění emocionální expresi. První experimentální přístup k problému postoje se nachází, podle Allporta, rovněž u N. Langa až roku 1888. Výrazný vliv na přijetí pojmu postoje a jeho rozšíření v psychologii pak měla zvláště würzburgská škola. První postojovou škálu vyvinul S. E. Bogardus (1926). První precizní vymezení pojmu postoje podali Thomas a Znaniecki (1918): postoj je zaměření vůči nějakému objektu a může být definován jako „stav mysli individua ve vztahu k hodnotě“. Významně přispěla ke studiu postojů také psychoanalýza, především zdůrazněním nevědomého charakteru některých postojů.

Postoje mají podle G. W. Allporta (1937) pozitivní nebo negativní charakter: „Postoj charakteristicky provokuje chování, které je akvizitivní nebo odmítavé (avertive), příznivé nebo nepříznivé, afirmativní nebo negativní vůči objektům nebo třídám objektů, s nimiž je v relaci.“ Postoj je tedy vždy vztahem k hodnotě, která má pozitivní nebo negativní charakter (Bogardus 1931). To v podstatě odpovídá prastarému názoru filosofa Empedokla, podle něhož dvěma základními vztahy člověka ke skutečnosti jsou láska a nenávist. Fyziologicky tomuto vztahu k pozitivním nebo negativním hodnotám odpovídá činnost flexorů a extenzorů (Sherrington), psychologicky tendence získávat a odmítat (Kempf) a sociologicky aliance a protivnictví (Tarde). Protože hodnoty jsou komplementární motivům a postoje jsou hodnotící vztahy, jsou i postoje komplementární motivům.

Z diferenciálního hlediska je nutno odlišit pojem postoje a pojem psychického rysu (trait). Podle G. W. Allporta je psychický rys personální a unikátní způsob reagování: „Hledisko jedince na válku, lihoviny, církev, trest smrti, jsou vlastně postoje a nikoli rysy; ale jeho povídavý, ostýchavý nebo emfatický způsob chování jsou rysy.“ Postoje nacházejí vnější výraz v různých psychických rysech, vytváří se zde jednota dispozice a chování, ale současně určitý postoj může mít řadu psychických rysů. Psychický rys je vždy více či méně konstantní způsob přímého reagování, kdežto postoj je vždy širší dispozicí k reagování, která se situačně různě aktualizuje. Psychický rys je vnější výraz postoje vzhledem ke specifické situaci.

Důležitým problémem je především proměnlivost postojů. V proměnlivosti postojů intervenuje řada faktorů, působících v podstatě v pozitivním nebo negativním směru. Newcomb (1950) podává následující grafickou ilustraci problému. (Viz graf .)

Obrázek znázorňuje dva způsoby přesunu pozice individua (z pozice [math]X[/math] do pozice [math]Y[/math]). Na utváření negativního postoje působí vlivy [math]A[/math], proti nimž působí vlivy [math]B[/math] ve směru pozitivního postoje. [math]A[/math] a [math]B[/math] reprezentují předešlé vlivy. Negativní vlivy mohou zůstat konstantní ([math]C[/math]), zatímco předešlé vlivy ([math]B[/math]) působící v pozitivním směru mohou být zeslabeny ([math]D[/math]). Téhož výsledku je dosaženo, jestliže vlivy ([math]B[/math]) zůstanou konstantní ([math]F[/math]), zatímco negativní vlivy [math]A[/math] se zesílí ([math]E[/math]).

+++

Krech, Crutchfield a Ballachey (1962) rozeznávají kongruentní (shodné) a inkongruentní (neshodné) změny v postojích, což lze opět graficky znázornit následovně:

+++

Kongruentní změny jsou v podstatě změny gradace v rámci pozitivní nebo negativní dimenze postoje, kdežto inkongruentní změny jsou změny směřující z jedné dimenze do druhé. Kongruentní změny směřují v rámci téže dimenze k extrému.

