Jazyk a řeč (MSgS)
jazyk a řeč (MSgS). 1. Jazyk je základní společenský fakt; dlouho však o tom nebylo jasno a nezdůrazňovalo se to. Neuznávalo se, že jazyk je mluvícímu propůjčen společností, že se mu dostává zvenčí, že není bezprostředním odrazem jeho mentálních aktů. I v historické jazykovědě se jazyky vykládaly jednak fyziologicky, jednak psychologicky. Realita nadindividuálního jazyka byla popírána a za reálné pokládány jen individuální jazykové projevy. Nakonec pronikal sociologický pohled na jazyk pod vlivem Durkheimovy sociologie; Meillet prohlásil jazyk za sociální fakt zcela ve smyslu Durkheimově. Saussure odlišil jazyk jako sociální instituci (langue) a řeč nebo promluvu jako individuální akt (parole). Uznal také řeč jako fakt antropologický (langage). Ze Saussurea vycházela celá nová lingvistika, v níž se jazyk vykládá jako svébytný soudržný systém. Podobně jako Saussure mezi jazykem a řečí, rozlišuje dnes teorie komunikace (viz informace a komunikace) mezi kódem (code) a sdělením (message). Saussureovo rozlišení bylo dříve stále napadáno, zpravidla chabými argumenty. Hlavně byla napadána jeho teze o individuální povaze řeči, ta se však týká jen aktu promluvy, promluva sama, tj. výsledek řečového procesu, se přece skládá ze složek jazyka, jehož podstata je podle Saussurea sociální. Ve smyslu Saussureově spojuje tedy promluva sociální a individuální moment a to je v zásadě správné. Přesto je třeba Saussureovo pojetí pozměnit a přiznat sociálnímu momentu v řeči mnohem širší podíl. V tom, jak mluví, jsou mluvící vázáni nejen funkčním systémem jazyka, nýbrž také mnohými dalšími normami jazykového chování. Výrazné příklady poskytuje jazykové tabu u primitivů a řízení jazyka v soudobých společnostech. Není vůbec pravidlem, že se řeč tvoří přímo z daného jazyka, nýbrž přejímají nebo obměňují se hotové vzory; běžně se užívá jazykových prefabrikátů. Proto se zdá, že Saussureův aparát přece nestačí; jazykové projevy jsou determinovány nejen funkčním systémem jazyka, nýbrž také jazykovým územ. Úzus zahrnuje sociální normy mluvení pro různé věci a příležitosti. Není-li žádný jazyk sám zcela homogenní, je jazykový úzus přirozeně heterogenní, a to i společensky.
2. Bylo scestné tvrdit, že společenská diferenciace se nedotýká jazyka nebo se ho dotýká jen zcela výjimečně. V známých historických společnostech se na společenské rozdíly vážou rozdíly v jazyce i v jazykovém úzu. Jsou známy třídní dialekty i třídní jazyky; národní jazyky mohou uprostřed jiného národa sloužit jako třídní jazyky, např. francouzština v někdejším Rusku. Avšak jazyková diferenciace neodpovídá rovnoměrně společenskému rozvrstvení. Zvláštní jazykové útvary vznikají ze zvláštní jazykové potřeby. Tak potřeba tajné komunikace působila na argoty lumpenproletariátu; slova argotu jsou zároveň ideologické znaky snižující to, co označují, a poznávací znamení mluvících. Je třeba přihlížet k celému souboru jazykových funkcí: jazyk není jen nástrojem dorozumění nebo prostředkem informace. Zvláštní jazyk může mít funkci sociálně reprezentativní, jako národní jazyk má funkci národně reprezentativní. Obvyklé dělení jazyka na podobu spisovnou a podobu dialektickou nevzniklo sice na třídním podkladě, ale přece může spisovný jazyk za jistých podmínek vyznačovat vyšší a nespisovný jazyk nižší vrstvy společnosti (jazyk „panský“ proti lidovému jazyku). Když se sociální diferenciace neprojevuje ve zvláštních jazykových útvarech, může se výrazně projevovat v jazykovém úzu.
