Malý Rudolf Ina
Malý Rudolf Ina
ve Starých Ždánicích (okr. Pardubice)
v Praze
Po absolutoriu gymnázia v Pardubicích vystudoval bohemistiku, filosofii a dějiny umění na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (absolv. 1913; viz Karlova univerzita v Praze), krátce studoval také na Sorbonně v Paříži. Do počátku první světové války působil jako středoškolský profesor, pak sloužil na východní frontě. V letech 1920–39 byl úředníkem ministerstva zahraničí (od 1931 vrchní odborový rada) a pracovníkem československých ambasád v Paříži a Římě. V letech 1939–42 byl vedoucím oddělení na ministerstvu školství a osvěty, roku 1942 byl předčasně penzionován. Malý byl zpočátku levicově (a masarykovsky) orientován, v letech 1919–23 byl členem (národně) socialistické strany, řídil literární přílohu Českého slova a revui Národní kultura. Přispíval do Ruchu filosofického a řady populárních časopisů, 1924–25 převzal čtrnáctideník Kritika. Záhy však konvertoval k římskému katolicismu a svému novému pohledu na svět přizpůsobil veškerou další publicistickou tvorbu; v letech 1937–39 byl redaktorem integristického časopisu Tak! Malý byl členem řady uměleckých a spisovatelských spolků, od roku 1936 byl členem výboru (od 1940 jednatelem) Kruhu českých spisovatelů, 1938–45 také členem předsednictva Kulturní rady pro dobrou knihu českou při Národní radě české.
Jméno Ina užíval po sňatku (1917) se spisovatelkou Annou („Ina“) roz. Havlovou (1893–1985); Anna R. [= Rudolf] Malá o sobě a svém manželovi napsala hodně svéráznou vizionářskou trilogii Bez počátku a konce (Vyšehrad, Praha 1939–40), kterou kulturní historik M. C. Putna považuje za „vrchol“ jejího díla – „totiž vrchol nehoráznosti. Mimořádně silný efekt trapnosti vzniká z nepoměru mezi idejemi, o nichž se mluví (náboženské a politické koncepty), případně prostředím, které se líčí (pražská intelektuální elita), a mezi uměleckými prostředky, které jediné má tato autorka k dispozici … [prostředky] dívčího románku.“
V knize Akord motivů náboženských a sociálních (1921) se Malý pokusil nastínit zásady „socialistického náboženství“, jehož základy spatřoval v působení T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a v dílech některých moderních literátů, zatímco ruský komunismus odmítl jako pouhé pokračování buržoazní společnosti. V poněkud chaotické črtě se vedle toho objevila i sociologicky nosná, avšak dále nerozvedená představa o spiritismu a moderním sociálním hnutí jako funkčních náhražkách náboženství, Malý naopak odsoudil Kunteho představu nového náboženství i Církev československou (husitskou). Pokus o širší než jen církevní pojetí náboženství obsahuje také další soubor Malého esejů Sláva dne (1925), v němž horoval za „nový realismus“ spojený s „kvalitativní demokracií“, za kterou považoval autoritářské režimy včetně raného fašismu. Od poloviny 20. let se projevoval jako zapřísáhlý odpůrce positivismu, pragmatismu a „mechanické“ demokracie, proti nimž obhajoval „absolutní realismus“ a „konstruktivní“ demokracii na náboženských, třebaže zpočátku ještě ne nutně církevních základech. Ke kritice osvícenské tradice a pokusům o nalezení pevnějšího zakotvení světového řádu se přitom Malý dostal již v oslavě barokního myslitele Nicolase Malebranche, na kterém kritizoval jenom jeho katolický dogmatismus (Svět v Bohu, 1922).
Na konci 20. let již plně přitakal římskému katolicismu a současně italskému fašismu, upjal se k myšlence jednotné románsko-latinské evropské kultury. Ve svém vrcholném díle Kříž nad Evropou (1935) postavil fašismus a katolicismus do jedné linie v boji proti dosavadní „kvantitativní“ či jen formální, osvícenské a naturalistické demokracii, za jejíž negativní vyvrcholení shodně považoval komunismus i nacismus. Místo toho prosazoval vybudování „národní“ českolatinské kultury, která by stála pod přímým vedením římskokatolické církve. Většina české intelektuální obce ovšem Malého vizionářství jednoznačně odmítla, ze sociologického hlediska se k němu v dobových reflexích negativně vyjádřili J. L. Fischer a Josef Král. Kniha Marx a Řím ve světle živé skutečnosti (1939) byla po 15. březnu stažena z prodeje kvůli protiněmeckým postojům, Malý se pak stáhl do ústraní, v němž pochopitelně zůstal i po komunistickém převratu v roce 1948.
Malý byl především publicistou a „společenským vizionářem“ s dost neujasněnými a časově velice proměnlivými postoji i cíli. Jeho dílo je sociologicky relevantní nanejvýš v dílčích aspektech sociální kritiky vycházející (od poloviny 20. let) především z pozic francouzského katolického integrismu a později stále zřetelněji z autorovy fascinace italským fašismem. Jeho myšlenkový vývoj shrnul J. Král: „od volného theismu k strohému theismu katolickému … a od akordů socialistických a demokratických k řadovému skandování korporativních šiků černých košil,“ Malý však současně patřil mezi ty „pravé“ české fašisty, kteří byli rozhodně protiněmečtí a odmítli se podílet na kolaboraci s nacismem v období druhé světové války.
Knihy: Jasnýma očima: Studie o různých věrách filosofických podle zásad rozumu a zbožnosti (A. Srdce, Praha 1920); Akord motivů náboženských a sociálních (Melantrich, Praha 1921); Svět v Bohu: N. Malabranche (F. Borový, Praha 1922); Posvěcení života: Myšlenková revise i perspektiva (Kritika, Praha 1924); Sláva dne: Glosy o novém realismu a demokracii (Moravský Krumlov 1925); Kříž nad Evropou: Revoluce dvacátého století (A. Neubert, Praha 1935); Světlo v tmách: Zápisky (Vyšehrad, Praha 1937); Marx a Řím ve světle živé skutečnosti (A. Neubert, Praha 1939).
Studie: O Bergsonově pojetí vývoje (Česká mysl 1911); Středověk (Ruch filosofický 1921); Idea Boha u Malabranche (Ruch filosofický 1922); Věda a víra (Ruch filosofický 1923).
Sborníky: Literární, výtvarný a hudební sborník Kruh (Umělecká beseda, Praha 1941).
Literatura: Jaroslav Med: Osobnost R. I. Malého (P. Marek – J. Hanuš, eds.: Osobnost v církvi a politice. CDK, Brno 2006); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Martin C. Putna: Česká katolická literatura v kontextech, 1918–1945 (Torst, Praha 2010).