Krech, Crutchfield a Ballachey (1962) vytyčují řadu znaků postojů vzhledem ke kongruentním a inkongruentním změnám postojů:

Extrémnost postojů: extrémní postoje jsou méně časté, ale jsou intenzivnější a vůči změnám rezistenčnější. P. H. Tannenbaum (1956) zjistil experimentálně, že čím je postoj extrémnější, tím menší je změna, navozovaná v persuasivní komunikaci (tj. racionálně). Inkongruentní změny extrémních postojů jsou obtížnější než kongruentní změny.
Multiplexita postojů: (multiplexita uvnitř postoje, tj. jeho diferencovanost, např. od prosté sympatie nebo antipatie k složitějším emocím — tj. jednoduchý nebo složitý postoj). Jednoduchý postoj je proměnlivější než diferencovanější, složitější postoj, ale naopak, postoje s vysokým stupněm multiplexity (tj. výrazněji diferencované) se mění v kongruentním směru snadněji než jednoduché postoje.
Konzistence postojů: (je to v podstatě problém interkorelací jednotlivých komponent postoje, tj. soudržnost těchto komponent, k nimž patří komponenty kognitivity, emotivity a aktivity). Konzistentní postoje směřují ke stabilitě, jejich komponenty se vzájemně podporují, tvoří jednotu. Inkonzistentní systém složek uvnitř postoje je naproti tomu relativně nestabilní, protože disonance mezi jednotlivými komponentami usnadňuje proměny.
Interkonexe postojů (vzájemná souvislost postojů) souvisí s možnostmi modifikace postojů. Vzájemná souvislost postojů je dána různými afinitami mezi těmito postoji. Např. pozitivní postoj vůči náboženství může být podporován pozitivním postojem vůči otci, který je vyznavačem tohoto náboženství.
Konsonance postojového trsu (cluster): postoje se mohou spojovat v trsy. Snadnost změny postoje uvnitř trsu variuje se stupněm konsonance postoje s ostatními postoji, které jsou rovněž částí daného trsu. Konsonantní postoje jsou relativně imunní vůči vlivům směřujícím k inkongruentním změnám, ale postoje, které jsou konsonantní s ostatními postoji trsu, mohou se snadněji změnit v kongruentním směru než postoje, které jsou v disonantní relaci s ostatními postoji.
Síla a množství potřeb jsoucích v relaci k postoji: rezistence postojů ke změně závisí také na síle a množství potřeb, k nimž se postoje vztahují. Postoj, založený na silných a četných potřebách, je relativně imunní k inkongruentním změnám.
Vztažné hodnoty: postoj zaměřený k hodnotě, která je pro jedince podstatná a je silně aprobována kulturou, v níž jedinec žije, se jen obtížně mění v inkongruentním směru.

Postoje jsou utvářeny životní zkušeností a vypracovávají se v souvislosti s potřebami. Rozhodujícím faktorem jsou především mezilidské interakce, ale určitý vliv na utváření, perzistenci a změnu postojů mají také prostředky hromadné komunikace. Řada výzkumů ukázala, že proměnlivost postojů souvisí s některými vlastnostmi osobnosti, např. se sugestibilitou a inteligencí. G. Murphy, L. Murphy a T. M. Newcomb (1937) zdůrazňují, že ve výzkumech změn postojů se často ukazují významnější přesuny u těch osob, u nichž počáteční pozice byla neutrální nebo ambivalentní. Sumace vlivů, jak ukázaly pokusy Thurstonea a Petersona, jsou účinnější; např. tři výchovné filmy na totéž téma působí silněji a vyvolávají větší efekt než jeden film. Pokud se týče působnosti prostředků hromadné komunikace, ukázalo se v Janisových a Feschbachových pokusech, že silně afektogenní materiál vyvolává okamžité silné účinky, ale časem se jeho účinnost oslabuje. Film je v mnoha směrech účinnější než tisk nebo rozhlas. Při studiu postojů bylo objeveno několik zajímavých jevů, které se týkají právě většinou problému vlivů na změnu postojů. Nejznámějším jevem tohoto druhu je tzv. bumerangový efekt, tj. případ, kdy propagační vliv vyvolává opačné účinky, než k jakým byl zaměřen (např. má-li rozbít nějaké přesvědčení, ještě více je upevňuje). Bumerangový efekt se týká především postojů, které jsou součástí sebekoncepce a postojů silně emotivně nasycených.