Už dlouho se uvažuje o zákonitostech závislosti stavu a vývoje jazyka na stavu a vývoji společnosti. Učí se např., že probíhá-li jazykový vývoj mezi diferenciací a integrací, je diferenciace typická pro feudalismus a počínající integrace typická pro kapitalismus. Ale dialekty feudálního období následují po dialektech kmenových (je otázka, zda se v kmenovém zřízení kmen a dialekt kryjí); i feudální stát vytvořil předpoklady pro integraci. Je pravda, že za kapitalismu dialekty začínají ustupovat, ale přibývá národních spisovných jazyků. V tomto období, za vzestupu nacionalismu, se povyšuje jazyk za symbol národa a za svrchovanou hodnotu, za jazyk se začíná bojovat; není tomu tak všude, národní vědomí se vždy nepřimyká k jazyku, jazykové společenství se vždy neztotožňuje s národním společenstvím. Vcelku není možno říci, že už byly odhaleny četné zákony o závislosti jazyka na společenských faktorech mimojazykových. Bylo však třeba vyzvednout relativní autonomii jazyka, jeho struktury a dynamiky. Každé pojetí jazyka je dnes zastaralé, když chápe jazyk jako pouhý odraz a nepřiznává jazyku samostatnou aktivní úlohu. Problémy dosahu i hranic jazyka se nápadně dostaly do popředí soudobého myšlení vědeckého, filosofického, uměleckého.
3. Nyní jsou běžná rčení jako „tyranie jazyka“ a „moc slova“. Různé směry se snaží ukázat, že daný jazyk působí podstatně nejen na myšlení, nýbrž také na chování společnosti. Nejednou se zdůrazňuje pragmatický aspekt jazyka, jeho společenské působení: užívání a působení jazykových znaků se zásadně odlišuje od významu znaků. Je tu třeba zvlášť uvést hypotézu Whorfovu. Lévy-Bruhl soudil podle jazyka o odlišné („prelogické“) mentalitě primitivů, Whorf pak dokazoval korespondenci mezi jazykem (linguistic patterns) a „ostatní kulturou“ (cultural patterns) některých indiánských kmenů, stejně jako korespondenci mezi západoevropskými jazyky (Standard Average European) a západní kulturou: tam ovládá podle Whorfa pojetí události, zde pojetí děje s konatelem, zde převládá „reifikace“ a kvantifikace. Whorf učil, že strukturní změny daného jazyka ovládají myšlení jeho uživatelů, a formuloval „lingvistický princip relativity“; lidé, kteří užívají jazyka s velmi odlišnými gramatikami, jsou těmito gramatikami vedeni k typicky odlišným pozorováním a k odlišnému hodnocení těchto pozorování. Podobně jako Whorfem je jazyk chápán Weisgerberem: všichni lidé podle Weisgerbera vidí skutečnost hranolem svého mateřského jazyka (jazyk jako „mezisvět“ mezi objektivní realitou a vědomím). Je třeba se zmínit i o směru General semantics, jehož představitelé (Korzybski, Stuart Chase) nabyli v USA jisté populárnosti: v podmínkách moderní průmyslové společnosti, stále vystavené tlaku jazykově ideologické propagandy, slibují z (neopozitivistické) kritiky jazyka praktické výsledky nadmíru prospěšné pro společnost i jedince. Všechny tyto směry byly donedávna marxistickou kritikou šmahem odmítány, nyní se jim přece přiznává racionální jádro. Netrvá se již na představě, že jazyk je jen vnějším obalem pro hotovou myšlenku, že je bezprostředním odrazem objektivní reality. Nezdá se již zásadně chybná myšlenka, že „systém jazyka, v němž myslíme, ovlivňuje způsob našeho vnímání reality a v důsledku i způsob naší činnosti“ (Schaff). Připouští se tedy, že poučky o aktivní úloze jazyka v procesech myšlení a chování podléhají empirické verifikaci. Ale není možno říci, že se v jejich empirické verifikaci již daleko pokročilo.
