Armáda (MSgS)
armáda (MSgS) je zvláštní organizace ozbrojených lidí, „která se nekryje s obyvatelstvem, jež se samo organizuje jako ozbrojená moc“ (Engels). Je to trvalá organizace určená k prosazování politických cílů prostředky ozbrojeného násilí. Vznikla jako produkt společenského vývoje a představuje instituci, jež je sice součástí politické (obvykle státní) moci, vyznačuje se však relativní samostatností a zasahuje svým vlivem do celku společenského života.
Sociologické hledisko, zachycující armádu v síti společenských vztahů a respektující její působení na společenské poměry, vděčí za svůj vznik a rozšíření vlivu marxistických myšlenek i na ty sociologické koncepce, které se od marxismu výrazně distancují.
Předchůdce sociologického pojetí armády je možno spatřovat v některých ideologických proudech revoluční buržoazie (v osvícenském pojetí armády jako konstitutivního prvku „říše nerozumu“) a z toho vyplývající ideologie „národa bez armády“ (americká revoluce), v revolučně demokratické koncepci „ozbrojeného lidu“ (Francouzská revoluce) a v jiných pozdějších ojedinělých pokusech (např. de Tocquevillova stratifikační analýza americké armády). Avšak formulace výchozích sociologických tezí je spjata s činností Marxe a Engelse.
Marxistická obecná sociologická koncepce armády vznikla jako výsledek: 1) rozpracování základních myšlenek materialistického pojetí dějin, zejména v souvislosti s analýzou třídního rozštěpení společnosti a vzniku státu (Engels B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu; Anti-Dühring); 2) rozboru politických, revolučních a vojenských událostí 19. století, zvláště převratů ve Francii, války Severu proti Jihu, Pařížské komuny (Marx K., Třídní boje ve Francii; Osmnáctý brummaire Ludvíka Bonaparta; Občanská válka ve Francii); 3) speciálních Engelsových prací věnovaných armádní problematice (Engels B., Armáda; četné dílčí studie).
Tato studia umožnila charakterizovat armádu jako produkt společenského vývoje, instituci, jež se zrodila jako součást aparátu státní moci pod tlakem třídních rozporů, rozvíjejících se na základě dělby práce a vzniku soukromého vlastnictví. Vývoj armádní organizace je podmíněn ekonomickou strukturou společnosti, je však výrazně ovlivňován (stejně jako taktika a vojenská doktrína) rozvojem techniky vůbec a vojenské techniky zvláště. Rozvoj vojenské techniky si vynucuje nejen změny v organizaci armády, ale může pronikavě ovlivnit i poměr třídních sil. Armáda je třídní instituce: analýza třídního charakteru armády předpokládá rozbor jak její funkce, tak i složení (zejména důstojnického sboru). Současně je však armáda relativně samostatná, má své zvláštní zájmy, někdy vystupuje jako součást a nástroj určitých třídních sil, jindy však jako jejich partner. Za určitých okolností se může stát důležitým elementem ve skladbě politických sil. Revoluční úkoly proletariátu vyžadují rozbití stálé armády a její nahrazení všeobecným ozbrojením lidu.
Likvidace stálé armády a její nahrazení všeobecným ozbrojením lidu bylo velké téma socialistické teorie v období II. internacionály (Jaurès, Kautsky, Luxemburgová).
Lenin postupně dospívá — v souvislosti s rozpracováním teorie imperialismu a možností vítězství revoluce v jedné zemi a s důsledky kapitalistického obklíčení — ke koncepci socialistické armády jako instituce Socialistického státu, jejíž existence je vynucena konkrétním historickým vývojem světové socialistické revoluce.
Víceméně současně s Marxem a Engelsem klade H. Spencer základy nemarxistické sociologické koncepce armády. Jeho charakteristika „vojenského“ a „průmyslového“ typu společnosti zůstává dodnes inspirací a východiskem obecných i speciálních úvah nemarxistických sociologů (Lasswell, Andrzejewski).
Avšak už první světová válka a ještě více nástup fašismu obracejí pozornost buržoazní sociologie k problematice vojenství, ozbrojeného násilí a armády. Stojí za zmínku, že v české literatuře existuje snad jeden z prvních pokusů vůbec o sociologickou analýzu života vojáka v armádní instituci ve Šmejkalově Sociologii vojáka (1931). V třicátých letech vycházejí rovněž práce K. Demetera o německé armádě a jejím důstojnickém sboru, H. Lasswell formuluje svou vizi „kasárensko-vězeňského státu“ a A. Vagts vydává dnes již proslulý historicko-sociologický rozbor militarismu.
