Čapek Karel
Čapek Karel
v Malých Svatoňovicích (okr. Trutnov)
v Praze
Narodil se jako syn lékaře Antonína Čapka a dětství prožil spolu se svým bratrem Josefem (1887–1945), později významným malířem a spisovatelem a spoluautorem některých Čapkových textů, v Malých Svatoňovicích a v Úpici, kde chodil do obecné školy. Gymnázium studoval nejprve v Hradci Králové a poté v Praze, kde roku 1909 maturoval na Akademickém gymnáziu. Zapsal se na filosofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze), kde studoval estetiku, dějiny výtvarného umění, ale také anglickou, francouzskou a německou filologii (O. Fischer, O. Hostinský, V. Mathesius, V. Tille, F. Drtina, O. Zich aj.). V období 1910–11 pobýval v Berlíně, kde pokračoval ve studiích germanistiky a kde se seznámil s později mimořádně významným výtvarným kritikem V. V. Štechem, poté krátký čas s bratrem Josefem v Paříži. Ve filosofickém semináři významného positivisty Františka Krejčího přednesl v roce 1914 svou úvahu o pragmatismu, která se stala základem rozsáhlé studie (publikované roku 1918). Doktorát z filosofie však získal na základě disertace z estetiky Objektivní metoda v estetice se zřetelem k umění výtvarnému v roce 1915. Ačkoliv jeden z jeho oponentů, František Čáda spoléhal na to, že se Čapek bude věnovat akademické dráze, protože u něho shledával všechny předpoklady k ní, Čapek se nakonec rozhodl jinak. Již během studií se publicisticky angažoval (např. již v roce 1913 polemizoval s Rudolfem Medkem) a připravoval se k dráze spisovatelské, v roce 1916 vydal spolu s bratrem Josefem první prózu Zářivé hlubiny. Po absolutoriu nejprve působil jako vychovatel syna hraběte Lažanského (beletristicky zpracovala Marie Šulcová v novele Kruh mého času, 1980), pak pracoval jako knihovník Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum) a po krátkém působení v Národních listech v roce 1921 odešel jako častý přispěvatel do Lidových novin, kde setrval až do smrti. Čapkovy další životní osudy jsou propojením práce publicistické, veřejné a spisovatelské, někdy i dramaturgické. V roce 1935 se oženil s herečkou Olgou Scheinpflugovou (1902–1968), která společný život s Čapkem a jeho kulturní okolnosti stylizovala v románové skladbě Český román (1946). Karel Čapek zemřel v době tzv. druhé republiky na vánoční svátky 1938, štván politickou reakcí a obviňován zejména z „kolaborace“ s masarykovskou republikou a „hradní politikou“.
Čapek dozajista nepatří mezi sociology ex definitione, nebyl jím ani svým vzděláním, ani vědomým usilováním, byť v části svého díla uplatňoval svůj široký kulturní rozhled včetně sociologického. Je však naprosto nepřehlédnutelný svým vlivem na českou kulturní tradici. Jeho vztah k sociologii, jakkoliv nepřímý, lze rozčlenit na čtyři složky: (1.) pragmatismus formulovaný již v době studií a udržovaný po celý život jako „latentní“ filosofický postoj ke světu (v jeho době v českém prostředí naprosto nový a neobvyklý); (2.) publicistiku, v níž nacházíme celou řadu sociologických témat a sociálně politických analýz obecnější než dobové relevance; (3.) literární anticipace společenského vývoje, jeho vývojových tendencí; a konečně (4.) „zlidovění“ Masarykova životního díla ve spisu Hovory s T. G. Masarykem (1928–35, soubor 1936).
Čapek uzavřel svá univerzitní studia dvěma významnými texty – estetickou studií, která je sociologicky zajímavá např. tím, že se věnuje také významnému estetikovi, který je pokládán za „sociologa umění“, Charlesu Lalovi, a prací o pragmatismu. Čapkův pragmatismus (ve smyslu filosofickém) rozhodně nebyl přijat ve filosofické obci jednoznačně, např. Josef Král se o Čapkovi vyjádřil s poněkud skrývaným, ale patrným despektem. Čapek sám v americkém pragmatismu viděl jakýsi myšlenkový antipod k české filosofické a myšlenkové tradici „velkých systémů“ a „velkých témat“: pragmatismus mu byl „filosofií praxe“. Rozuměl tomu, že zejména pragmatické kriterium pravdivosti poznání v podobě praktických efektů (úspěchu, výsledku, dosažení cíle) akademické duchy pobuřovalo, a formuloval proto umírněnou tezi, že „pragmatismus se netáže, co je poznání, ale jak vzniká“. A protože vznikání je vázáno na zkušenost, nutno pojmout zkušenost jako „praktickou shodu myšlenky a skutečnosti“, jinak zkušenost „nefunguje“. Čapek sám své pragmatické „osobní krédo“ shrnul do několik instruktivních bodů: (1.) nechuť k verbalismu a urychleným generalizacím; (2.) obrat ke skutečnosti, konkrétně k „obyčejné, „vulgární“, nepochybné skutečnosti“; (3.) konec subjektivního „párání se sebou samým, subjektivismu a výjimečnosti“, odvaha „stát se obyčejným člověkem“ (tento „obyčejný člověk a život“ bude Čapkovi neustále předhazován, Nejedlý již v roce 1934 mluvil dokonce o „docela programovém kultu měšťácké malosti“); (4.) objektivní individualismus ve smyslu – jednáš-li, jednej za sebe a stůj si za svým; (5.) svoboda ducha, což je „dramatická volnost rozhodnout se ve všem, co se týká našeho osobního poměru ke skutečným konfliktům“; (6.) všechna fakta jsou filosofická, není fakt nízkých a zanedbatelných; a konečně (7.) všechny otázky našeho myšlení jsou otázkami našeho chování, naší ochoty, účasti, důvěry, prostě morálního jednání ve světě. Spolu s pragmatismem byl Čapkovi přičítán relativismus, což Čapek neodmítal, ale nepřijímal vulgární interpretaci takovéhoto „relativismu“: jeho relativismus byl úsilím porozumět cizím kulturám, minulosti, jiným lidem, ačkoliv nesporně „je jakási společná lidská logika a zásoba lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus…“.
