Sociometrie (MSgS)

sociometrie (MSgS). Pojem sociometrie byl poprvé patrně použit Adolfem Costem v 90. letech minulého století v demografickém kontextu. V současné době je významově svázán s některými inspirujícími myšlenkami a objevy Jacoba L. Morena, zejména s komplexem výzkumných technik, jež v 30. letech navrhl. Hned v první významnější publikované práci z oboru sociometrie Kdo přežije (1934) však Moreno, jakkoli zdůrazňuje její empirický a experimentální charakter a jakkoli vidí její hlavní přínos právě ve vypracování „měřících technik“, jež umožní exaktně postihnout „duševní vlastnosti populací“, spojuje výklad technik a metodických postupů a popis provedených empirických šetření s výkladem vypracované obecně sociologické teorie. Morenova koncepce, jež má obrovské sociotechnické pretenze, není však uváděným empirickým materiálem ani částečně zdůvodňována, takže lze oprávněně mluvit o „spekulativním charakteru“ klasické varianty sociometrie (Borgatta, Lindzey). Současně, inspirován formalistickou školou (L. von Wiese), Durkheimovým pojetím skupinové koheze, některými idejemi freudismu a do určité míry filosofickým myšlením Bergsonovým, navrhuje Moreno kategoriální aparát, konceptuální výbavu, která má terminologicky postihnout specifikum sociometrického přístupu k sociální realitě.

Výchozím pojmem „klasické varianty“ sociometrie, která je obecně charakterizována pseudojednotou mikrosociologické substantivní teorie a jejích metodologických postupů, je pojem sociálního atomu. Sociální atom označuje základní jednotku sociometrické struktury, která je dále nedělitelná na samostatně působící elementy, je souhrnem psychických, zejména emocionálních vztahů (jež jsou operativně vymezeny v pojmech přitahování, odpuzování a indiference), které váží dané individuum s jinými jedinci. Pro označení prostorové projekce citu používá Moreno pojmu teleelement, který může být z hlediska daného jedince projektován (jde o vztah daného jedince k jinému jedinci) nebo retrojektován (jde o vztah jiného jedince k danému jedinci). Soubor socioemocionálních vztahů se dále rozpadá z hlediska stupně manifestace, vnější pozorovatelnosti, na vztahy pouze žádané, ale nemanifestované (úroveň spontánnosti) a na vztahy realizované (úroveň reality).

Sociální atom tedy není totožný ani s individuem, ani s primární skupinou, je však základnou neformálního seskupování, tedy procesů, které vedou k vytváření malých sociálních skupin spontánně vzniklých nebo ke vzniku neformální, spontánní struktury formálně předepsaných skupin (viz vztahy skupinové formální a neformální). Komplex malých skupin, v nichž převažují socioemocionální vztahy, jež jsou postižitelné sociometrickými technikami, vytváří podle Morena mikrostrukturu společnosti. Pro vztah mikrostruktury a makrostruktury, která je definována jako soubor vnějškově pozorovatelných legálních, nelegálních a tolerovaných skupin, platí tzv. sociogenetický zákon — „nejvyšší formy organizace útvarů vznikly z jednoduchých“. Sociální makrostruktura je tedy nevysvětlitelná „sama o sobě“ jako samostatná realita, nýbrž výhradně na základě pochopení zákonitostí mikrostrukturálního pohybu.

Sociální realitu pak Moreno rozkládá do těchto složek: 1) sociální makrostruktura mikrostrukturálně interpretovaná; 2) mikrostrukturální korelát makrostrukturálních útvarů; 3) mikrostrukturální útvary nevztažitelné k makrostruktuře.

Všechny složky sociální reality jsou tedy postižitelné podle Morena sociometrickými technikami, které — kdyby byly použity v dostatečně velkém rozsahu — by umožnily úplný exaktní popis společnosti v podobě tzv. sociální geografie. Sociální napětí vzniká jako důsledek rozporu mezi makrostrukturou, tedy „oficiální společností“, a spontánně vzniklými interindividuálními vztahy, likvidace nebo alespoň zmenšení napětí je pak možné pomocí sociometrické reorganizace společnosti. Morenovy úvahy tak vedou k vizi sociometricky uspořádané společnosti, která je utopická, sociologicky nezdůvodněná a bojovně protimarxistická. První vývojová fáze sociometrie tedy „sjednocuje“ plodné teoretické i metodologické přístupy k výzkumu sociálních mikrostruktur s neoprávněnými generalizacemi, jež ústí v sociologický psychologismus (společenský celek jakéhokoli druhu je redukovatelný na sociometrický postižitelný soubor interindivi- duálních vztahů), s přeceněním výkladových možností (vztah mikrostruktury a makrostruktury), s hypertrofií možností praktické, sociotechnické aplikace (zejména na makrostrukturální rozměr), což v souhrnu vede k formulaci osobité, nicméně konzervativní a obecněji nikdy nepřijaté ideologie.