Velení amerických ozbrojených sil použilo ve druhé světové válce v rozsáhlém měřítku služeb sociologů a sociálních psychologů. Výsledky jejich válečných zkušeností se objevily brzy po válce v mnoha statích a na sklonku 40. let v „mamutím díle“ americké sociologie A. A. Stouffera a spoluautorů. Předmětem studia byl zejména problém přizpůsobení vojáka armádní instituci, problémy vyplývající z bojové situace, vztahy uvnitř armády a tematika ideologického ovlivňování vojáků.
Po druhé světové válce roste zejména v americké sociologii zájem o problematiku armády: přesun vojenské instituce z periférie společnosti do centra moci vyvolává nové problémy, jichž se sociologie zmocňuje; kromě toho zjišťuje sama vojenská instituce, že sociologii může s úspěchem využít ke zdokonalení válečné mašinérie.
Do ohniska pozornosti se dostává politicko-sociologický rozbor vztahů civilní a vojenské moci (Smith, Ekirch, Mills, Huntington); problematika různých modelů včlenění vojenské instituce do struktury společenského života (liberální, konzervativní, militaristický); specifika armády a její přínos společnosti (Andrzejewski, Sprung); změny v poslání armády a požadavcích na vojáky (Huntington, Masland, Radway); důstojnická profese, „specialisté v organizování násilí“ (Janowitz, Huntington); zkušenosti z bojů a zajetí v korejské válce (Biderman); objevuje se úsilí koncipovat souhrnné možnosti a poslání sociologie ve vztahu k vojenské instituci (Janowitz).
V 50. letech se postupně — i když zdaleka ne v takovém rozsahu — rozvíjí sociologické studium armády i v ostatních kapitalistických zemích.
Speciální marxistické sociologické studium armády se v důsledku kultu osobnosti nerozvíjelo. Úvahy o armádě zůstaly omezeny rámcem tzv. „marxisticko-leninského učení o válce a armádě“, jež představuje nepříliš organicky spjatý konglomerát filosofických, historických a vojenskovědních úvah. Z běžné literární produkce tohoto typu se vymyká koncem 50. let rozsáhlá — avšak převážně historická — Skopinova práce o militarismu. Bohaté praktické zkušenosti z výstavby sovětské armády a z ostatních socialistických armád, bojové zkušenosti z občanské války a intervence, z Velké vlastenecké války a osvobozeneckých bojů, jakož i četné významné myšlenky obsažené v pracích Lenina, Stalina, Trockého, Mao Ce-tunga, Frunzeho aj., v pracích historiků i vojevůdců čekají teprve na sociologické zhodnocení.
Od konce 50. let se marxistické sociologické studium armády rychle rozvíjí. Zejména v Polsku usiluje sociolog J. J. Wiatr o ucelenou koncepci sociologie armády, která by položila nezbytná teoretická i metodologická východiska komplexní sociologické analýze této významné společenské instituce.
Armáda je charakterizována: 1) jako organizace s převahou formálních pojítek nad osobními; 2) jako byrokratická instituce s hierarchickou strukturou; 3) jako společenské prostředí s vlastním systémem rozvrstvení; 4) jako bojová skupina, organizovaná pro vítězství ve válce (Wiatr). Komplexní sociologické zkoumání zůstává zatím programem, který musí nutně zahrnovat: studium vývoje armády jako produktu společenského vývoje, úlohy armády ve struktuře ostatních společenských organizaci, společenské pozice vojáků, vztahů společenského vědomí k armádě a problematiky vnitřního života armády.
Sociologické zkoumání v ČSSR se rozvíjí na základě tohoto programu. Je zatím soustředěno na sociologických pracovištích Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně. Československá sociologická společnost zřídila zvláštní sekci vojenské sociologie.
Literatura: Andrzejewski S., Military Organization and Society, Humanities Press, New York, 1954; Demeter K., Das Deutsche Offizierskorps in seinen historisch-soziologischen Grundlagen, Berlin, 1930; Demeter K., Das Deutsche Heer und seine Offiziere, Berlin, 1935; Engels F., Izbrannyje vojennyje proizveděnija, Vojennoje izdatělstvo, Moskva, 1957; Huntington S., The Soldier and the State, Harward Univ. Press, Cambridge Mass., 1957; Janowitz M., The Professional Soldier, Free Preess, Glencoe, 1960; Janowitz M., Sociologie a armáda, Praha (cyklostyl), 1965; Lenin V. I., O válce, armádě a vojenské vědě, 2 díly, Praha, 1959; Mills C. W., The Power Elite, Oxford Univ. Press, New York, 1957; Skopin I., Militarismus, Praha, 1959; Stouffer S. A. a kol., Studies in Social Psychology, 4 díly, Princeton, 1949—1950; Šmejkal K., Sociologie vojáka, Praha, 1931; Vagts A., A History of Militarism, New York, 1937, Meridian Books, New York, 1959; Wiatr J. J., Socjologia wojska, Wydawnictwo MON, Warszawa, 1964.