Sociologie války
sociologie války – zkoumání soc. povahy, historie, typů, příčin a účinků války. Praktickým problémem s.v. je otázka, jak válkám předcházet. S.v. se rozvíjí od samých počátků existence s-gie jako samostatné spol. vědy. V polovině 19. st. sociologové předvídali úpadek a ústup válek, o čemž svědčí i myšlenka A. Comta (v podstatě převzatá od C. H. de Saint Simona), že dějinným vývojem všechny národy přecházejí od útvaru feudálně vojenského k útvaru průmyslově mírovému a nahrazují vojsko institucemi hosp. užitečnějšími (viz společnost vojenská a společnost průmyslová). E. Chalupný v této souvislosti uvádí, že armáda je institucí prospěšnou jen podmínečně, neboť v případě války se válečné škody pociťují tíživěji, než se cení válečné úspěchy. Dnes se tvrdí, že v dřívější válce zpravidla prohrála jedna strana, ve válce dnešní prohrávají obě. Touto problematikou se zabýval např. S. R. Steinmetz, později pak ze známých sociologů L. von Wiese, R. Aron, W. I. Thomas, J. J. Oppenheimer. Thomas chápe válku jako organizovaný zápas, Oppenheimer a P. W. Paustian jako způsob řešení občanských nebo mezinár. rozporů ozbrojenými vojenskými silami metodou „organizované destrukce“ životů a vlastnictví, přičemž každá strana usiluje vnutit násilím svou vůli straně druhé. Podle těchto autorů jsou příčiny války hospodářské, polit., soc. a psychol. Za nejvýzn. bývá považována hosp. rozpínavost, strach, spol. nepřizpůsobenost (přelidnění), zbrojení. Marxisté vycházejí z předpokladu, že v třídních společnostech jsou určující třídní příčiny válek a že i války, které vznikly z jiných příčin, nabývají během svého trvání třídní charakter. Rozlišují války pokrokové, revol., dobyvačné, reakční. Za „spravedlivé války“ považují osvobozenecké války potlačených a vykořisťovaných tříd nebo nár. osvobozenecké války utlačených a porobených národů, za „nespravedlivé války“ považují ty, které jsou vedeny na obranu panství vládnoucích tříd a národů nebo války, jejichž cílem je anexe, dobývání cizích území.
Již v období před 2. svět. válkou formulovali sociologové řadu dodnes relevantních myšlenek o válce. Am. sociolog C. Eagleton upozorňuje, že v definicích války není pamatováno na možnost vojenské akce omnium contra unum (všech proti jednomu), a navrhuje uzavření takového mezinár. paktu, který by zakazoval kterémukoli státu užít násilí z vlastní iniciativy; právo užít násilí by rezervoval pouze organizované společnosti národů, čímž by se války a násilí dostaly do polohy ilegálních akcí. Tyto myšlenky z r. 1933 se v současnosti postupně uplatňují v OSN. I. A. Bláha, který se zabýval příčinami válek, a hovoří o příčinách vzdálených a bezprostředních. Vzdálenou příčinu spatřuje v kolekt. mentalitě národa, kdy se např. národ považuje za povolaného ke kult. i polit. panství nad ostatními národy. Jako bližší příčiny uvádí příčiny hosp., polit., náb., rasové, věd., výchovné. Války agresívní charakterizuje hrabivost a panovačnost. K válečným prostředkům patří vojsko a zbraně, k cílům patří především zlomení odporu nepřítele a vítězství. Vedení válek si od svého vzniku monopolizoval stát. Ke škodlivým účinkům válek patří: a) oběti na životech, a to jak přímé (zabití vojáci), tak nepřímé (oběti náletů, nemocí, hladu), b) hosp. ztráty – válečné útraty, zničené objekty včetně hist. památek, rozvrácené hospodářství, c) mravní škody – narušená normální mravní měřítka, d) škody polit., mezi něž patří i to, že válkou bývá vojsko postaveno jako zvl. kasta proti ostatní společnosti, že válka plodí militarismus. Praktickým problémem moderní společnosti se stala otázka, jak válkám předcházet. Za nejdůležitější prostředky předcházení válkám jsou považovány omezení zbrojení, záruka teritoriální integrity a polit. nezávislosti jednotlivých států, závazek dát každý spor rozhodnout společenství národů.
sociology of war sociologie de la guerre Soziologie des Krieges sociologia della guerra
Literatura: Aron, R.: Paix et guerre entre les nations. Paris 1962; Eagleton, C.: The Attempt to Define War. New York 1933; Chalupný, E.: Sociologie soutěže, boje a války. Praha 1969; Paustian, P. W. – Oppenheimer, J. J.: Problems of Modern Society. 1938; Steinmetz, S. R.: Soziologie des Krieges. 1929.