Druhá vývojová fáze, počínající 40. lety našeho století, osamostatňuje sociometrické techniky, které jsou dále precizovány a výrazně se vyvíjejí zvláště ve dvou základních směrech a kontextech: 1) ve směru psychoterapeutických a sociotechnických aplikací, sociometrie se prakticky využívá v industriální sociologii (např. v human relations), v sociologii armády, školství a v běžném sociálním inženýrství vůbec, rozpracovávají se detailně psychoterapeutické a socioterapeutické aspekty (psychodrama, sociodrama, skupinová terapie); 2) ve směru integrace sociometrie do pozitivistických snah o vybudování sociologie jako „přírodní vědy“ (natural science), v nichž mimořádnou roli hraje důraz kladený na kvantifikaci — rozpracovávají se proto zejména problémy kvantitativní analýzy sociometrických dat (využití počtu pravděpodobnosti, maticového počtu, samočinných počítačů atd.). Počet stoupenců sociometrie se zejména ve 40. letech rozšiřuje, její „klasická varianta“ však nemá kontinuitu. Většina Morenových pojmů byla nahrazena novou terminologií, která lépe vystihovala specifikum sociometrie a nebyla tolik zatížena morenovskou spekulativností (nová terminologie tedy většinou nepřekračuje rámec obdržených a smysluplně interpretovaných empirických dat). Sociometrie se vyvíjí buď zcela nezávisle na Morenově obecně sociologické koncepci (zejména v sociotechnických kontextech), nebo v závislosti na jiných substantivních teoriích, do nichž vstupuje souborem empirických dat, jež mohou sociometrické techniky poskytnout (zejména v rámci pokusů o vytvoření obecné teorie chování). Použijeme-li Morenova členění, pak jednotlivé sociometrické disciplíny mají tyto nejvýznamnější stoupence:

Dynamická: Moreno, G. Infeld, Jenningsová, Lewin.
Diagnostická: Bronfenbrenner, Chapin, Bogardus, Northwayová, Criswellová, Loomis, Lundberg.
Matematická: Lazarsfeld, Dood, Stewart, Katz aj.

Z prostého výčtu je patrno, že sociometrie nevytváří dnes samostatný, homogenní sociologický směr či školu, protože jednotliví „stoupenci“ sociometrie jsou od původní Morenovy koncepce různě vzdáleni (nejblíže je patrně Jenningsová, nejdále budou všichni marxističtí sociologové, pracující se sociometrickými technikami), shodují se však principiálně v tom, že sociometrické techniky poskytují soubor velmi unikátních — a jinými technikami patrně nezískatelných — dat. Mezi autory, kteří aktivně se sociometrickými výzkumnými postupy pracují, není tedy pochopitelně jednota ani ve vymezení pojmu „sociometrie“, jak prokázal Bjerstedtův výzkum, v němž bylo rozesláno třináct definic 269 prominentním autorům: každá z definic byla alespoň několika autory akceptována. Je tedy nutno alespoň se pokusit odpovědět na tyto otázky: 1) kterou část sociální skutečnosti sociometrie šetří; 2) jaké je postavení sociometrie v komplexu sociologických výzkumných technik; 3) zda je sociometrie samostatnou sociologickou disciplínou s vlastním předmětem nebo pouze souborem výzkumných postupů.

Především je nutno odmítnout neoprávněné generalizace a interpolace, v nichž se předpokládá, že sociometrie „měří společenské vztahy“, či „umožňuje popsat skupinovou strukturu“. Sociometrie je orientována k výzkumu a exaktnímu popisu pouze jednoho typu individuálního chování či tendence k chování, které se obvykle realizuje v malých sociálních skupinách a v němž výrazně vystupuje do popředí moment výběru, který je výrazem individuální preference: na předpokladu, že individuum si pro určité sociální činnosti a druhy sociální aktivity reálně či alespoň v možnosti — v mysli — vybírá partnera, je založena také konstrukce sociometrického testu.

