Dialog
dialog – (z řec. dialegesthai = rozmlouvat spolu navzájem) – nejrozvinutější forma rozhovoru, vnímaná jako sled na sebe reagujících výroků v přímé řeči, které se liší od pouhého věcného informování reflexí subjektivních postojů, názorů, hodnocení. Je to spec. forma verbální komunikace, provázená většinou určitým osobním zaujetím. V běžné mluvě se slovo d. používá tradičně k označení rozhovoru jednajících osob (herců) na scéně divadla. D. bývá považován za profesionální dovednost či umění svého druhu. Podle T. Slamy-Cazacu se d. dětí liší od běžného rozhovoru jednak větší pozorností věnovanou tomu, co druhý říká, jednak formulováním odpovědi s ohledem na to, nač se druhý ptá. J. Janoušek definuje d. jako situaci, kdy člověk sděluje něco o něčem druhému člověku, a jako protiklad monologu, což je „vést řeč sám“, ale také „mluvit jen sám pro sebe“ (samomluva). Janoušek diagnostikuje 2 stránky d., úkolovou (tematickou) a interakční. V d. se jednak projevují, jednak utvářejí a přetvářejí interpersonální vztahy. Je tedy důležitou složkou sociální komunikace a jeho zvládnutí je podmínkou výkonu určitých profesních i jiných spol. rolí. G. M. Andrejevová říká, že d. je specif. druhem rozhovoru s následnou směnou komunikačních rolí, v jejímž průběhu se odhaluje smysl řečového sdělení, dochází k obohacení a rozvinutí informací.
Kvalita d. závisí na otevřenosti spoluhovořících k sobě navzájem a na jejich snaze po spolupráci. Dovedení rozhovoru do podoby takového d. není snadné. Byly diagnostikovány následující překážky tohoto úsilí: 1. nesplnění úkolových podmínek (každému z účastníků jde o něco jiného); 2. nesplnění interakčních podmínek (každý z účastníků se drží strnule svého postoje, nechce jej za žádnou cenu změnit); 3. nesplnění vztahových podmínek (chybí vyšší míra vzájemné důvěry a ochoty ke spolupráci); 4. obavy z otevírání se druhému (ze zneužití takové situace); 5. falešné přístupy k řešení obtížných otázek, projevující se projekcí, introjekcí, represí, svalováním viny na druhé neboli její externalizací, racionalizací atd. (viz mechanismy obranné); 6. simulace a disimulace (předstírání a zastírání, zatajování, maskování); 7. neúcta či nedostatek vzájemné úcty mezi partnery a s tím spojené obavy ze snížení sebe-hodnocení; 8. snaha jen o ryze věcnou formu vedení rozhovoru, odpor k subjektivním sdělením; 9. snaha vyhnout se ratifikaci sebepojetí (vyhýbání se poznání, za koho mne partner d. pokládá). Z psych. faktorů působí na dokonalost d. zralost osobnosti, odvaha k otevřenému jednání, ukázněnost, mravní vlastnosti účastníků i samotné interakce atd. Z hlediska soc. psychol. je hodnota d. spatřována v tom, že v něm člověk dozrává jako osobnost a jako zralá osobnost se v něm může projevit.
V d. se vzájemné vztahy buď prohlubují směrem k přátelství, nebo se naopak stávají povrchnějšími, partneři se odcizují sobě navzájem. V dialogickém setkání se také vytvářejí podmínky k tvořivé činnosti, d. je nástrojem inspirace. Schopnost vést d. je podmínkou účasti v kvalitní diskusi, která je vlastně chápána jako rozvinutá forma d. s více než dvěma účastníky. Specif. případem je d. odborný či věd., který by měl potlačovat ryze subjektivní, nezdůvodněné názory, ale neměl by být zaměňován za pouhou výměnu informací. Očekává se od něj přísnější dodržování pravidel logiky, zároveň ale přítomnost heuristického momentu (viz heuristika).
dialogue dialogue Dialog, Zwiegespräch dialogo
Literatura: Janoušek, J.: Společná činnost a komunikace. Praha 1984.