Postoje individua ke skutečnosti jsou určovány především jeho vztažnými systémy. Vztažným systémem se rozumí empiricky získaný základ, který determinuje vnímání a interpretaci skutečnosti, zahrnuje všechny subjektivní a objektivní faktory, které determinují percepce. Ve vztahu k problému postoje to znamená, že „nejvíce objektů postoje lze pojímat v různých aspektech“ (Newcomb). Proto jinak vidí týž les lesní inženýr, jinak lovec, jinak turista atd. „V každém případě je vztah mezi předmětem a stávajícím vztažným systémem. Existuje-li vztažný systém, dostává se předmět do vztahu k redukci pudu a je utvořen nebo posílen pozitivní postoj. Je-li vztažný systém nahrazen jiným, vstupuje předmět do vztahu k silnějšímu pudu a povstává negativní postoj nebo je posilován.“ (Newcomb) Vnímající zařazuje předmět do určité třídy objektů s určitými vlastnostmi, které se liší od jiných tříd; např. objekt je přítel a nikoli nepřítel a podobně. „Za těmito jevy vystupující princip spočívá jednoduše v tom, že odpovídající posuzování není určováno jen vlastnostmi vnímaného objektu, nýbrž také souvislostmi, v nichž jsou vnímány. Na dočasném vztažném systému závisí, zda předmět odpovídající pud zesílí nebo redukuje; s tím ale souvisí také postoj od dočasného vztažného systému.“ (Newcomb) Pro utvoření lidských postojů je důležité, že vztažné systémy se utvářejí na verbálním základě — člověk se učí poznávat a uspořádávat předměty s pomocí slov. Na tomto verbálním základě přejímá člověk do značné míry předsudky (např. vůči určitým rasám, národům, typům lidí atd.). Verbální vyvolávání postojů zkoumal experimentálně Sargent (1939).

Z hlediska četnosti jsou postoje určitým způsobem rozloženy — lze to vyjádřit v hypotéze J-křivky (F. H. Allport 1928). Tato hypotéza J-křivky se týká především postojů, které jsou ovlivňovány tlakem konformity. Např. postoj k včasnému zaujetí pracovního místa variuje u různých osob od včasného zaujetí až po určitou míru opoždění. Jedinců, kteří se opozdí déle, je méně než jedinců, kteří se opozdí krátce. Uvádíme dále grafické znázornění tohoto jevu podle P. R. Hofstättera (1963):

+++

Základní poznatek, že postoje se výrazně uplatňují ve všech dimenzích psychologického života, lze ilustrovat na pokusu A. L. Edwardse (1941). V pokusu šlo o zapamatování argumentů a protiargumentů vůči určitému problému, k němuž zaujímaly pokusné osoby pozitivní nebo negativní postoje. Pozitivní postoj souvisel s lepším zapamatováním argumentů pro a naopak. Postoje mají určité vlastnosti, které je charakterizují jako specifické psychologické kategorie:

