Smetana Augustin
Smetana Augustin
v Praze
v Praze
Byl nejstarším synem kostelníka u sv. Haštala na Starém Městě pražském (pocházel z třinácti dětí). Díky nadaci kláštera křížovníků vystudoval piaristické gymnázium (1830) a poté dva roky tehdejší filosofické fakulty. V roce 1832 jako novic křížovnického řádu započal teologická studia a v roce 1835 vykonal řádové sliby. Pro jeho filosofický vývoj bylo podstatné setkání z Franzem Exnerem (1802–1853), který mu zpřístupnil svou knihovnu. Po vysvěcení na kněze (1837) pokračoval ve filosofických studiích a po krátkém působení jako duchovní správce v Chebu a Dobřichovicích promoval jako doktor filosofie (1841). S Exnerem poté podnikl cestu do Německa, kde se podrobněji seznámil s německou filosofií a po odchodu Exnera do Vídně se stal tzv. suplentem filosofie (do roku 1847). Smetana se poté ucházel o profesuru na univerzitě, přičemž spoléhal mj. právě na doporučení Franze Exnera, který však – na základě informací o Smetanově účasti na revolučních událostech roku 1848 a jeho demokratických postojích – jeho kandidaturu nepodpořil. Jistou roli zde sehrál také Smetanův „filosofický obrat“ – Smetana jako první u nás opustil ortodoxní herbartismus (který ovládal intelektuální ovzduší univerzitní i veřejné až do sklonku 19. století) a přiklonil se spíše (byť nikoliv jednoznačně) k tradici německé klasické filosofie, dokonce k Hegelovi a jeho radikálním nástupcům („hegelovská levice“). Pozoruhodné je i to, že Smetana vysoce cenil filosofii Feuerbachovu, což u nás bylo zcela neobvyklé, ba nemístné. Výsledkem bylo, že Smetanovi se nepodařilo získat ani neplacenou hodnost soukromého docenta, neboť to vyžadovalo „vysvědčení zachovalosti“, jež mu církevní místa (vzhledem k jeho odchodu z domu křížovnického řádu) nevydala. V roce 1848 byl nicméně děkanem filosofické fakulty, poté krátce pracoval pod patronací Františka Palackého v jeho časopise Union (činnost mu byla nepříjemná, protože neodpovídala jeho filosofickému naturelu). V září 1850 veřejně sdělil, že vystupuje nejen z řádu, ale i z církve. Nato byl církevně exkomunikován. Smetana popsal život exkomunikovaného psance v pozoruhodné autobiografii, která je dodnes čtivá a v mnohém poučná (například úvaha o špiclování). Na smrtelném loži, obklopen svými přáteli, přijal návštěvu kardinála knížete Schwarzenberga, který se jej pokusil vrátit církvi, Smetana nicméně setrval na svém. Jeho pohřeb se stal manifestací zejména studentské mládeže, která vyjadřovala své sympatie s jeho demokratickými postoji i svůj tichý nesouhlas s konstituční sice, ale stále ještě absolutistickou monarchií.
