Model a modelování v sociologii (MSgS)

model a modelování v sociologii (MSgS). Model je soustavou prvků, na základě analogie imitující a tím reprodukující podstatné znaky systému, který je objektem vědeckého výzkumu. Modelování je procesem konstrukce modelů, hledání analogických procesů v téže nebo v jiných formách pohybu hmoty. Model a modelovaný originál jsou v určitém objektivním vztahu. Izomorfní modely odpovídají originálu v jediném ohledu, gomorfní ve větším počtu ohledů. Odlišují se modely věcné (materiální) a abstraktní (ideální), které zase mohou být buď logickými, nebo matematickými (ekonomické matice), případně spojovat obě charakteristiky. Dále modely strukturální (substrátní), založené na strukturální analogii a zobrazující určité věcné rysy originálů, a funkcionální, jež reprodukují funkční příznaky originálů a jsou založeny na funkcionální analogii. Funkcionální modely zase mohou být bud statickými, zobrazujícími funkcionální vztahy originálů v jednorázové projekci, nebo dynamickými, zobrazujícími procesuální změny originálu a jeho funkcí. Někteří autoři (Maslov) vydělují též zvláštní skupinu modelů vzájemných souvztažností. Mimoto rozlišujeme modely lineární a nelineární, uzavřené a otevřené, determinované a stochastické (tj. vyjadřující pouze pravděpodobnosti výskytu jevů a procesů), modely rovnovážných vztahů (abstrahující od obtíží dosahování těchto stavů) a modely procesuální. Pro sociologii má význam rozlišování mezi modely makrosociálními a mikrosociálními.

Společenské vztahy vzhledem ke své složitosti se staly předmětem modelování (zejména matematického) se značným zpožděním, a to nejprve v ekonomice a v demografii. Sociologické modelování je teprve na úplném počátku. Opírá se o skutečnost, že společenské vztahy představují určité systémy, které mohou být podrobeny strukturálně funkcionální analýze a tím i matematickému a kybernetickému modelováni. Mohou být modelovány souvislosti mezi charakterem práce a vztahem k práci, společenské vztahy v podniku, dynamika pospolitostních vztahů v malých skupinách, utváření typů trávení volného času, souvislosti mezi demografickými údaji a různými postoji a celá řada dalších sociálních vztahů.

Modelování se týká nejen kvantitativní, ale i kvalitativní stránky sociálních procesů. Vždy předpokládá jak kvalitativní analýzu jejich stránek, faktorů a podmínek, tak i stanovení kvantitativních souvztažností mezi nimi. Samotnému matematickému modelu sociálních vztahů a procesů musí předcházet vypracování logického modelu, systematizujícího znalosti o všech jejich základních vnitřních i vnějších souvislostech. Zachycovat v rámci jediného matematického modelu hluboké kvalitativní revoluční skoky ve společenském vývoji bude však patrně nesmírně obtížné.

Modely mají při sociologických výzkumech řadu funkcí:

1. Ve své logické podobě vystupují jako potenciální teorie, bez které se neobejde žádná výzkumná hypotéza; zde je zvláště důležité, aby nezbytné modelové zjednodušení abstrahující od méně podstatných variabilit nešlo na úkor vnitřní rozpornosti zkoumaných procesů — „ideální model“, pokud zůstává vědeckým, nemůže být bezrozporným.
2. Umožňují abstraktní experimentování, které je zvláště potřebné v sociologii, vzhledem k časté obtížnosti nebo nemožnosti konkrétního kontrolovaného experimentu, při němž by byly potřebné faktory izolovány; tím poskytují prostředky pro systematické studium experimentálních variací základní situace.
3. Jsou významným nástrojem testování sociologických hypotéz.
4. Osvětlují různé varianty možných sociálních procesů a tím přispívají při hledání optimálního řešení problémů, s nimiž se společenská praxe obrací na sociologii.

Model jako nástroj sociologického poznávání se při svém experimentálním využití sám stává objektem výzkumu. Změnou příslušných faktorů spolehlivého modelu lze dosáhnout stejných závěrů jako změnou faktorů reálného zkoumaného procesu. Uvedené funkce sociologického modelování (s částečnou výjimkou prvé z nich) nejsou realizovatelné bez použití elektronické techniky — a to podle povahy problémů buď početních strojů, nebo nepřetržitě působících modelujících zařízení (analogů).

Při modelování sociálních procesů je nezbytná tato návaznost operací: 1) výklad konkrétního sociologického problému; 2) jeho programování (klasifikace, nezbytná formalizace atd.); 3) jeho překlad do matematického jazyka ve formě soustavy rovnic, jejichž počet u složitějších ekonomických a sociálních procesů dosahuje set a tisíců; 4) sestavení algoritmu k řešení této soustavy; 5) získání výsledku v číselné nebo grafické formě; 6) zpětný překlad výsledků do sociologického slovního jazyka.

Modelování neeliminuje tradiční metody sociologických výzkumů. Naopak, je tím spolehlivější, čím více se opírá o výsledky empirických výzkumů a o konkrétní analýzy reálných sociálních jevů. Přitom ovšem umožňuje doplnit údaje, které vzhledem k neúplné informaci scházejí (pravděpodobnostní stránka modelu).

Literatura: Arab-Ogly E. A., Modělirovanje v sociologii, v: Socialnyje issledovanija, 1965; Beach E. F., Economic Models, An Exposition, New York, 1957; Maslov P. P., Socialnyje moděli, v: Sociologija v SSSR, 1965, sv. I.