Test sociometrický (MSgS)

test sociometrický (MSgS) je jednou z výzkumných sociometrických technik, jejichž principy vypracoval J. L. Moreno. Z řady sociometrických technik, jichž se v literatuře uvádí pět až deset (podle Morenova výčtu: test seznámení, sociometrický test, test rolí, test vzájemného působení, test spontánnosti, psychodrama, sociodrama, živé noviny, terapeutický film, obecné studium jednání in situ), je výzkumným postupem v pravém slova smyslu pouze sociometrický test. To odpovídá jak frekvenci sociometrických technik v dosavadních sociologických výzkumech, tak stupni jejich rozpracovanosti (psychodrama a sociodrama, jejichž význam je především terapeutický, mají poněkud jiné postavení v kontextech psychiatrických a psychologických). Sociometrický test umožňuje šetření sociopreferenčních vztahů, a to jak explicitních, tak implicitních (viz sociometrie), tedy postižení určitých aspektů struktury malých sociálních skupin. Sociometrickému testu blízké jsou tyto příbuzné postupy (většinou vypracované na sociometrii nezávisle):

Stupnice skupinové účasti: je odvozena z Thurstonovy metody stejných intervalů a jejím cílem je vytvořit sociometrický index, který by měřil efektivitu účasti na skupinovém životě a činnosti skupiny (Pepinská, Siegel, Vanatta).
Preferenční záznam ve skupině: každý člen zkoumané skupiny v předloženém seznamu hodnotí na základě škály, jejímiž krajními body jsou sympatie a antipatie, zbývající členy skupiny (Newstetter, Feldstein aj.); podobnou techniku navrhl v Polsku Arnekker pod názvem „metoda srovnávacího kontrolovaného pozorování“, která pracovala s tříbodovou stupnicí.
Odhady času: člen skupiny má uvést čas, který by chtěl strávit interakcí s jinými podle určitého kritéria a při konečném časovém limitu, stanoveném výzkumníkem.
Technika hádej kdo: individuum má odhadnout, na koho ve skupině se hodí předložený popis chování nebo psychických charakterových a podobných vlastností.

Příbuzné techniky, které mají analogická omezení jako sociometrický test, umožňují doplnit soubor dat, získaných sociometrickým testem (např. preferenčního záznamu lze použít při absenci údajů o určitých osobách ke konstrukci tzv. terciárního sociogramu).

V sociometrickém testu má dotazované individuum uvést jména osob, s nimiž si přeje (nebo nepřeje) v určité konkrétní situaci vykonávat určitou konkrétní činnost nebo trávit volný čas; pokusné osobě se tedy „dá možnost samostatné volby partnerů ve skupině, aby se poznaly jejich subjektivní vztahy“ (Bernsdorf). Test se obvykle provádí písemně, v krajním případě ve formě interview, které je psychologicky ovšem velmi náročné, v dětských kolektivech někdy také pomocí výběru z kolekce fotografií, na nichž jsou zobrazeni ostatní členové skupiny. V případě, že cílem testu je zjistit určité (testem postižitelné) aspekty skupinové struktury, je test neanonymní, vyžaduje tedy psychologickou přípravu, aby dotazované osoby byly ochotny vypovídat. Pouze v případech, kdy jde o identifikaci pozice určitých konkrétních osob, jejich sociometrického statusu, používá se testu anonymního (nezajímá-li nás totiž, odkud volba vychází, nýbrž ke komu je orientována). Aby mohly být dotazovaným poskytnuty nutné instrukce, musí být provedena volba „měřících technik! (Nehněvajsa):