4. Tzv. stalinská jazyková teorie vyškrtla sociologii jazyka. (Předtím ji však znehodnotil marrismus.) V českých zemích a na Slovensku se k jazykově sociologickému výzkumu po převratných poválečných společenských změnách ještě téměř nedošlo. Ale diskutovalo se mnoho o mizení dialektů a o konkurenci mezi obecnou a spisovnou češtinou v podmínkách socialistické společnosti. Většinou se opakovala prognóza, že všechny útvary národního jazyka budou nyní rychle ustupovat jedinému, společnému spisovnému jazyku. Zdůrazňovalo se, že se spisovný jazyk stal srozumitelný všem vrstvám a „všichni si jej bez obtíží osvojí v dnešní vyšší žádoucí míře“ (Trávníček). Vedle této linie se však kladl požadavek důsledné demokratizace spisovného jazyka, a to jeho přiblížením k tzv. obecné češtině. Tento požadavek je odůvodňován tím, že se obecná čeština stala dnes téměř všeobecně jazykem všedního hovoru: tak se nepříznivě zvýšila přehrada mezi češtinou mluvenou a psanou. Uváděl se i důvod třídní: spisovná čeština byla charakterizována napřed (za marrismu) jako jazyk buržoazie, později spíše jako jazyk mandarínský. Tyto útoky na spisovnou češtinu, příčící se stalinské jazykové teorii a kulturní politice, jí neotřásly. Na její obhajobu se uvádějí hlavně tyto argumenty: není pravda, že obecná čeština se stala téměř všeobecně jazykem běžného hovoru, to neplatí ani o Praze a tím méně o městských centrech moravských a slezských. Spisovná čeština v hovorové podobě není dnes společensky exkluzivní, v nových poměrech je naopak v mohutném postupu, i když prozatím dochází často k interferenci obecné češtiny nebo jiných regionálních interdialektů. Upevňování a šíření hovorové češtiny (tj. hovorové varianty spisovné češtiny) do širokých vrstev je proces, který dnes probíhá zákonitě a může být ještě urychlen propagací jazykové kultury. Avšak průběh tohoto procesu nebyl dosud sledován jazykově sociologickým výzkumem. Je známo, že do české prózy asi od konce padesátých let široce proniká obecná čeština; stejně proniká do slovenské prózy v téže době slang a užívá se ho často koncentrovaně a v celém díle (nějaká „obecná slovenština“ neexistuje). Ale literární dokumentace nenahrazuje dokumentaci přímou. (Literární fakt, o který jde, souvisí s rozkladem tradiční formy vypravěče.)
Nyní se připouští, že v českých zemích a na Slovensku existuje slang mládeže, naráží se také na profesionální slangy, na intelektuálský slang, na slang funkcionářský. Rozumí se, že tyto útvary, styly nebo způsoby mluvení nejsou na stejné úrovni. Tak je funkcionářský žargon naprosto oficiální a přimyká se k spisovnému jazyku (i když se často setkáváme s hybridizací funkcionářského slangu a obecné češtiny), proti tomu slang mládeže je svou podstatou protioficiální a nespisovný. Zdá se, že slang mládeže se skoro neliší podle toho, jde-li o studující nebo nestudující. A přece lze dnešní jazykovou situaci v Československu sotva charakterizovat tak, že se rychleji nebo pomaleji dochází k všeobecné nivelizaci společenských rozdílů v jazyce a jazykovém úzu. Jinde je tomu asi podobně. I když se lidový jazyk vyrovnává se spisovným jazykem, neznamená to ovládání jediného a nerozrůzněného spisovného jazyka (který ostatně v části literatury a v části vědy ustupuje umělým formám). Ale nemáme ještě spolehlivé údaje z jiných jazykových oblastí a nejsou ani hotovy vhodné plány pro široký výzkum jazykového chování — jazykově sociologický výzkum.
Literatura: Cohen M., Pour une sociologie du langage, Paris, 1956; Klaus G., Die Macht des Wortes, Berlin, 1965; Krejčí K., Jazyk ve vývoji společnosti, Praha, 1947; Fishman J. A., ed., Readings in the Sociology of Language, The Hague, 1968.