Přirozenost
přirozenost – pojem, který má původně dva významy, které jsou založeny v Aristotelových úvahách: 1. je to celek všech „přirozeně vyrostlých“, lidskou rukou nedotčených věcí, příp. přír. síla v nich působící; 2. je to svérázný charakter každé věci, který souvisí s jejím druhovým „bytostným tvarem“ (eidos neboli formou), určujícím, co věc (především živá bytost) je, přičemž hlavním hlediskem je její autonomní vývoj, záležející v imanentním rozvoji jejích možností ve skutečnost. Ve svém vývoji sleduje jednotlivá věc rámcově zákonitost vývoje svého druhu, zároveň však projevuje do určité míry svůj individ. ráz. Žádná věc není proto pouhým exemplářem svého druhu. Řečtina nemá příslušné jazykové vyjádření pro odlišení obou druhů p., latina rozlišuje mezi „natura rerum“ (p. v prvním významu) a „natura rei“ (p. v druhém významu). V novověku nastoupilo místo obou aristotelských významů kauzální pojetí povahy věci. Termín p. tvoří součást pojmu přirozené právo (ius naturale, natural law, loi naturelle, Naturrecht), označující etické, protikonvencionalistické pojetí práva, projevující se ve vrozených představách o právu a spravedlnosti. Přirozené právo v tomto smyslu nacházíme u Platóna, Aristotela a stoiků. S tímto pojetím se nesrovnává představa, že by společnost byla založena na mlčenlivé spol. smlouvě. Společnost je přirozenou půdou, na níž se lidský jedinec rozvíjí ve spol. tvora. Naproti tomu od 17. a 18. st. se uplatňuje pojetí spojující lidskou p. s úsilím individua o zachování vlastního života, svobody a majetku. V důsledku toho se jeví společenská smlouva jako přirozený základ spol. života. Klasické koncepce přirozeného práva v tomto smyslu vytvořili Th. Hobbes (De cive, Leviathan), J. Locke (Two Tretises of Government) a J.-J. Rousseau (Du contrat social).
nature, naturalness nature, naturel Natürlichkeit naturalezza