Prevence
prevence – (z lat. praeventus = zákrok předem) – v nejširším slova smyslu předcházení nějakým (zpravidla škodlivým) vlivům. Nejčastěji se pojem používá ve vztahu k poruchám zdraví jedinců a populací, kde je p. souborem činností, které vedou k zabránění vzniku nemocí, vad, zranění a jejich následků a pomáhají udržet optimální stav zdraví, posilovat je a rozvíjet. Ale hovoří se i o p. kriminality, alkoholismu a jiných typů chování se soc. důsledky, kde jde rovněž o zabránění vzniku a o šíření jevu a jeho negativních důsledků, i když metody jsou zde jiné. Obecně se soudí, že předcházení negativním důsledkům některých nežádoucích jevů je z hledisek soc., ekon., etických, zdravotních apod. výhodnější než zákroky proti již vzniklým defektům. Za optimální strategii se považuje posilování a podpora pozitivních podmínek daného systému jako celku (např. zdraví jako takového, morálky, právního systému atd.), což však není jednoduchý úkol. Lidské jednání není výlučně produktem logicky konzistentního racionálního programu, a proto stereotyp podávání informací a poučování o správném jednání, považovaný za hlavní metodu p., často selhává. Na jednotlivce působí chování a zvyklosti skupiny, např. určitý způsob životosprávy ve skupině, který může vést k efektu hromadného onemocnění. Tyto vlivy jsou však na úrovni jednotlivce těžko podchytitelné. Způsoby p. onemocnění vycházejí z modelu přirozené historie vzniku a průběhu nemoci, která je chápána jako proces realizující se v etapách (prepatogeneze, subklinické a klinické fáze). V těchto etapách se studují vztahy mezi původcem choroby (specif. agens), člověkem-hostitelem a zevním prostředím. Tento model je ovšem poněkud zjednodušující, protože specif. agens bývá zřídka jediným izolovaným faktorem a rovněž hostitel není jednoduchou izolovanou jednotkou, ale biosoc. celkem vzájemně propojených subsystémů fyzických, psych. a soc., a konečně i zevní prostředí tvoří struktura podmínek se specif. dynamikou, kterou determinují spíše zákonitosti soc. než přír.
Aktivity p. se dělí zpravidla do tří typů: 1. primární p. (také tvůrčí, kreativní, konstruktivní), zaměřená jednak obecně, nespecif. na posilování zdraví s očekáváním, že se tak zesílí i obranyschopnost jedince a sníží potenciální výskyt poruch zdraví, jednak na specif. nebezpečí, což je nazýváno profylaxí snižující riziko výskytu poruchy (očkování,fluorizace vody apod.); 2. sekundární p., orientovaná na včasné vyhledávání latentních stadií nemocí či rizikových osob s cílem předejít rozvoji onemocnění, komplikacím, chronicitě apod. a při které se používá depistáž, což jsou techniky a metody cílené k diagnostikování nemoci ve fázi prepatogeneze a subklinických projevů, kdy je porucha ještě reverzibilní; 3. terciární p., která je srovnatelná s termínem zdravotní rehabilitace, tedy s obnovením fyzických, psych. a soc. funkcí člověka. Dnes je požadováno, aby rehabilitace probíhala co nejčastěji a již v raných fázích poruchy s cílem zabránit komplikacím a vážnějším následkům a urychlit návrat ke zdraví. P. se dělí i podle cílového objektu na globální (mířící na celou populaci), selektivní (sledující zachycení zjištěných rizikových skupin) a indikativní (pečující o již diagnostikované ohrožené skupiny). Třídění podle subjektu provádějícího p. rozlišuje p. soc. (provádějí ji různé soc. organizace), p. individ. (provádí jednotlivec sám) a p. zdravotnickou (provádí zdravotnická organizace). Medicínskou p. se v řadě států zabývá tzv. preventivní medicína jako spec. odvětví medicíny. Je to disciplína, která se na rozdíl od kurativy zabývá především preventivními aktivitami. Studuje šíření nemocí, všímá si zejm. faktorů zvyšujících zranitelnost člověka nemocemi a faktorů, které usnadňují průběh nemocí a způsobují jejich progres. Druhotným efektem preventivní medicíny je zpomalení procesů nemoci, zabránění jejím negativním následkům, zachování max. fyzické, psych. a soc. funkčnosti lidského organismu.
prevention prévention Prävention prevenzione
Literatura: Jarolímek, J. a kol.: Sociální lékařství. Praha 1987.