Masaryková Alice
Masaryková Alice
ve Vídni (Rakousko)
v Chicagu (USA)
Nejstarší z pěti dětí Charlotty G. Masarykové a Tomáše G. Masaryka, v meziválečném období vedla domácnost svého otce a jako neformální tajemnice výraznou měrou ovlivnila jeho (veřejně prezentované) názory, zejména v posledních letech Masarykova života. Po absolutoriu ženského gymnázia Minerva a maturitě na pražském akademickém gymnáziu začala studovat medicínu, avšak po roce přešla na filosofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze), kde vystudovala historii a filosofii (PhDr. 1903). Po studiích absolvovala stáže v Berlíně, Lipsku a především v Chicagu, kde studovala sociální politiku. Mezi její učitele přitom patřil protestantský sociální teolog John Henderson a ředitelka univerzitního sociálního ústavu Mary McDowellová, seznámila se však i s dílem G. H. Meada a osobně poznala sociálněkritického spisovatele Uptona Sinclaira. Po návratu do Rakouska-Uherska působila jako středoškolská profesorka (1906–10 na lyceu v Českých Budějovicích a od roku 1910 v Praze) a podílela se organizaci sociálněpolitických a sociologických přednášek v rámci sociologické sekce svazu českého studentstva (od roku 1911). V období první světové války byla kvůli protirakouskému angažmá svého otce od října 1915 do července 1916 vězněna a po propuštění zůstala pod policejním dohledem, nesměla se vrátit k vyučování. V letech 1918–19 byla poslankyní revolučního národního shromáždění (členka slovenského klubu), na poslanecký mandát rezignovala v září 1919.
V meziválečném období se Masaryková věnovala organizaci Československého červeného kříže, který v roce 1919 založila a jehož předsedkyní byla následujících dvacet let; červený kříž několik prvních let zřizoval také ošetřovatelskou školu pro zdravotní sestry. Masaryková vedle toho spolu s Annou Borkovcovou v roce 1919 založila Vyšší sociální školu, jejímž cílem bylo vychovávat sociální pracovnice. I když byla členkou Sociálního ústavu ČSR a Masarykovy sociologické společnosti, sociologii se s výjimkou veřejných přednášek proti alkoholismu, o sociální práci a ženské otázce kvůli těmto angažmá prakticky vůbec nevěnovala. Její hlavní zásluhou na tomto poli zůstala spoluorganizace šetření o sociálních a zdravotních poměrech v Praze v roce 1919 (výzkum realizovali a jeho výsledky publikovali američtí badatelé Mary E. Hurlbuttová, Phillip S. Platt a Anne R. Smithová). Její odborný význam přitom dobře vystihl Jiří Musil: „Sociologie jí byla spíše nástrojem pro praktickou organizátorskou činnost. Celý život usilovala o zlepšení politických a sociálních podmínek země, ve které převážně žila.“ Druhou světovou válku Masaryková prožila ve Spojených státech, po návratu do Československa již veřejně nevystupovala a po únorovém převratu se zcela stáhla do ústraní. Na konci roku 1948 odešla znovu do amerického exilu, zůstala však již mimo veřejnou sféru. Jako druhé jméno příležitostně užívala rodné příjmení své matky: Alice Garrigue Masaryková.
Knihy: Dopisy z vězení (ČSČK, Praha 1920); Dva roky práce (ČSČK, Praha 1922); Vzpomínám… (V. Žikeš, Praha 1948); Dětství a mládí: Vzpomínky a myšlenky (Masaryk PT, Pittsburgh 1960; 2. vyd. 1994); Milá mama – Dear Alice: Korespondence Alice a Charlotty Masarykových 1915–1916 (Masarykův ústav AV ČR, Praha 2001).
Literatura: Radovan Lovčí: Alice Garrigue Masaryková: Život ve stínu slavného otce (FF UK + Toga, Praha 2007); Ruth C. Mitchell: Alice Garrigue Masaryk, 1879–1966: Her Life as Recorded in Her Own Words and by Her Friends (University of Pittsburgh, Pittsburgh 1980); Jiří Musil: Alice Masaryková jako sociolog (Sociologické aktuality 3, 1992, 2: 23–24); Harold G. Skilling: Matka a dcera: Charlotta a Alice Masarykovy (Gender studies, Praha 2001).