Kompetence sociální
kompetence sociální – způsobilost jedince kontrolovat průběh soc. situace v souladu s vlastními cíli. K.s. se vztahuje ke zvládnutí určitých sociálních technik na základě sociální percepce, psychol. poznávání druhé zúčastněné osoby nebo osob. Příbuzné pojmy jsou sociální inteligence a sociální dovednosti (social skill). Model soc. dovednosti, který vyvinul M. Argyle (1967), je analogický modelu motorické obratnosti: oboje lze definovat jako organizované, koordinované jednání zaměřené na objekt nebo situaci, přičemž průběh tohoto jednání je stále pod kontrolou senzorických vstupů, které v soc. situaci znamenají vnímání a hodnocení partnera nebo partnerů interakce; jednání subjektu probíhá se zřetelem na dosažení určitého cíle, přičemž se uplatňují zpětné vazby z reakcí partnerů interakce. K.s. tak tvoří funkční jednotu se soc. technikami, tj. více či méně úmyslnými způsoby jednání s partnery interakce, aby subjekt tohoto jednání dosáhl svého cíle. Za spec. rys soc. dovedností pokládá Argyle: 1. potřebu vytvořit těsný vztah s druhou osobou, mj. jednáním s ní jako s rovnocenným partnerem, eliminováním soc. bariér, nalezením společných zájmů a zkušeností, vřelostí, která je doprovázena úsměvem, věnováním pozornosti, projevy sympatie a dalšími způsoby, 2. udržet tuto osobu ve hře, motivovat ji pro klienta, redukovat u ní úzkost a defenzívnost. Je známo, že vysoce inteligentní lidé nejsou vždy soc. obratní. Podle Argylova názoru existuje nějaký obecný činitel k.s., ale není dosud znám. Za zákl. složky k.s. pokládá Argyle percepční senzitivitu, vřelost a těsný vztah, repertoár soc. technik, flexibilitu (rychlé reagování na podněty ostatních, i když nemusí dělat nutně to, co druzí chtějí), energii a iniciativu, vzorce klidné odpovědi. V pozdější práci s M. Hendersonovou (r. 1985) hovoří Argyle o pravidlech úspěšné soc. interakce, která považuje za průvodce k dosažení soc. dovedností, vyžadujících však i specif. způsobilosti, např. schopnost kontrolovat projevy některých emocí.
S. Greif (1987) používá pojem k.s. v plurálu, protože je dnes známo, že jsou získávány jen pro určité soc. situace (např. řídící pracovník je schopen řešit konflikty mezi spolupracovníky, ale nikoli mezi svými vlastními dětmi). Pro osvojení soc. dovedností byly vypracovány různé programy tréninku, velmi specif. zaměřené. Jako zákl. koncepty se zde uplatňují objektivní pole jednání a jeho vnitřní reprezentace (rozdíl mezi objektivní charakteristikou situace a jejím subjektivním viděním) a strategie vlastního jednání. Prvním krokem k výcviku k.s. je situační analýza a z ní vyplývající efektivní alternativy jednání, které lze zčásti přiřazovat k určitým rolím jako obecněji závazná pravidla. Greif vyslovuje pochybnosti o modelování k.s., neboť v komplexnějších polích jednání narůstá možnost alternativ správných soc. technik a jejich věd. rekonstrukce současnými metodami je iluzí. Zatím tedy koncept k.s. spočívá na teor. modelu a systému pojmů.
Argylův model sociální kompetence:
social competency compétence sociale soziale Kompetenz competenza sociale
Literatura: Argyle, M.: The Psychology of Interpersonal Behaviour. Harmondsworth 1967; Greif, S.: Soziale Kompetenzen. In: Frey, D. – Greif, S. eds.: Sozialpsychologie. München, Weinheim 1987; Hinsch, R. – Pfingsten, U.: Gruppentraining sozialer Kompetenzen. München 1983.