Stát (MSgS)
stát (MSgS). Ačkoli termín stát ve smyslu označení určité formy politické organizace společnosti se objevuje teprve na počátku 16. století (patrně byl prvně fixován Machiavellim), byl pojem stát pod různým označením (polis, respublica, koruna apod.) předmětem teoretického zájmu již od starověku. Problematika státu je zkoumána z nejrůznějších hledisek, různými společenskovědními obory, takže je obtížné vypreparovat čistě sociologické pojetí státu. Ostatně hranice mezi teorií státu (neboli státovědou), která se vyvinula jako samostatná disciplína v 19. století, a sociologií jsou dodnes nejasné.
Kardinální problém teorie státu — otázky vzniku a podstaty státu, případně jejich řešení — je zpravidla kritériem pro klasifikaci jednotlivých škol a směrů teorie státu.
Teorie teologické stojí na stanovisku božského původu státu. Jejich starší variantou jsou teorie teokratické, vycházející z teze o božském původu panovníka. V moderním pojetí tyto teorie objasňují původ státu zprostředkovaně: „V souladu s celým učením Ježíšovým stát pochází v poslední instanci od Boha... avšak katolická doktrína se nespokojuje pouze s tím... dává podrobnější objasnění na základě analýzy přirozenosti lidské... lidé se sdružují ve stát, protože nemohou žít a být bezpečni v izolaci a z téhož důvodu ve státu setrvávají; přináší jim to společné dobro, společný užitek, jedním slovem společné štěstí“ (Schilling).
Podle patriarchální teorie (Filmer) vznikl stát z rodiny, monarchova moc vzešla z moci otce nad rodinou. Příbuzná teorie patrimoniální (Haller) odvozuje stát z vlastnického práva k půdě, státní moc vyplývá z držby půdy.
Hlavní smysl teorie smluvní (Grotius, Spinoza, Rousseau, Hobbes, Locke) spočívá v tom, že stát je výsledkem smlouvy mezi lidmi, přeměňující neorganizovanou masu (multitudo) v jednotný lid (populus). Na základě společenské smlouvy lidé přešli od přirozeného stavu, v němž žili izolovaně, k občanskému stavu, ke společnosti a státu zároveň. Přitom však smlouva není chápána jako konkrétní historický fakt, pouze jako zásada vedoucí ke „státu jakožto dokonalému svazku svobodných lidí k ochraně práv a k obecnému užitku“ (Grotius). Jednotliví představitelé této teorie z ní vyvozovali různé důsledky: Rousseau zásadu svrchovanosti lidu, Hobbes neomezené postavení knížete a státní moci vůbec, Locke opodstatnění konstituční monarchie.
Teorie násilí (Gumplowicz, Cunov, Kautský) vysvětluje původ státu násilným aktem. „Stát byl vždy výsledkem násilí jednoho kmene nad druhým, jež se projevilo podmaněním a zotročením slabšího již usedlého obyvatelstva silnějším kmenem... Stát je organizací nadvlády menšiny nad většinou“ (Gumplowicz).
Zatímco předcházející teorie se zabývaly hlavně problémem vzniku státu, další byly zaměřeny na řešení otázky jeho podstaty. Teorie organická má své kořeny již v antické filosofii. Její představitelé v 19. století (Comte, Spencer, Gierke, Kiellen) rozpracovali analogie mezi biologickými a společenskými organismy a zkoumali stát jako souhrn jednotlivých částí (orgánů) navzájem závislých. „Společenský organismus se podobá biologickému, individuálnímu těmito rysy: roste sám, během růstu se stává spletitějším, větší složitost zvyšuje vzájemnou závislost částí... v obou organismech rostoucí integraci provází rostoucí různorodost“ (Spencer). S určitým zjednodušením lze říci, že na organické teorie navazuje novější teorie solidarismu, podle které stát je důsledkem vyššího stupně organizace práce a společnosti, v tomto zkomplikovaném a diferencovaném systému musí existovat státní moc, aby objevovala solidární normy, které se rodí ve společnosti živelně. „Výraz stát označuje každou lidskou společnost, v níž existuje politická diferenciace mezi vládnoucími a ovládanými, jedním slovem politická moc“ (Duguit).