Sféra sociometrické volby, preferenční pole. Obvykle jsou dotazovaní instruováni, aby provedli výběr v rámci šetření skupiny (pak musí být zajištěna přítomnost všech členů dané skupiny), řidčeji je povolena volba také vně skupiny. Druhé alternativy se používá tehdy, chceme-li zjistit poměr vnitroskupinových a vněskupinových výběrů, což umožňuje zprostředkovaně usuzovat na stupeň identifikace individuí se skupinou. L. D. Zelená takto operativně definuje pojem skupinové morálky. Ačkoli je průkazný trend, používat téměř výhradně první alternativy (v posledních letech se s druhou alternativou podle zjištění Bjerstedtova nepracuje ve více než 8 % šetření), je přesto druhá alternativa významná zejména při výzkumu dynamiky vývoje skupinové struktury těch skupin, jejichž sociopreferenční síť se dosud zcela nekonsolidovala.
Počet výběrů. V původní variantě testu pracoval Moreno se striktní direktivou neomezovat počet výběrů, tj. nechat individuu možnost zvolit libovolný počet individuí. Některé praktické důvody (nesnadná konstrukce sociogramu) a některé empirické argumenty (čtvrtý a další výběr jsou obvykle málo průkazné) však mluví proti této direktivě, nemluvě o tom, že striktnost Morenovy direktivy je svázána s jeho svrchovaně problematickým pojmem spontánnosti (spontaneity). Běžně se proto pracuje s omezeným výběrem (přičemž výběr může být omezen čtyřmi způsoby): a) maximum-minimum limitem — individuum musí vybrat [math]K[/math] osob, ani více, ani méně; b) maximum limitem — individuum nesmí učinit více než [math]K[/math] výběrů; c) minimum limitem — individuum nesmí učinit méně, než [math]K[/math] výběrů; d) cirka limitem — individuum má učinit asi [math]K[/math] výběrů. Nejčastěji se používá varianty b), [math]K[/math] = obvykle 3—5.
Použití negativní volby. Ačkoli nelze prozatím empiricky prokázat všeobecný odpor k negativní volbě, je užitečné pracovat s touto variantou jen tehdy, je-li zcela nezbytná z hlediska výzkumných cílů. Podle Heikkerových výzkumů lze v dětských skupinách negativního výběru používat s menšími nesnázemi (děti mají vyhraněnější smysl pro negativní výběr než pro výběr pozitivní) než ve skupinách dospělých, v nichž figuruje řada sociálních a sociokulturních zábran.
Intenzita výběrů. V sociometrické literatuře byla dosud věnována malá pozornost tomu, co znamená 1., 2... .n-tý výběr, uvážíme-li, že individua svým výběrům přisuzují různý význam, různou specifickou váhu a že distance mezi např. 2. a 3. výběrem osoby [math]A[/math] má jiný význam, jiný „rozměr“ než u osoby [math]B[/math]. Přesto se však obvykle instruují dotazovaná individua, aby výběry seřadila. Stanovení pořadí má význam proto, aby mohly být co nejrychleji identifikovány stabilní 1. a 2. výběry a odlišeny od průkazně méně stabilních výběrů následujících, s nimiž se pracuje zejména tehdy, potřebujeme-li zjistit status osob, které se jeví jako izolované z hlediska prvních dvou výběrů.
Volba kritéria. Základní direktivou pro konstrukci sociometrického testu je požadavek zvolit výběrové kritérium co nejkonkrétněji, vyhnout se tedy obecné otázce typu „koho máte ve skupině nejraději“, „kdo je vaším přítelem“, „s kým byste se chtěl častěji stýkat“ apod. Obvykle se rozlišují kritéria, vztahující se k základním skupinovým činnostem (pracovní činnost, řešení určité úlohy, vedení v určité situaci apod.) a kritéria, v nichž významnější roli hrají socioemocionální vazby (trávení volného času, rekreační činnosti) apod. Při vyhodnocování získaných dat je třeba brát v úvahu, že specifikovaná otázka vede ke specifikované odpovědi a že tedy obraz sociopreferenční sítě — a tedy i individuální sociometrické statusy — budou různé, použijeme-li dostatečně odlišných kritérií. Případy, v nichž si individua zachovávají podle různých kritérií tentýž vysoký status, se někdy vysvětlují pomocí tzv. great man theory (existují individua, která mají reálné předpoklady pro to, aby byla vybrána podle několika specifikovaných kritérií) nebo pomocí transferu globálního hodnocení (individuum „obecně“ vysoce hodnocené je podvědomě vysoce hodnoceno i tehdy, kdy mu takové hodnocení podle kritéria vybraného výzkumníkem nepřísluší; jde o jistou analogii halo-efektu). Sleduje-li šetření sociotechnické cíle, je užitečné použít alespoň dvou kritérií. Podle Bjerstedta se průměrně použilo ve 100 analyzovaných sociometrických výzkumech 2,34 kritérií.
Reálná a potenciální kritéria. Situace, v níž má být provedena volba a kterou výzkumník uvádí v instrukci, může být reálná (tj. známá všem individuím ze skupinové nebo individuální zkušenosti) nebo potenciální (tj. taková, že si ji individua dovedou představit, ale z vlastní zkušenosti je neznají). Moreno doporučuje, aby se používalo „kritéria činnosti“, tj. aby jedinci vybírali partnery pro situaci, která reálně nastane. Protože je však obtížné zajistit pro všechna šetření takové podmínky, aby testová situace byla realizována, je volba většinou aktem pouze „myšlenkové aktivity“. Potenciálních kritérií se používá tehdy, narazilo-li by patrně reálné kritérium na psychologický odpor nebo není-li výzkumníkovi struktura skupinových činností natolik známa, aby mohl reálné kritérium adekvátně zvolit.
Sociometrický samoodhad. R. Tagiuri doplnil sociometrický test tzv. relacionální analýzou, která zjišťuje, nakolik dotazované individuum správně hodnotí svou skupinovou situaci. Ke každé otázce testu je tedy přiřazena otázka, v níž má dotazovaný odhadnout, zda volba bude vzájemná (volí-li sám individuum C, bude-li jím sám vybrán, případně, kterými jinými jedinci bude vybrán). Relacionální analýza může být tedy chápána jako jeden z prostředků operativního definování sociální adjustace.
Restrukturování skupiny. Data obdržená sociometrickým testem umožňují restrukturovat skupiny podle „přání“ dotazovaných, tedy např. přizpůsobit formální strukturu skupiny sociopreferenční síti a upravit tak skupinovou atmosféru. Praktické využití sociometrie má však řadu sporných teoretických i metodologických momentů, takže restrukturování skupiny musí být vždycky velmi opatrné: Morenova direktiva „v každém případě restrukturovat skupinu, jinak sociometrie pozbývá smyslu“, je tak silně zproblematizována. Sociotechnické využití sociometrie, např. v teorii lidských vztahů nebo v řízení pracovních skupin, nemá ovšem nic společného s morenovskou „sociometrickou revolucí“.

