Árnason Johann Pál
Árnason Johann Pál
v Dalviku (Island)
Narodil se v nepříliš zámožné rodině, otec byl dělník, matka v domácnosti. Po dokončení středoškolského studia na Islandu odešel v roce 1959 do Československa, které s Islandem jako s málokterou zemí západního bloku trvale udržovalo kulturní styky. Po absolvování jazykového kurzu v Mariánských Lázních vystudoval v letech 1960–66 filosofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Po roce 1968 odešel spolu s manželkou Marií do Německa, kde krátce působil ve Frankfurtu nad Mohanem a kde v roce 1970 získal doktorát na základě práce Zwischen Natur und Gesellschaft: Studien zu einer kritischen Theorie des Subject. Poměrně dlouhý pobyt ovlivnil Árnasonův vztah k Československu v trojím smyslu: (1.) pod vlivem zejména Jiřího Peška a Karla Kosíka (a krátkodobě také Jana Patočky) podstatně zmírnil své původně dosti radikální marxistické pozice, zůstal nicméně „kritickým historickým sociologem“, který se hlásí k tradicím klasického marxismu a zejména jeho moderním západním variantám; (2.) Árnason si vytvořil jasnou představu (založenou na dlouhodobé zkušenosti) o možnostech a perspektivách „reálného socialismu“ – „byla to krátká a složitá doba, ale fantastická ke studiu zejména humanitních disciplín“; a (3.) jeho dokonalá znalost češtiny, soustavný zájem o českou literaturu odbornou i beletristickou, o českou společnost a její dějiny jej nakonec přivedly (po roce 1989) nejprve ke krátkodobé, poté trvalé spolupráci s českou sociologickou obcí. Árnason působil na řadě univerzit (Heidelberg, Bielefeld), především však na univerzitě La Trobe v australském Melbourne, jejímž je dosud emeritním profesorem, byl také na řadě zahraničních stáží a přednáškových turné (Francie, Švédsko, Německo). Od roku 1978 je členem Mezinárodní sociologické asociace a v letech 1984–2004 byl členem reakční rady časopisu Thesis Eleven. V současnosti působí jako profesor na fakultě humanitních studií Karlovy univerzity v Praze.
Kromě vlivů západního marxismu a frankfurtské školy Árnason kriticky vstřebal zejména koncepci pluralitního pojetí civilizací (tzv. civilizací v plurálu) Shmuela N. Eisenstadta, která mu otevřela cestu ke komparativnímu studiu různých civilizačních okruhů, zejména civilizace japonské, antického Řecka, islámu a jihovýchodní Asie. V souvislosti s tím se začal podrobněji věnovat teoretickým problémům modernity, globalizace, civilizačních konfliktů a kolektivní identity; na tato témata napsal několik monografií v němčině a angličtině. Je vcelku přirozené, že publikace vydané před rokem 1989 nemohly nijak zásadněji ovlivnit vývoj české sociologie, tím výraznější je však Árnasonův vliv dnes. Pluralitní přístup obohacuje o multidimenzionální přístup a klade důraz spíše na rozdílnosti vývoje jednotlivých civilizací (civilizačních okruhů) než na působení (více či méně fiktivního) jednotného (a integračního) civilizačního procesu od primitivní k moderní společnosti. Poukazuje na nutnost propojit – pro hlubší porozumění modernitě – civilizační teorie a teorie modernizace.
Za hlavní Arnasonovo dílo je pokládán spis Civilizations in Dispute (2003), v němž na jedné straně podal rozsáhlou a vyčerpávající kritiku dosavadních teorií civilizačního vývoje a proměn, na druhé straně pak vyložil své vlastní pojetí, jež spočívá ve vzájemně propojené analýze tří fundamentů společenského života – moci, ekonomiky a kultury (Pavel Machonin, který se u nás Árnasonovým dílem kvalifikovaně zabýval, měl za to, že role moci sice byla přeceněna, avšak ve srovnání s jinými pojetími byla konečně organicky včleněna do analýzy civilizačních a zejména modernizačních procesů). Podobný – a pro naše poměry ještě snad větší – význam má Árnasonova práce The Future that Failed (1993), v níž ukázal sovětský model modernizace jako nezdařenou cestu s tragickými důsledky, která se však principiálně (jistě s řadou deviací) nevymyká celkovému modernizačnímu trendu. Árnason zde využil inspirací autorů mu blízkých – Cornelia Castoriadise a Clauda Leforta.