Ačkoliv Smetana má v dějinách české filosofie své místo zcela nezastupitelné, jeho sociologická relevance je poměrně omezená – samozřejmě dobově i jeho intelektuálním habitem a zájmy. Jeho texty jsou poznamenány dobovou dikcí, což je přirozené, ale i jeho teologicko-filosofickými východisky. Některé pasáže samozřejmě znějí poněkud rétoricky, na jejich věcném obsahu to mnoho nemění. Například v roce 1848 přednesl a vydal tiskem úvahu o poslání univerzit: „Je možné, aby nějaký člověk měl velký talent, dosáhl velké způsobilosti v té či oné vědě, ale pravda mu zůstane uzavřena, provozuje-li vědu kvůli sobě, pro svůj vlastní prospěch… Bez vroucí lásky k vědě, bez úplného zrušení egoismu, bez pochopení, že jednotlivé já, vytržené z celkové souvislosti je něčím nepřirozeným, malicherným a nepatrným… se úkol zušlechtění lidstva vědou realizovat nedá.“
Sociologicky závažnější je Smetanova filosofie dějin vyložená ve studii Význam současného věku (1848). Hned v úvodu odvážně proklamoval, že „v minulém století se ukázalo, že církev i stát jsou přes všechno zdání zvýšené kultury podemlety nedůstojnými vášněmi a bezmezným sobectvím svých představitelů“, což jej vedlo k tezi, že „první francouzská revoluce byla zároveň první důkladnou kritikou poměrů tohoto století. Její krvavé scény vrhaly ostré světlo na bezohlednou nemravnost privilegovaných nepřátel národů, jež jí předcházela.“ Celá Smetanova filosofie dějin byla založena na dichotomii pozemského a božského, dějiny podle něj směřují k tomu, aby oba principy došly k organickému sjednocení. Pomineme-li tuto metafyziku filosofie dějin, zůstává i tak řada postřehů, které jsou organickou součástí Smetanových úvah, například: „Člověk patří dvěma světům: zvířecímu a ideálnímu a vlivem své pohyblivé podstaty upadá jednou do stavu zvířecího, podruhé se pozvedá do stavu ideálního. Tak bojují v tomto věku dvě moci, pozemská a božská, rozhodný boj … mezi mocí, jež má chapadla rozdychtěná chtíčem, a mocí, která člověka rve z pout hmoty a dává mu křídla.“ Ale tento boj Smetana pojímal také (ba podstatně) ve filosofické a historické reflexi – dějiny podle něj procházejí pěti stádii (orientální, řeckou, židovskou, římskou, středověkou civilizací, německým novověkem a slovanským stádiem), na nichž se účastní pět ras a pět kontinentů atd. V kritické analýze běhu evropských kulturních dějin byl Smetana nesmlouvavý (Augustina Aurelia řadil např. mezi „samolibé a vládychtivé kněží“), oceňoval německé mystiky, reformaci pokládal „za signál nové doby“ a „kostnickou hranici Husovu za první záblesk jitra do temnot středověku“. V rakouských poměrech muselo být znepokojivé také Smetanovo pozitivní hodnocení Feuerbacha, který se pokusil prokázat, že idea božství a jeho atributy jsou antropologickými konstantami – díky nim „našlo náboženství svůj konec ve vnitřním životě lidstva“.
Pozoruhodně zní Smetanova úvaha o indiferentismu: „Indiferentismus je zvláštní znamení naší doby a je zkypřenou a připravenou půdou, do níž má spadnout uzrálý plod se stromu poznání a vyrůst v silný strom života. Indiferentismus je rozumem naší doby“. Smetana jím sice nemusel být nadšen, ale v každém případě věděl, že „je alespoň bez předsudků přístupen poznání“. Poněkud antikvované jsou Smetanovy vize o proměně náboženství v umění („obsah náboženství a umění je týž“). Byl přesvědčen, že onen základní zápas o vítězství ideálního nad zvířecím se odehraje „na malém kontinentě evropském“. Evropa za to platí a ještě zaplatí velkým utrpením: „tato doba je dobou utrpení, jakou žádná jiná nebyla a nikdy nebude… Naše doba trpí nejvíc tím, že zmizela důvěra v božskost a víra v ni.“ Takže „celé dějiny lidstva se tak jeví jako velký posvátný chrám, který je vystavěn na milionech hrobů. Uprostřed tohoto chrámu se zvedá přítomnost jako posvátný obětní oltář, na němž tento posvěcený vznešený kněz lidstva, proměňuje náboženství a právo v lásku a umění, to znamená zvířecko-lidskou podstatu člověka ve stránku lidsko-ideální.“
