Chování prosociální
chování prosociální – (řec. i lat. pro = před, místo) – specif. lidský typ chování, které sleduje fyzické, psych., morální nebo materiální dobro jiné osoby nebo skupiny a v němž je vlastní individ. nebo skup. zájem podřízen zájmu jiných osob, skupin, společenství, institucí nebo velkých soc. skupin, jako je třída nebo národ. Je spojeno s ochotou sdílet cíl, utrpení, frustraci nebo smutek, avšak při současném zachování vlastní identity. Vnějškově je ch.p. charakterizováno tím, že subjekt ch.p. neočekává žádnou vnější, zejm. materiální odměnu. Protože ch.p. je ve zjevném rozporu s premisami účelové, zvl. ekon. racionality, věnuje se mnoho pozornosti studiu jeho motivace. Rozlišuje se obvykle motivace endogenní, což je např. vědomí a pocit vlastní hodnoty, cti, závazku nebo imperativu svědomí, a exogenní – např. soucit, přesvědčení o spol. užitečnosti daného chování, nesobecká láska apod. Ch.p. je formou chování altruistického a nezřídka s ním bývá i terminologicky ztotožňováno. Jak ukazuje např. S. Schwartz, pocit vniřní odměny, satisfakce, dokonce vnitřní, navenek neprojevované pýchy na vlastní čin nediskvalifikuje morálně ch.p., je dokonce spíše jeho podmínkou. Ch.p. lze klasifikovat podle sfér, kde je realizováno: oblast tělesná (záchrana života, pohostinství), materiální (výpomoc, hledání ztracené věci), morální (ochrana dobré pověsti, obrana před znevažováním), orientační (poskytnutí informace, intelektuální obohacení), praktická (překonání obtíží, umožnění činnosti) a emocionální (útěcha, rozveselení). Jiná možná forma klasifikace je podle délky trvání, podle objektu, na který je ch.p. orientováno, a podle stupně škody, kterou aktér utrpí.
Velmi důležitá je obecnější klasifikace činností z hlediska poměru mezi tím, co v důsledku činnosti získává sám subjekt, a tím, co získávají jiní, kterou navrhl pol. psycholog J. Reykowski: 1. alocentrické nebo sociocentrické chování, kdy jiný získává, zatímco subjekt sám vědomě ztrácí, obětuje; 2. pomocné chování, kdy jiný získává, subjekt sám ztrácí pouze přirozeně, tj. vynakládá čas nebo úsilí; 3. kooperativní chování, kdy je činnost organizována tak, že ani jiní, ani subjekt neztrácejí, ale jiní získávají více než subjekt; 4. egocentrické chování, kdy subjekt získává bez ohledu na možná poškození zájmů jiných; 5. exploatační chování, kdy subjekt získává na úkor jiných; 6. poškozující chování, kdy činnost je organizována tak, aby jiní utrpěli škodu, a to bez ohledu na to, zda subjekt sám bude eventuálně poškozen. První tři formy chování jsou formy ch.p., čtvrtá a šestá se někdy označuje jako chování asociální a pátá a šestá jako chování antisociální. Rozlišení asoc. a antisoc. chování není v literatuře přesné. Sám pojem ch.p. je poměrně nový; v anglosaské literatuře se objevuje až v 60. l., v zápodoněmecké, kam jej uvedl H. E. Lück (prosoziales Verhalten), v r. 1972, v polské, kde jej poprvé použila A. Potocka-Hoser, v r. 1971; v sov. literatuře se termín nepoužíval a byl nahrazován pojmem altruistické chování nebo vzájemná pomoc. Termín ch.p. byl původně použit v poněkud paradoxním kontextu analýzy chování agresivního. Bylo totiž zjištěno, že existují specif. formy agresivního chování, které kromě toho, že někomu přinášejí škodu, vedou současně k dosahování cílů, které jsou v dané kultuře pozivitně hodnoceny. Výzkumy ch.p. se zabývali J. Darley, B. Latané, J. Reykowski, L. Wispé, J. Tomaszewski aj.
pro-social behaviour comportement prosocial (social) prosoziales Verhalten comportamento pro-sociale
Literatura: Reykowski, J.: Motywacja. Postawy prospołeczne a osobowosc. Warszawa 1979; Rogers, C.: On Becoming a Person. Boston 1961; Wispé, L.: Positive Forms of Social Behavior. Journal of Social Issues, 28, 1972; viz též altruismus.