Jde tedy o „výběrové chování“ (Jenningsová), jež je vyjádřením preference. Určitá část výběrového chování je postižitelná pozorovacími technikami, prozatím však na bázi observačních postupů můžeme jen velmi těžko usuzovat na specifickou váhu interakčního aktu (tj. na význam, který pozorovanému aktu individuum přisuzuje), vůbec jimi nemůžeme postihnout „tendenci k interakci“, tedy žádanou, nikoli však pozorovatelně manifestovanou preferenci. Preferenční chování lze proto typologizovat takto (Nehněvajsa): 1) explicitní preferenční chování, jež se projevuje v kvantu realizovaných kontaktů či vystoupení z kontaktu a jejich intenzitě; 2) implicitní preferenční chování, které má charakter tužby, přání a psychologického přitahování k jiným (má tedy neobyčejný motivační význam).

Schematicky lze tedy zobrazit problém takto:

+++

Ze schématu je patrno, že sociometrická data můžeme srovnávat s daty, která získáme pozorovacími technikami pouze potud, pokud se týkají explicitního chování preferenčního. Proto také stupeň korelace mezi oběma typy dat je u různých autorů výrazně různý: pozorovací techniky jako zdánlivě „objektivnější“ tedy nemohou vzhledem k sociometrickým technikám plnit validizační funkci, kombinace obou technik však umožňuje komplexnější popis interindividuálních vztahů v malých skupinách. Z tohoto hlediska je nereálný předpoklad (empiricky se také dá těžko ověřit), že z pozorování interakce ve skupině lze usuzovat na její psychologickou integraci a naopak, že soubor sociometrických dat umožňuje rekonstrukci skupinové struktury v behaviorálním smyslu (zejména interakční sítě). Sociometrické techniky, protože jsou orientovány k dílčímu sice, ale samostatnému a jinými postupy nepostižitelnému aspektu interindividuálních vztahů, jsou tedy v komplexu sociologických výzkumných postupů prozatím nezastupitelné (zdá se, že rozpracování pozorovacích postupů, dokonalejší technické vybavení a rozšířeni interpretační kapacity výzkumných skupin umožní zastoupení sociometrických technik, zejména sociometrického testu, objektivnějšími postupy, které by byly méně závislé na verbální výpovědi).

Šetření sociometrických konfigurací (tj. pletiva sociopreferenčních interindividuálních vztahů), jakkoli samo o sobě zajímavé, vytrženo ze souvislostí poskytuje sociologicky jen málo významné údaje (jinou pozici má ovšem takové šetření v sociální psychologii a psychologii osobnosti), proto není obvyklé vydělovat sociometrii jako samostatnou sociologickou disciplínu, i když je to teoreticky možné a do značné míry zdůvodněné: předmětem takto pojaté sociometrie by byl sociopreferenční aspekt interindividuálních vztahů, obecněji výběrové chování individuí (sociometrický test lze konstruovat tak, že předmětem preference mohou být také věci).

Výzkum sociopreferenčních vztahů se však obvykle v sociologických šetřeních váže na soubor proměnných, které jsou popsány, charakterizovány, kvantifikovány atd. pomocí jiných než sociometrických postupů. Ze sociologického hlediska jsou zvláště zajímavé pokusy o odpovědi na dva typy otázek: 1) zda individua, tvořící sociometrickou konfiguraci, jsou homogenní také z hlediska jiných proměnných; 2) zda homogenita individuí z hlediska určitých sociologicky relevantních proměnných nachází výraz také v konstituování specifických a odlišitelných sociometrických struktur. Empirické výzkumy vedly k formulaci některých hypotéz a tvrzení, z nichž některé alespoň ilustrativně uvádíme:

