Válka (MSgS)
válka (MSgS) je organizovaný ozbrojený konflikt mezi státy (příp. koalicemi států), národy nebo mezi třídami uvnitř státu. Charakteristické znaky války jsou: 1) válka je organizované střetnutí a je připravována po všech stránkách (vojensky, ekonomicky, politicky, ideologicky, morálně atd.) již v době míru; ve své podstatě válka je pokračováním politiky; 2) válka je vedena (zpravidla) zvláštními útvary, speciálně vycvičenými (armádami); 3) tyto útvary jsou vybaveny speciálními prostředky pro válku (zbraněmi).
Definice války jako pokračování politiky jinými prostředky byla formulována německým vojenským teoretikem Carl von Clausewitzem (v 1. polovině 19. století). Clausewitz — jako většina nemarxistických teoretiků — neviděl však třídní podstatu politiky. Ekonomickou a třídní podstatu války vědecky vyložili klasikové marxismu. Engels podal (v kritice názorů E. Dühringa) také výklad úlohy násilí v dějinách a tím v podstatě i úlohy války. Lenin analyzoval války období monopolního kapitalismu, zvláště jejich ekonomické a politické příčiny.
Soudobá nemarxistická sociologie války je v pojetí války velmi různorodá. Rozpadá se ve dvě skupiny teorií: a) ve skupinu teorií naturalisticko-sociologických a b) ve skupinu teorií („ryze“) sociologických. Teorie naturalisticko-sociologické považují válku za jev přírodně společenský. Patří k nim teorie biologistické (např. škola sociálního darwinismu, škola novomalthuzianismu, teorie rasistické aj.), psychologistické (většina) a antropogeografistické. Nejrozšířenější z těchto teorií naturalistických jsou dnes teorie psychologistické, zvláště teorie pokoušející se vysvětlit válku jako následek nemocné psychiky. Základní chyba těchto naturalisticko-sociologických teorií je v tom, že většinou „zpřírodňují“ válku, která je jevem společenským.
Ve druhé skupině, ve skupině teorií („ryze“) sociologických, jsou jednak teorie, které hledají určující příčinu válek v jedné společenské oblasti, jednak teorie o mnohofaktorové podstatě války. Většina z těch teorií, které vidí zdroj válek v jedné sféře společenského života, nalézá jej v oblasti organizace společnosti. Proto některé navrhují, aby byla vytvořena nová politická organizace společnosti (světový stát, příp. federace států atp.). Typickou koncepcí nemarxistických sociologů války je pojetí války jako sociálního jevu, determinovaného celou řadou faktorů, které v různých válkách mají různý význam. Na této koncepci jsou založeny nejvýznamnější práce o válce z poslední doby (Q. Wrighta, R. Arona, L. L. Bernarda aj.). Tyto teorie chybují především tím, že chápou válku jako nezávislý společenský jev. Nemarxističtí sociologové neuznávají existenci společenskoekonomických řádů a tím si zatarasují cestu k podstatě války.
Nemarxističtí sociologové se většinou domnívají, že válka existuje od počátku společnosti. Je sice faktem, že v prvotní společnosti byly boje, ale neměly charakter války. Střetnutí mezi skupinami (např. mezi tlupami v paleolitu) byla — zvláště z počátku — nahodilá. Docházelo k nim především v důsledku nedostatku životních prostředků, nikoli v důsledku typu ekonomických vztahů. Teprve v období rozkladu prvotní pospolné společnosti se vznikem soukromého vlastnictví a tříd nabývaly boje povahy válek.
Válka je historicky přechodný sociálně politický jev, který je „produktem“ vykořisťovatelských společenskoekonomických formací. Z hlediska typu společenských řádů jsou v dějinách tři základní etapy: 1) etapa prvotní pospolné společnosti; 2) etapa vykořisťovatelských formací a 3) etapa společnosti komunistické. Základní příčiny válek jak vnějších, tak i vnitřních jsou ve vykořisťovatelském způsobu výroby. Tento způsob výroby má za následek antagonismus nejen ekonomický, ale i politický (mocenský) a ideologický. Ekonomika determinuje politiku a politika ovlivňuje ostatní společenské jevy. Proto výklad základních příčin válek v jednotlivých formacích předpokládá nejprve rozbor způsobu výroby a na základě toho analýzu politických vztahů mezi státy a mezi třídami uvnitř státu.
Otázka vývoje válek po stránce frekvence, rozsahu a intenzity není v marxistické sociologii války rozpracována. Pokud jde o války vnitřní, těchto válek přibývá se zostřením třídního boje. U válek mezi státy je problém složitější. V kapitalistické formaci ve stadiu imperialismu ve srovnání s předmonopolním stadiem vzrostly války jak po stránce frekvence, tak i po stránce rozsahu (dvě světové války) a intenzity.
Nejméně je zatím analyzována otázka působení války. Klasikové marxismu objevili, že působení válek je závislé na jejich typu. Z hlediska cílů války jsou dva základní typy: války nespravedlivé (např. války, jejichž účelem je podmanění a vykořisťování) a války spravedlivé (např. války za osvobození národa z poroby, války tříd utlačených proti vládnoucí vykořisťovatelské třídě atd.). Podle klasiků války nespravedlivé mají účinek retardační, zpomalují vývoj společnosti, kdežto války spravedlivé, zvláště války tříd utlačených, za rozbití úpadkového řádu a nastolení nového, progresívního, akcelerují, urychlují společenský vývoj. V současné době existence zbraní hromadného ničení kritérium spravedlnosti a nespravedlnosti se jeví jako nedostačující. Setrvávání na tomto kritériu vede ke koncepci války jako vhodného prostředku pro řešení třídního boje v mezinárodním měřítku.
Obecné poznatky o působení válek je třeba doplnit rozborem působení válek na vývoj jednotlivých formací a rozborem účinků na jednotlivé oblasti společenského života, na techniku, ekonomiku, politiku, duchovní kulturu aj. Důkladněji byly prozkoumány jen účinky novověkých válek na procesy demografické. Sociologie války, zvláště studium příčin válek, přináší důležité poznatky pro stanovení politických opatření v dnešním boji za mír.
Literatura: Aron R., Paix et guerre entre les nations, Paris, 1962; Clausewitz C. von, O válce, Praha, 1959; Lenin V. I., O válce, armádě a vojenské vědě, Praha, 1959; Urlanis B. C., Války a evropské obyvatelstvo, Praha, 1963; Wright Q., A Study of War, Chicago, 1942.