Árnason je také spolutvůrcem konceptu „mnohočetné modernity“, který zdůrazňuje, že modernita nebyla nikdy jednosměrná a poukazuje na neudržitelnost pojetí, jež ztotožňovalo modernizační proces s cestami, jimiž prošla euroatlantická civilizace (kritice egocentrismu věnoval prostřední stať v publikaci Civilizační analýza, 2009). V posledních letech se intenzivně podílí na ustavení historické sociologie v rámci české sociologie, tedy disciplíny, která jí citelně chybí, ačkoliv se ve světě významně rozvíjí. Pro své pojetí historické sociologie používá termín Jaroslava Krejčíhocivilizacionistika a vysvětluje jeho kontext v rámci svého intelektuálního vývoje takto: „Můj post-marxistický obrat k civilizacionistice byl dán zejména intenzivní četbou Durkheima a Webera. Kromě toho jsem také výrazně inspirován fenomenologií a hermeneutikou a možná bych se mohl charakterizovat jako post-weberián.“ Jakkoliv ovlivněn hermeneutikou a fenomenologií, nepatří Árnason rozhodně k autorům „enigmatickým“, pojmoslovně někdy málo srozumitelným. Příznačná je jeho inspirace posthumně vydaným spiskem Patočkovým o „nadcivilizaci“, o němž (a o tématech s ním spojených) uspořádal spolu s Markem Skovajsou dokonce konferenci – sociologickou obcí velmi příznivě přijatou (k tomuto tématu viz též Dějinnost, nadcivilizace a modernita, 2010).
Knihy: Þættir úr sögu sósíalismans (Mál og Menning, Reykjavík 1970); Von Marcuse zu Marx: Prolegomena zu einer dialektischen Anthropologie (H. Luchterhand, Neuwied 1971); Zwischen Natur und Gesellschaft: Studien zu einer kritischen Theorie des Subjekts (EVA, Köln 1976); Praxis und Interpretation: Sozialphilosophische Studien (Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988); The Future that Failed: Origins and Destinies of the Soviet Model (Routledge, London 1993); Social Theory and Japanese Experience: The Dual Civilization. (K. Paul, London 1997); The Peripheral Centre: Essays on Japanese History and Civilization (Trans Pacific Press, Melbourne 2002); Civilizations in Dispute: Historical Questions and Theoretical Traditions (Brill, Leiden 2003); Canetti's Counter-Image of Society (Camdem House, Rochester 2004; spoluautor D. Roberts); Civilizační analýza: Evropa a Asie opět na rozcestí (Filosofia, Praha 2009); Historicko-sociologické eseje (Sociologické nakladatelství, Praha 2010).
Studie: The Modern Constellation and the Japanese Enigma (Thesis Eleven 1987–88); Culture and Imaginary Significations (Thesis Eleven 1989); The Imaginary Constitution of Modernity (Revue Européenne des Sciences Sociales 1989); Nationalism, Globalization and Modernity (Theory, Culture and Society 1990); Capitalism in Context: Sources, Trajectories and Alternatives (Thesis Eleven 2001); Communism and Modernity (Daedalus 2001); The Idea of Negative Platonism: Jan Patočka's Critique and Recovery of Metaphysics (Thesis Eleven 2007); The Cultural Turn and the Civilizational Approach (European Journal of Social Theory 2010).
Příspěvky ve sbornících: Die Moderne als Projekt und Spannungsfeld (A. Honneth – H. Joas: Kommunikatives Handlen. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1986); Civilizational Analysis, Social Theory and Comparative History (G. Delanty, ed.: Handbook of Contemporary European Social Theory. Routledge, London 2006); Nations and Nationalisms (G. Delanty – K. Kumar, eds.: Handbook of Nations and Nationalism. Sage, London 2006).
Sborníky: Agon, Logos, Polis: The Greek Achievement and its Aftermath (F. Steiner, Stuttgart 2001; spolueditor P. Murphy); Eurasian Transformations, Tenth to Thirteenth Century: Crystallizations, Divergences, Renaissances (Brill, Leiden – Boston 2004; spolueditor B. Wittrock); Axial Civilizations and World History (Brill, Leiden – Boston 2005; spolueditoři S. N. Eisenstadt a B. Wittrock); Domains and Divisions of European History (Liverpool UP, Liverpool 2010; spolueditorka N. J. Doyle); The Roman Empire in Context: Comparative and Historical Perspectives (J. Wiley, Oxford – Malden 2010; spolueditor K. Raaflaub); Kultury, civilizace, světový systém (Karolinum, Praha 2010; spolueditor J. Šubrt); Dějinnost, nadcivilizace a modernita: Studie k Patočkově konceptu nadcivilizace (Togga + FHS UK, Praha 2010; 2. vyd. 2011; spolueditoři L. Benyovszky a M. Skovajsa).
Mimo sociologii: Mrtvému nože netřeba: Islandské pověsti a pohádky (Argo, Praha 2008).