Intencionalita
intencionalita – (z lat intentio = úsilí, zaměření) – charakteristický rys vědomí „být vždy vědomím o něčem“, vztah mezi míněním a míněným i mezi slyšením a slyšeným, chtěním a chtěným atd. V tomto smyslu byl pojem i. zaveden na počátku 20. st. E. Husserlem jako východisko a zákl. pojem fenomenologie. V původním slova smyslu jako zaměření vůle k cíli (záměr) je slovo i. dosud běžně užíváno např. u J. Benthama ve významu „záměrnost“. Širšího významu nabývá v teorii poznání vrcholné scholastiky, kde např. u Tomáše Akvinského je intence „to, co v sobě koncipuje intelekt o poznávané věci“. Na tento význam navázal v 70. l. 19. st. F. Brentano, když v zákl. rozlišení své psychologie označil za jeden z charakteristických rysů psych. fenoménů (např. slyšení tónu) proti fyzickým fenoménům (např. tón jako smyslová kvalita) intencionální inexistenci (tj. to, že v sobě obsahují nějaký objekt nebo jsou k němu zaměřeny). Brentanův žák Husserl upřesňoval dále terminologii svého učitele, odmítl reálnou obsaženost objektu v aktu a zavedl výrazy noesis pro mínící akt a noema pro jeho korelát, míněné jakožto míněné (jež není identické s míněným předmětem). V intencionální analýze je prováděn výklad toho, co je míněno, předmětného smyslu. Popis přitom tematizuje nejen aktuality vědomí, nýbrž odhaluje rovněž v aktualitách implikované potenciality, jimž odpovídají příslušné horizonty, a horizontovost vykazuje jako všudypřítomný rys i. V tomto tech. významu je termín i. užíván pouze ve fenomenologii a směrech jí ovlivněných, např. ve fenomenologické sociologii A. Schütze.
intentionality intentionnalité Intentionalität intenzionalità
Literatura: Husserl, E.: (1931) Karteziánské meditace. Praha 1968; Spiegelberg, H.: Der Begriff der Intentionalität in der Scholastik, bei Brentano und bei Husserl. Philosophische Hefte, 1936, č. 5.