Základna a nadstavba (MSgS)
základna a nadstavba (MSgS) jsou základní pojmy marxistické koncepce společnosti, které vyjadřují určující působení hospodářského řádu na určité oblasti společenského života. Hospodářský řád je (tzn. funguje jako) základna společnosti. Nadstavba je soustava společenských idejí, vztahů, činností, norem, institucí a organizací, determinovaných základnou. Nadstavbu nelze definovat výčtem jejích součástí, protože některé součásti nadstavby jsou historicky přechodné. (Stalinovou formulaci nadstavby není proto možné brát za definici.) V dnešní době nadstavba obsahuje především oblast politiky, práva, morálky, dále (víceméně) oblast umění a filosofie, v kapitalistických zemích také oblast náboženství.
Hlavní teze o základně a nadstavbě formuloval K. Marx v předmluvě spisu Ke kritice politické ekonomie (1859). K rozvinutí teorie základny a nadstavby přispěl B. Engels zvláště ve své práci Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie (1888) výkladem struktury nadstavby a jejích hlavních součástí. Počátkem 50. let vyvolala velkou diskusi o základně a nadstavbě práce J. V. Stalina O marxismu v jazykovědě (1950). Předmětem diskuse se stalo především pojetí nadstavby v antagonistických formacích (otázky její funkce, zániku aj.).
Teorií základny a nadstavby se marxistické pojetí společnosti zásadně liší od nemarxistických koncepcí „sociální dynamiky“. Zdánlivě blízké „technologické“ pojetí dějin nechápe důležitost ekonomických vztahů a vidí bezprostřední působení techniky. Jiné školy považují za dominantní faktor společenského vývoje oblast duchovní kultury, oblast práva, morálky aj. Většina soudobých sociologů zastává koncepci mnohofaktorovosti společenského vývoje a staví do jedné řady ekonomiku a ostatní společenské jevy.
Příznačné pro nemarxistické sociology je (zpravidla) neuznávání hospodářských řádů. Pokud rozlišují společenské řády, vycházejí většinou nikoli z ekonomiky, ale z typu politicko-právních vztahů (viz např. jejich pojetí otrokářství, feudalismu).
Společenský řád je založen na hospodářském řádu. Hospodářský řád je soustava ekonomických vztahů, tj. vztahů mezi lidmi v procesu výroby, směny a rozdělování. Do výrobních vztahů patří také proces kooperace a dělby práce. Ekonomické vztahy obsahují vztahy vlastnické, které bezprostředně souvisejí s procesem rozdělování.
Hlavní typy hospodářských řádů jsou: a) typ komunistický (v širokém smyslu); b) typ antagonistický, vykořisťovatelský. (Antagonismus je nevyhnutelný následek vykořisťování.)
Hospodářský řád je determinován vývojovou úrovní výrobních sil. Jestliže hospodářský řád silně zaostane ve svém vývoji za rozvojem výrobních sil, zvláště techniky, dostane se do úpadkového stadia. Aby byl odstraněn konflikt mezi rozvinutými výrobními silami a zastaralými ekonomickými vztahy, je nutno provést revoluční převrat v ekonomice. V antagonistických společenskoekonomických formacích se tento konflikt projevuje v zesíleném třídním boji, který vrcholí v revoluci.
Typ základny se odráží v nadstavbě. Jiný typ je ve společnosti komunistické, jiný ve formacích antagonistických. V těchto formacích antagonismus v základně, tj. antagonismus mezi třídami vykořisťovatelů a třídami vykořisťovaných, způsobuje, že nadstavba je vnitřně rozporná. Jedna část nadstavby je vytvořena vládnoucí třídou, druhá část vyjadřuje postavení a zájmy tříd utlačovaných. Dominantní postavení má pochopitelně ta část nadstavby, která funguje ve službách hospodářsky vládnoucí třídy. Tato třída má ve svých rukou stát a právo, které jsou nejsilnější represívní prostředky k ovládání vykořisťovaných. Stát a právo jsou „jádrem“ nadstavby antagonistických formací. Bez nich by vládnoucí třída nemohla udržet „svůj“ společenský řád.
V komunistické společnosti je nadstavba v podstatě jednotná. Ve fázi socialismu sice ještě existují třídy, dělníci a družstevníci. (Někteří sociologové upozorňují, že termín „třída“ se nedá u těchto sociálních skupin za socialismu použít.) Zájmy dělníků a družstevníků nejsou protikladné. Proto také stát a právo po likvidaci třídy kapitalistů ztrácejí funkci represívní, typickou pro antagonistické formace, a rozvíjejí funkci ekonomicko-organizační, kulturně výchovnou aj.