Úzké sepětí státu s právem je příznačné též pro teorie právního pozitivismu. Typickým představitelem je např. Jellinek, zakladatel tzv. klasického učení o státu, podle kterého stát je „svazová jednota usedlých lidí, opatřená původní mocí státní“. Stát je tedy v tomto pojetí jednotou tří prvků: území, obyvatelstva a veřejné moci. Reprezentant krajně formalistické odnože právního pozitivismu — teorie normativní — Kelsen, ztotožňuje stát s právním řádem: „Jako personifikace právního řádu představuje stát klasický příklad tzv. personifikované fikce.“ Zdroje tohoto stanoviska spočívají v Kantově filosofii, v jeho metodologickém dualismu. Pro Kanta je stát „spojením masy lidí právními zákony“, dovršením ideje práva, obsažené v hlavních rysech v mravním zákoně praktického rozumu. Nezcizitelná, vrozená práva musí respektovat jak stát, tak i jednotlivec, poněvadž pramení z apriorní kategorie svobody a mravního zákona. Je tedy možno Kantovo pojetí řadit do teorií etických, jejichž hlavním obsahem je snaha o prokázání mravní nutnosti státu. Tak Hegelovi je stát nejvyšším dialektickým stupněm rozvoje objektivního ducha a uskutečněním mravní ideje. Stát je tudíž ztělesněním mravnosti, je rozumný o sobě, a proto je nejvyšší povinností každého jednotlivce být jeho konformním členem.
Psychologická teorie hledá podstatu státu v psychických prožitcích. „Státní moc a vůbec i veřejná moc není ani vůlí, ani silou, není vůbec ničím reálným, ale emocionální projekcí, emocionálním fantasmatem: ve skutečnosti označuje zvláštní druh práv, připisovaných osobám“ (Petrażycki). U vládnoucích skupin existuje přesvědčení, že mají být respektováni společností, u poddaných pak přesvědčení o nevyhnutelnosti podřídit se, plnit rozkazy. Tyto vzájemně se doplňující prožitky řídících a řízených vytvářejí moc.
Hlavní specifikum marxistické teorie v řešení otázek vzniku a podstaty státu spočívá v historickém chápání státu jako produktu společnosti na určitém stupni jejího ekonomického vývoje a ve zdůraznění třídního charakteru státu.
Podle Engelse stát vzniká v období rozkladu prvobytné společnosti, kdy v důsledku rozvoje výrobních sil vzniká nadvýrobek, který si přivlastňují pouze určité skupiny obyvatel v podobě soukromého vlastnictví. Společnost se tak rozpadá na třídy (viz třídy a třídní boj), objevují se třídní rozpory. Za této situace staré rodové zřízení nepostačuje k zajištění nadvlády majetné třídy a k ochraně jejího soukromého vlastnictví a proto se vytvářejí mocenské orgány státního charakteru. „Konečně rodové zřízení vyrostlo ve společnosti, která neznala vnitřní rozpory, a jen takové společnosti vyhovovalo. Nemělo jiný donucovací prostředek než veřejné mínění. Zde však vznikla společnost, která se následkem všech svých hospodářských životních podmínek musela rozštěpit na svobodné a otroky, na vykořisťující boháče a vykořisťované chudáky, společnost, která nejen nebyla s to smířit tyto rozpory, nýbrž čím dále více je musila přiostřovat. Tato společnost mohla existovat pouze buďto v neustálém otevřeném boji těchto tříd proti sobě, anebo pod nadvládou třetí moci, která, stojíc zdánlivě nad svářícími se třídami, jejich otevřený konflikt potlačovala a nanejvýš připouštěla, aby třídní boj byl vybojován na hospodářském poli, v tzv. zákonné formě. Rodové zřízení se přežilo. Rozbila je dělba práce a její důsledek, rozdělení společnosti do tříd. Nahradil je stát.“ (Engels)
Na rozdíl od rodového zřízení je stát organizován podle území, nikoli podle pokrevního příbuzenství. Veřejná moc již není totožná přímo s veškerým obyvatelstvem, ale její výkon se stává výsadou vládnoucí třídy, disponující od společnosti oddělenou veřejnou mocí, státním aparátem, zorganizovaným k potlačování vykořisťované většiny. Konečně zároveň se vznikem státu se objevují daně, jakožto způsob shromažďování prostředků k vydržování státního aparátu.
Stát nejen vznikl, ale mění se i v závislosti na vývoji ekonomiky. Různým společenskoekonomickým formacím (viz formace společenskoekonomická) odpovídají různé historické typy státu, a to: asijský, otrokářský, feudální, buržoazní a socialistický. K přechodu od jednoho historického typu státu k druhému dochází v procesu sociální revoluce.
