Reyl František
Reyl František
v Josefově (dnes součást Jaroměře, okr. Náchod)
v Hradci Králové
Vystudoval gymnázium a římskokatolický biskupský seminář v Hradci Králové, roku 1889 byl vysvěcen na kněze. Krátce působil jako vikář při katedrálním chrámu, v roce 1890 byl jmenován místoředitelem a 1893 ředitelem církevního výchovného ústavu Borromeum, 1909 také ředitelem kněžského semináře. V roce 1897 získal doktorát z teologie (ThDr.) na teologické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, 1901 se stal docentem křesťanské sociologie na biskupském semináři v Hradci Králové, 1932–34 přednášel také na teologické fakultě UK (viz Biskupské semináře). V roce 1912 byl jmenován kanovníkem královéhradecké kapituly a roku 1930 jejím proboštem. Politicky se angažoval ve sjednocené Československé straně lidové, v roce 1918 byl členem Národního výboru, 1920–35 senátorem národního shromáždění. Od roku 1896 v Hradci Králové redigoval sbírku brožur Časové úvahy, která přinášela církevně pravověrná stanoviska k aktuálním otázkám (sám do ní přispěl řadou drobných spisů), psal také do časopisů Aléthea, Český východ, Obnova aj. Publikoval rovněž pod pseudonymem F. R. Skalický.
Od 80. let 19. století se zapojil do křesťanského sociálního a dělnického hnutí a do církevní agitační činnosti, což také „teoreticky“ zdůvodňoval (O významu katolických spolků, 1900; Braňme se tiskem!, 1905). Převážná část jeho krátkých spisů má charakter církevní apologetiky, nikoli sociálněvědního řešení dobových problémů. Kromě několika drobnějších spisů o manželství a sociální politice se věnoval kupř. otázce studentských sebevražd, z nichž vinil „předčasnou četbu“, první náznaky sexuální výchovy na školách, k nimž dávali popud „zvrácení pedagogové“, a konečně sociální nápodobu vyvolanou mediální ozvučností těchto případů (Sebevraždy studentů, 1904).
V Jádru křesťanské sociologie (1914) se Reyl pokusil o komplexní uchopení náboženské sociologie, přičemž kritizoval profánní sociologii za to, že nabízí pouze situační analýzy sociálních problémů, avšak nikoli jejich řešení, které sám spatřoval v návratu ke křesťanské morálce a sociální organizaci. Reyl se přiklonil k solidarismu a hodně umírněnému křesťanskému socialismu, zohledňujícím jednak „pospolitost výrobců“ ve smyslu účinné křesťanské lásky mezi vlastníky a pracujícími a zároveň požadavek odborového i politického zastoupení všech sociálních vrstev (tříd), na prvním místě dělnictva. V dalších částech knihy se věnoval individuu, společnosti a „uskutečnění sociálního ideálu praktickou sociologií“. Prostřednictvím historických argumentů se snažil ukázat, že plné osvobození jedince ve společnosti přineslo teprve křesťanství, stejně jako položilo základy dobročinnosti a sociální péče. Individuu přitom náležela nezadatelná práva ne proto, že bylo členem společnosti či státu, nýbrž jako stvořenému Bohem a z boží vůle, stejně jako v případě sociálních institucí. Vznik společnosti podle Reyla vyplynul z potřeb lidské přirozenosti, ale protože ta pocházela od Boha, Bůh zároveň byl i poslední příčinou společnosti a tvůrcem jejího řádu, práv, povinností a vztahů. Přirozené (stálé) i pozitivní (proměnlivé) instituce a organizační formy v jeho pojetí tvořily základ dynamiky a rozvoje společnosti, nad jejich účelností však měla stát mravnost. Nad (profánní) společností a její civilizací se tedy klenula ještě jedna nadpřirozená a proto dokonalá a svéprávná organizace, římskokatolická církev, která tuto mravnost měla garantovat, čímž překračovala a korigovala „lidské“ dimenze sociálních útvarů. Zatímco státy, ačkoli lidmi založené z božího záměru, mohly a měly prostředkovat nanejvýš pozemské blaho, před církví stál mnohem větší úkol: zprostředkování spásy pomocí „pokladů milosti“, jako je oběť, modlitba a svátosti. Mezi přirozenými a nadpřirozenými organizacemi však měl nastávat soulad, proto autor rozhodně brojil proti odluce církve od státu – i když katolíkům zaručoval volnost v politických otázkách.
Reylovo dílo zprostředkovávalo klasickou církevní sociální nauku doplněnou o pokusy řešit aktuální sociální otázky prostřednictvím návratu k náboženství Přestože si jej doboví akademičtí sociologové vážili víc než jiných představitelů křesťanské sociologie, jeho myšlenky pochopitelně nepřijali a jejich ohlas nijak výrazně nepřekročil vlastní církevní prostředí. V meziválečném období převážil Reylův vliv jakožto spíše konzervativního křesťanského politika. Jeho písemná pozůstalost je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze, dílčí archiválie také v SOkA Hradec Králové.
Knihy: Jan Val. Jirsík (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1899); O významu katolických spolků (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1900); Církev pronásleduje vědu (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1900); Blíže k Římu! (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1901); O sociálním významu zpovědi (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1902); Vyznání starého hříšníka: Sociální úvaha (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1902); Veliký biskup: Pohrobní vzpomínka (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1903); Sebevraždy studentů: Sociální úvaha (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1904); Klíč ku bohatství: Národohospodářská úvaha (Hradec Králové 1904); Jubileum mariánské (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1904); Braňme se tiskem! (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1905); Svobodná škola: Pedagogická úvaha (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1906); Manželství přirozené a svátostné (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1906); Reforma manželství (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1906); Proti Volné myšlence (Hradec Králové 1907); Proti volné škole (Hradec Králové 1908); Dr. Machar a křesťanství (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1909); Úkoly sociální politiky (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1909); Obrana úcty svatojanské (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1910); Charakter (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1912); Jádro křesťanské sociologie (Politické družstvo tiskové, Hradec Králové 1914; 2. vyd. 1924 s titulem Sociologie v politice); Biskup Edvard Brynych: Na paměť 30. výročí jeho úmrtí (Adalbertinum, Hradec Králové 1930).
Studie: Ochrana dítěte (Časopis katolického duchovenstva 1909); Poměr individua ke společnosti (Časopis katolického duchovenstva 1912); Reforma porušené skladby společnosti (Sociální rozhledy 1926).
Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Marie Suchánková: Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945) (Ateizmus 5, 1977, 1: 49–61; 2: 163–176; 3: 277–291); Josef Zumr: „Snahy páně Masarykovy nesou se nám katolíkům nepřátelským směrem“ (Z. Hojda – R. Prahl, eds.: Bůh a bohové: Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století. KLP, Praha 2003).