Ač podle své životopiskyně Ireny Michňákové byl „největším českým filosofem“, Smetana nepatřil k autorům, kteří by vzbuzovali přílišný a trvalý zájem. Výjimkou – a to podstatnou – byl ovšem T. G. Masaryk. Masaryk Smetanu (jakkoliv byl „úplně ztracen v myšlení německém a zejména filosofii Hegelově“) „zakomponoval“ do své České otázky (1895): „Problém českého ducha je Smetanou určen dosti případně; krásně postřehl humanitní úkol filosofického obrození, jak organické navázání na minulost musí vést k řešení otázky sociální, doplňuje tak tedy znamenitě humanitní teorii Kolárovu a lidovým tužbám Havlíčkovým, Němcové a jiných dává filosofický základ.“ Ke Smetanovi se podrobně vrátil ještě v Moderním člověku a náboženství (1896–98, knižně 1934), kde mu věnoval samostatnou kapitolu Moderní humanita: náboženství je tvůrčí láska (Augustin Smetana). Smetana tak u Masaryka stál vedle Huma, Kanta, Comta a Spencera. Masaryk přitom byl věcný a nikoliv nekritický (pojetí vztahu náboženství a umění, koncept „plemene“ atd.) a dodával „přibírám-li k líčení Smetanovy filosofie náboženské to či ono, co s věcí nesouvisí – Smetana je u nás neznámý a téměř cizí“. Masaryk mj. dokládal „české prvky Smetanovy filosofie“ (vztah k Chelčickému, sociální pojetí svobody apod.), současně ale i závislost na filosofii německé, z čehož vyplývalo i to, že u Smetany je „příliš mnoho konstrukce, postrádající zkušenosti“. V různých, ale spíše marginálních souvislostech se ke Smetanovi vrátili (obvykle v souvislosti s Masarykem) např. Jan Patočka, Milan Machovec, Miloslav Bednář, Lubomír Neuschl aj.
Knihy: Die Bedeutung des gegenwärtigen Zeitalters (F. Ehrlich, Prag 1848); Die Bestimmung unseres Vaterlandes Böhmen vom allgemeinen Standpunkte (F. Ehrlich, Prag 1848); Slowa k úmrtní slawnosti za oběti dne 13. března pro swobodu padlých študentů Wídenských přednešená we chrámě Tejnském od Augustina Smetany (J. Pospíšil, Praha 1848); Zápisky z církve vyobcovaného kněze Dra. Augustina Smetany, někdy řeholníka řádu křížovnického a supl. profesora filosofie na universitě Pražské (Praha 1863; 2. vyd. 1900, 3. vyd. 1901, 4. vyd. 1926; ed. Vácslav Bambas); Geschichte eines Excommunicirten (F. W. Grunow, Leipzig 1865); Úvahy o budoucnosti lidstva: Obrat ve vývoji filosofického myšlení a jeho konečný cíl (J. Laichter, Praha 1903); Dr. Augustina Smetany Vznik a zánik ducha: Filosofická encyklopedie (ČAVU, Praha 1923); Sebrané spisy I.-II. (ČSAV, Praha 1960–62; ed. Marie Bayerová); Příběh jedné exkomunikace a doprovodné texty (Filosofia, Praha 2008; ed. Irena Šnebergová).
Studie: Kritický rozbor dějepisu filosofie, Rozbor vývinu filosofie (Časopis Českého museum 1850).
Literatura: Vilém von Gabler: Erwiderung auf Herrn Dr. Smetana's Aufsatz in Nr. 49–52 der Zeitschrift Ost und West (Praha 1847); František Krejčí: O filosofii Smetanově (Čas, Praha 1901); František Krejčí: Augustin Smetana v boji o náboženství (Spolek Augustin Smetana, Praha 1905); Jan Novotný (ed.): Čeští utopisté devatenáctého století: Bernard Bolzano, Karel Sabina, Augustin Smetana (Melantrich, Praha 1982); Jiří Táborita: Dr. Augustin Smetana, český filosof a kněz z církve vyobcovaný (Ústřední spolek učitelský, Brno 1922).