Postoj má určitý směr, vztahuje se na něco.
Postoj má určitou intenzitu, která se projevuje v různých formách obrany postoje a jeho prosazování jednáním.
Postoj zaujímá určitou pozici (intraindividuálně a interindividuálně variující) v dimenzích: negativní-indiferentní-pozitivní vztah. Této vlastnosti se říká valence postoje.
Postoj má určitou frekvenci, tj. vyskytuje se v rámci dané populace v určité míře.
Postoje jsou polární, tj. každý postoj má svůj polární protiklad, např. přátelství-nepřátelství, souhlas-nesouhlas.
Postoj má určité trvání, tj. udržuje se nebo se ztrácí v souvislosti s posilováním nebo utlumováním (v souvislosti se změnami osobní zkušenosti na základě principů učení). Z tohoto hlediska se rozlišují krátkodobé a dlouhodobé postoje.
Postoj má obsahovou a výrazovou stránku, které tvoří jednotu. Obsahovou stránku postoje tvoří nějaká forma chování (jednání, řeči nebo výrazu v užším smyslu).
Postoj je komplexní psychický jev, který má složky emotivní, kognitivní, případně akční.

Mezi vlastnostmi postojů lze shledávat určité vztahy, např. intenzívní postoje mají menší frekvenci než postoje méně intenzívní. Negativní postoje vykazují největší intenzitu, neutrální postoje nejmenší atd. Vztah mezi intenzitou postojů a hromadností jejich výskytu v určité kategorii sociální relace lze podle Hofstättera (1963) vyjádřit takto (viz graf):

Postoje se formují v procesu sociálního učení. Nejsou přímo pozorovatelným produktem tohoto procesu, nýbrž spíše „hypotetickými konstrukty“ (C. L. Hull) nebo „intervenujícími proměnnými“ (E. C. Tolman). K problému učení postojů byla vyslovena řada hypotéz (J. Dollard a N. E. Miller 1950, R. R. Sears 1943, 1951 a další). Experimentálně byl problém vzniku postojů zkoumán R. J. Rhinem, B. A. Silunem (1958) a A. W. Staatsem, C. K. Staatsem (1958), avšak dosavadní hypotézy nevysvětlují problematiku sociálního učení v celku. Za určitých okolností mohou postoje perzistovat, ačkoli by z objektivního hlediska na základě principu vyhasínání měly být přepracovány. To se děje především v případech, kdy nerovnováha v procesech excitace a inhibice vede k neadekvátnímu zobecňování a neschopnosti adekvátní diferenciace podnětů (konzistuční inertnost neurofyziologických procesů), dále na základě rigidních vztažných systémů, silně zafixovaných postojů a dalších faktorů.

+++

Psychologické funkce postoje určil D. Katz (1960): 1. adjustace (postoje slouží dosahování cílů, které jsou zdrojem uspokojení); 2. obrana (postoje slouží obraně ega — sebekoncepce); 3. hodnotová exprese; 4. hledání významu v tom, co je nejasné a neuspořádané.

Postoje člověka rezultují z procesu hodnocení objektů, které má vztah k systému biogenních a sociogenních potřeb — hodnotou je to, co signalizuje nebo přímo způsobuje uspokojení potřeby. Proto podle K. Lewina objekty působí na člověka tak, že jej vybízejí nebo odpuzují, že k nim zaujímá afektivně různě akcentovaný nebo indiferentní postoj. Postoje jsou tak komplementární potřebám a lze je chápat vždy jen v souvislosti s potřebami a zkušeností individua.

Literatura: Allport G. W., Attitudes, v: Murchinson C., ed., A Handbock of Social Psychology, Worcester, 1935; Duijker H. C. J., Fraisse P., Meili R., Oléron P., Paillard J., Les attitudes, Symposium de L.A.P.S.L.F. 1959, Paris, 1961; Jahoda M., Warren K., eds., Attitudes, Harmondsworth, 1966; Katona H., Attitude change..., v: Psychol. Monogr. 72, 1958; Peak H., Attitude and Motivation, v: Jones M. R., ed., Nebraska, Symp. on Motivation, 1955; Rosenberg M. J., Hovland C. J., eds., Attitude Organization and Change, New Haven, 1960.

Milan Nakonečný