Socioekonomické postavení: řada autorů prokázala, že jedinci vykazují tendenci k sociometrickému výběru osob, jež mají vyšší socioekonomický status než oni sami (Lundberg, Steelová, Stewart v lokálních komunitách, Bonney, Grossmann, Wrighter ve školních třídách).
Velikost rodiny: někteří autoři (Bonney) dokazují, že jedináčci soustřeďují více výběrů, než je jejich podíl ve skupině, a naopak děti z velmi početných rodin podstatně méně výběrů (Loomisovi a jiným se tento vztah však nepodařilo prokázat).
Etnická příslušnost: sociometrické odloučení („výběrová bariéra“) je podmíněna etnickou příslušností a barvou pleti, významně však etnicky podmíněnou sociometrickou dělivost současně ovlivňuje věkový faktor. Etnicky heterogenní skupiny vykazují tendenci k vytvářeni etnicky homogenních podskupin a klik (Criswellová aj.).
Pohlaví: podle některých autorů je „prvotní a nejvýznamnější dělivostí“ (Moreno), podle jiných se sociometrické odloučení nedá prokázat, statisticky je postižitelné křivkou ve tvaru U.
Fyzická blízkost: individua, která jsou si fyzicky blízko, se pravděpodobněji vyberou než individua fyzicky vzdálená (Festinger, Schachter aj.).
Inteligence: kvantum obdržených sociometrických výběrů výrazně závisí na inteligenci (Bonney), neplatí však, že vysoká inteligence zvyšuje pravděpodobnost výběru proti osobě průměrně inteligentní (Grossmann aj.).
Postoje: individua, která se vzájemně vybírají, mají podobnou strukturu postojů (Newcomb sledoval korelaci mezi liberálními postoji a sociometrickými konfiguracemi, komplexní studia provedl Winslow).
Osobnostní charakteristiky: výsledky výzkumů závislosti mezi osobnostními charakteristikami a sociometrickými konfiguracemi nejsou prozatím vzájemně v souladu, liší se u různých autorů dosti významně (Borgatta, Lindzey), v neposlední řadě také pro různost výzkumných postupů použitých při šetření osobnostních rysů.

Podobné — prozatím jak patrno, značně hypotetické a ne vždy jednoznačné — závislosti lze formulovat pro náboženskou příslušnost, vzdělání, některé kulturní proměnné atd. Při formulaci těchto závislostí, jakož i při konstrukci sociometrických testů, tedy při volbě měřících technik, je nutno brát v úvahu sociokulturní determinaci sledovaných jevů.

Analogický tvar mají také závislosti týkající se vztahů mezi sociometrickými charakteristikami individuí a skupin (viz test sociometrický):

Sociometrická koheze pozitivně koreluje se společensky produktivním výkonem.
Efektivita skupiny pozitivně koreluje se sociometrickou kohezí.
Mezi sociometrickou expanzivitou a statusem není žádný prokazatelný konzistentní vztah.
Výkonnost osob při provádění relevantních úkolů je funkcí sociometrického statusu atd.

Sociometrická literatura je nesmírně rozsáhlá, některá významná sociometrická šetření byla provedena také u nás (Slejška aj.), v SSSR (Valentinová, Kuzmin aj.) a Polsku (Malewski, Rudzinska aj.). Existuje několik sociometrických společností a tzv. Morenův institut, vycházejí časopisy Sociometry a International Journal of Sociometry and Sociatry, do něhož přispívají i někteří naši badatelé (zejména psychiatři). Současná marxistická sociologie po období paušální a ne vždy zdůvodněné kritiky sociometrie (např. fakt, že individuum vypovídá o svých preferencích, byl interpretován jako sociologický subjektivismus apod.), přechází k detailní teoretické a metodologické analýze předpokladů sociometrie, aby jí bylo možno adekvátně použít zejména ve výzkumu malých skupin, které jsou nejpřiměřenějším objektem sociometrických výzkumů, a aby sociometrických dat bylo možno využít také sociotechnicky.

Literatura: Bachitov M., Ob odnoj novejšej socialnoj utopii, Moskva, 1958; Bjerstedt A., Interpretation of Sociometric Choice Status, Lund, 1956; Jennings H. H., Leadership and Izolation, New York, 1950; Lindzey G., Borgatta E. F., Sociometric Measurement, v: Handbook of Social Psychology, 1954; Moreno J. L., Who Shall Survive, Washington, 1934; Moreno J. L., Sociometrija, Moskva, 1958; Nehnevajsa J., Sociometry, v: Roucek J., ed., Contemporary Sociology, New York, 1956; Petrusek M., Sociometrie — teorie, metoda, techniky, Praha, 1969; Piffl O., Sociometrie, Praha, 1965; Slejška D., Sociometrické studie, Praha, 1966.

Miloslav Petrusek