Marxistické pojetí podstaty státu vyjadřuje Leninova obecná definice státu: „Stát je nástrojem k udržování nadvlády jedné třídy nad druhou.“ I když žádná obecná definice není s to podat vyčerpávajícím způsobem všechny stránky státu, vyjadřuje tato definice to, co je společné a podstatné všem státům s antagonistickými třídami, totiž, že existence státu je spjata s nadvládou jedné společenské třídy nad druhou a že státní moc je nástrojem k uplatňování a ochraně zájmů pouze vládnoucí třídy, nikoli společnosti celé. K výkonu státní moci disponuje vládnoucí třída státním mechanismem (státním aparátem), způsobilým pomocí násilí zabezpečovat realizaci státních funkcí. Tvoří jej ozbrojené složky, vězení, soudy, byrokracie atd. Kromě státního aparátu využívá vládnoucí třída ještě soustavu organizací nestátního charakteru, především politické strany a různé společenské organizace.
V socialistické společnosti, tj. společnosti bez antagonistických tříd, odumírá třídní diktatura. Stát se svou sociálně politickou podstatou stává všelidovým, vyjadřuje a chrání společné zájmy všeho obyvatelstva. Jeho historickým posláním je řešení zbývajících neantagonistických rozporů ve společnosti. Po vytvoření komunistické společnosti (viz komunismus) stát odumře.
Kromě uvedené klasifikace států podle historických typů, vyplývajících z toho, která třída je u moci, je významná strukturální analýza státu, tradičně traktovaná jako třídění forem státu. Formou státu se rozumí zpravidla organizace státní moci a metody její realizace. Při této analýze se bere v úvahu:
- Forma vlády, tj. struktura nejvyšších orgánů státu, jejich vzájemné vztahy a jejich vztahy k nižším orgánům a obyvatelstvu. Pokusy o klasifikaci států na základě těchto kritérií se datují již od Platóna a Aristotela (aristokracie, monarchie, timokracie, oligarchie, demokracie, tyranie). I v současnosti je aktuální dělení států na monarchie a republiky, pocházející od Machiavelliho. Vztahů mezi státními orgány se týká Montesquieova teorie dělby moci, založená na zásadách oddělenosti a nezávislosti moci zákonodárné, výkonné a soudní a na principu rovnováhy a vzájemných brzd mezi nimi.
- Politický režim, tj. souhrn metod vládnutí, kterými je realizována diktatura vládnoucí třídy. Rozlišují se např. režimy omezeně demokratické, demokratické, teroristické apod.
- Členění státu neboli územní organizace státu a vztahy mezi státem jako celkem a jeho územními součástmi, jakož i mezi těmito součástmi navzájem. Podle učlenění se dělí státy na unitární (jednotné — centralizované nebo decentralizované, příp. s autonomními částmi), složené (např. unie, federace) a svazy států (konfederace).
Funkce státu, tj. hlavní směry jeho činnosti, se tradičně dělí na vnější a vnitřní. K vnitřním patří funkce potlačovací, ochrana společenských podmínek, nutných k ekonomické existenci a rozvoji společnosti, to znamená ochrana vlastnictví a donucování podřízené třídy k poslušnosti. Dále řízení kolektivního života společnosti, regulace základních společenských vztahů, řešení sporů, ochrana veřejného pořádku. K tomu je nutno zabezpečovat šíření a dodržování vládnoucího systému norem a hodnot organizováním a podporou školství, výchovy, kultury, šířením ideologie. V moderních státech vzrůstá význam funkce hospodářské — regulace ekonomiky státem a funkce sociální — zmírňování antagonismů mezi třídami cestou sociální politiky. Vnější funkce státu spočívají v organizování a provádění styků mezi jednotlivými státy, případně jejich obyvateli. Projevuje se v závislosti na typu státu a konkrétní historické situaci buď jako obrana území či agrese, jako hospodářská či kulturní pomoc a spolupráce, nebo jako ekonomická či ideologická expanze.
Literatura: Boguszak J., ed., Teorie státu a práva, Praha, 1965; Engels B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Vybrané spisy II., Praha, 1954; Hippel E., v: Geschichte der Staatsphilosophie, Berlin, 1955; Imboden H., Die Staatsformen, Frankfurt am Main, 1959; Jellinek J., Všeobecná státověda, Praha, 1906; Laski H. A., Grammar of Politics, London, 1925; Lenin V. I., Stát a revoluce, Vybrané spisy II., Praha, 1951; Maneli M., O funkcjach państwa, Warszawa, 1963; Veverka V., ed., Dějiny politických a právních ideologií, Praha, 1965; Zawadzki S., Marksistowska teoria państwa, PWN, Warszawa, 1964.