Kompenzace
kompenzace – (z lat. compensare = zvážit, vyrovnat) – obecně vyrovnání s něčím nedosažitelným, náhrada něčeho něčím jiným. V klinické psychologii je to jeden z tzv. obranných mechanismů a znamená náhradu nějakého fyzického či psych. nedostatku vypěstováním nějaké způsobilosti, což umožňuje vyrovnat se s pocitem méněcennosti vyvolávaným původním nedostatkem. Pojem k. zavedl A. Adler (1907) původně pro jev fiktivního vyrovnávání se jedince s orgánovou méněcenností a koncept k. pak sehrál důležitou roli v jeho systému tzv. individuální psychologie. Podle Adlera (1935) mechanismem kompenzační snahy odpovídá „duševní orgán“ na pocit méněcennosti, aby se jedinec vyrovnal s tímto „trýznivým pocitem“. Chorobné vystupňování takové snahy může ale vést k „překompenzaci“. Naopak selhání této snahy se označuje jako „dekompenzace“. Běžným příkladem k. je tělesně slabé, neobratné dítě, které své nedostatky vyrovnává zvýšeným úsilím v učení, „kupováním spolužáků“, určitými formami soc. exhibicionismu apod. C. G. Jung (1936 a jindy) v souvislosti se svým pojetím komplementarity vědomého a nevědomého duševního života chápe k. jako vyrovnávání určité jednostrannosti, např. vědomé racionality nevědomou sentimentalitou. K. jako stanovení náhradních cílů za cíle, kterých jedinec nebyl s to dosáhnout, je jednou z nejtypičtějších reakcí na frustraci. P. Symonds (1946) zdůrazňuje, že k. může být i vědomá a jako taková nemusí být vždy ochranným mechanismem. Rozlišuje několik forem k.: 1. rozvíjení těch stránek osobnosti, které jedinec pociťuje jako slabinu (např. tělesné síly u fyzicky slabého jedince); 2. změnu nedostatku v přednost (muž malého vzrůstu se snaží vyniknout jako žokej); 3. antisoc. chování jako k. komplexu zavržení, ponížení atd.; 4. vychvalování se, vyvyšování pomocí fantazie, identifikace a projekce.
compensation compensation Kompensation compensazione
Literatura: Symonds, P.: The Dynamics of Human Adjustments. New York 1946.