Součásti nadstavby zaujímají ve struktuře nadstavby určité místo podle toho, zda jsou základnou determinovány bezprostředně nebo zprostředkovaně (v třídních formacích především skrze politiku) a také podle míry determinovanosti. Labriola rozlišil v nadstavbě „produkty prvního a druhého stupně“. Základna určuje především politický a právní řád a také morálku. Produkty druhého stupně jsou podle Labrioly umění, náboženství a věda. Toto rozčlenění nadstavby do dvou stupňů vystihuje „vzdálenost“ součástí nadstavby od základny. U vědy je třeba diferencovat vědy přírodní, které jsou v podstatě nenadstavbové, a vědy společenské, které jsou většinou víceméně nadstavbové.
Míra nadstavbovosti je u jevů druhého stupně ve srovnání s jevy prvního stupně menší. Např. v umění se odrážejí také vztahy člověka k přírodě, v náboženství se projevuje silně útlak přírodní, ve filosofii se zobecňují poznatky přírodních věd. Míra nadstavbovosti je rozdílná i uvnitř jedné oblasti, např. u různých druhů umění. Mimo to u některých jevů se mění také s jejich vývojem. Např. v první fázi vývoje náboženství převažoval vliv útlaku přírodního.
Nejen typ základny, ale také stadium jejího vývoje se odráží v nadstavbě. Jestliže hospodářský řád dojde do úpadkového stadia, objeví se úpadkové symptomy i v nadstavbě. „Krize naší doby“, kterou zjišťuje na Západě řada nemarxistických sociologů, je následkem krize hospodářského řádu.
Nadstavba není však pasivním „reflexem“ základny, měnícím se podle jejího typu a stavu. Nadstavba je relativně samostatná. Tato její vlastnost je podmíněna především relativní samostatností forem společenského vědomí, které mají své specifické zákony vývoje. Ve vývoji forem společenského vědomí existuje ideová „dědičnost“, myšlenková kontinuita. Nové ideje navazují na nashromážděné ideové dědictví. Vznik nové základny nemá za následek zánik ideové kontinuity.
Relativní samostatnost nadstavby je také podmíněna vzájemnou souvislostí a vzájemným působením součástí nadstavby. Nadto je posilována pokračující dělbou práce. Tyto poznatky vysvětlují, proč při převratu v základně nezaniká celá nadstavba (např. křesťanské náboženství se stalo součástí nadstavby ve třech formacích), proč se nadstavba opožďuje za svou základnou, proč přežívají — často po dlouhou dobu — zbytky staré nadstavby (např. náboženství za socialismu).
Nemarxističtí sociologové vytýkají marxismu simplistický „ekonomismus“. Tato výtka není oprávněná. Vztah mezi základnou a nadstavbou není „jednosměrný“. Nadstavba působí zpětně na základnu. Při vzniku nového společenského řádu prvky nové nadstavby působí proti staré společnosti a pomáhají formování, organizování a upevňování nového hospodářského řádu.
Působení nadstavby na základnu je však rozdílné ve formacích antagonistických a ve společnosti komunistické. V antagonistických formacích ideologie, instituce a organizace vládnoucí třídy bojují za ochranu hospodářského řádu, kdežto ideologie a instituce tříd utlačených bojují za jeho zničení a nahrazení novým. V komunistické společnosti je celá nadstavba v podstatě v souladu s ekonomickým řádem. To umožňuje intenzívnější působení nadstavby na rozvíjení základny. Úloha nadstavby se zvyšuje také proto, že ekonomické vztahy socialismu, první fáze komunistické společnosti, nevznikají — na rozdíl od dřívějších řádů — živelně uvnitř starého řádu. Význam nadstavby komunistické společnosti velmi vzrůstá také tím, že nová společnost je budována cílevědomě na základě vědeckých poznatků.
Teorie základny a nadstavby má význam nejen teoretický a metodologický (pro poznání společenských jevů), ale i praktický. Z teorie základny a nadstavby vyplývají praktické závěry pro politiku, např. pro strategii a taktiku v socialistické revoluci (při „negaci“ kapitalistické formace) a také pro politiku výstavby socialismu a komunismu.
Literatura: Bazis i nadstrojka socialističeskogo obščestva, sborník statí, Leningrad, 1961; Engels B., Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie; Kammari M., Čto takoje bazis i nadstrojka obščestva, Moskva, 1957; Labriola A., Eseje o materialistickém pojetí dějin, Praha, 1961; Stalin J. V., O marxismu v jazykovědě, Praha, 1950; Marx K., Engels B., O historickém materialismu, vybrané články a dopisy.