Čapkova publicistika zahrnuje témata, která dnes subsumujeme pod „sociologii každodennosti“, tedy např. žena a povolání, školský systém, životní styl, národní zvyky, úspěch, detektivky, rozhlasové vysílání, film atd. Čapek podával také charakteristiky významných kulturních osobností své doby, například J. Zrzavého, A. P. Čechova, J. Wolkera, Rabíndranátha Thákura, P. Picassa, V. Hynaise, H. Bergsona, G. K. Chestertona, současně např. v roce 1933 přečetl Célinův román Cesta do hlubin noc s mimořádnou anticipační potencí jako „protofašistický román“ (ač se takto explicite nevyjádřil). Z jeho publicistických textů je dnes nejznámější Proč nejsem komunistou (1924), v němž podává fundovaný odsudek komunismu, byť zdaleka ještě nepoučený znalostí speciální literatury: nejvíce jej na komunismu odpuzovala neúcta k obyčejným lidem a násilí. Také rozsáhlé literární dílo Čapkovo obsahuje řadu zajímavých sociologických anticipací. Např. Ivan Klíma ukazuje, že Válka s mloky (1936) je „metaforou filosofie masového konzumu“: „Mloci potřebují více mělčin, protože nemohou žít ani na souši ani v hlubokém moři. Lidé potřebují více vyrábět, více prodávat, neboť na tomto principu stojí jejich hospodářská filosofie. Potřebují tedy mloky jako nenahraditelné spotřebitele.“ Jistě stojí za povšimnutí, že ve Válce s mloky Čapek reagoval nejen na Hitlera, ale dokonce na Spenglerův Zánik Západu (1918–22). O ostatních románech a hrách s „anticipačním rozměrem“ (RUR, Krakatit, Bílá nemoc, Matka) bylo napsáno dost.
V souvislosti Čapkova „sociologického“ díla je třeba zmínit jeho rozhovory s T. G. Masarykem, které Masaryka učinily pro širokou veřejnost osobností nejen politickou, ale i lidskou a „duchovní“, filosofickou. Čapek v rozhovoru s Masarykem probíral v první části jeho život, v druhé pak základy jeho filosofického myšlení (včetně sociologie). Je známo, že ačkoliv jsou Hovory s TGM psány v tzv. ich formě, tedy jakoby vyprávěl Masaryk sám, ve skutečnosti jde o text Čapkův, Masarykem korigovaný a tedy „schválený“ (na výsledné redakci se ovšem výrazně podílela také Masarykova dcera Alice Masaryková). Funkce této knihy nebyla „poznávací“, nešlo o to, aby se objevilo cosi nového z Masarykova života, tím méně o „životní sensace“, ale povýtce popularizační a z hlediska Masarykova věku také „bilanční“. Již proto na ni nelze klást měřítka příliš odborně vysoká. Svou funkci však splnila vrchovatě – dostala se do domácích knihoven všech příslušníků středních vrstev i vzdělaných dělníků a rolníků. Kritický rozbor, který podal Zdeněk Nejedlý v úvodu svého masarykovského životopisu, je sice v některých ohledech věcně správný (místy Čapek vskutku „překrývá“ Masaryka), nicméně tvrzení, že „Masaryk byl a jest Čapkovi vnitřně zcela cizí, jen ho snad zajímá, jako ho zajímá vše exotické“, je soudem nepřiměřeným a apriorně zaujatým. Ostatně žádnému z prezidentů, kteří Masaryka následovali, se „jejich Čapka“ nedostalo.
Knihy: Pragmatismus čili Filosofie praktického života (F. Topič, Praha 1918; 2. vyd. 1925, 3. vyd. 2000); Kritika slov (B. M. Klika, Praha 1920); Hovory s T. G. Masarykem I.-III. (Čin + Aventinum + Fr. Borový, Praha 1928–35); Marsyas čili Na okraj literatury (Ot. Štorch-Marien, Praha 1931); O věcech obecných čili Zóon politikon (Fr. Borový, Praha 1932); Cestopisné črty: Italské listy (Aventinum, Praha 1923); Anglické listy (Aventinum, Praha 1924); Výlet do Španěl, osvětlený obrázky autorovými (Aventinum, Praha 1930); Obrázky z Holandska (Aventinum, Praha 1932); výbory: O umění a kultuře I.-III., dodatky (Československý spisovatel, Praha 1984–95); O demokracii, novinách a českých poměrech: Výbor z publicistických prací (Academia, Praha 2003).