Data obdržená sociometrickým testem lze symbolicky zapsat „v souhlase s konvenčním technickým slovníkem vztahové logiky“ (Bjerstedt). Základní vztahy zapisujeme obvykle takto:

[math]xPy[/math] nebo [math]Pxy[/math] — [math]x[/math] vybírá pozitivně [math]y[/math],

[math]xNy[/math] nebo [math]Nxy[/math] — [math]x[/math] vybírá negativně [math]y[/math],

[math]xIy[/math] nebo [math]Ixy[/math] — [math]x[/math] je indiferentní k [math]y[/math].

Základním preferenčním znakům [math]P[/math], [math]N[/math], [math]I[/math] lze přiřadit indexy, např. arabským číslem označujeme intenzitu výběru, římským pořadí testu, písmenem druh kritéria.

Vzájemný vztah lze zapsat pomocí znaku konjunkce [math]xPy \,\&\, yPx[/math] nebo [math]xPPy[/math] nebo pomocí znaku rovnosti nad základním preferenčním znakem: [math]x \bar{\bar P} y[/math].

Podobně pracujeme s ostatními preferenčními znaky, např.: [math]xPy \,\&\, yNx[/math], což je totéž jako [math]xPNy[/math] apod.

Dále lze zavést analogickou symboliku pro konverzní vztah, pro zachycení sociopercepčních vztahů při relacionální analýze atd. V naší literatuře se doposud s touto symbolikou nepracuje, ačkoli je velmi užitečná a ve spojení s logikou relací nabízí některé dosud nevyužité možnosti.

Sociometrická data se obvykle zpracovávají trojím způsobem: 1) do podoby sociometrické matice, 2) graficky a 3) kvantitativně.

Sociometrická matice se konstruuje tak, že se ve stejném pořadí zapíší individua na levý a horní okraj tabulky, do řádků se pak zapisují provedené volby, které se ve sloupcích čtou jako obdržené výběry. Na levé straně se uvede sumace provedených výběrů (je-li počet výběrů neomezen), dole sumace obdržených výběrů. Původně neuspořádaná tabulka, v níž jsou individua uvedena např. abecedně, se převádí do tzv. kanonizované formy, v níž jsou individua seřazena podle sestupujícího sociometrického statusu tak, aby vzájemné výběry byly umístěny podle prázdné diagonály tabulky. Kanonizace tabulky se provádí zkusmo, pomocí maticového počtu nebo pomocí počítačů. Tabulka je východiskem konstrukce sociogramu, který graficky zobrazuje sociopreferenční síť. Nejobvyklejší formou je sociogram kruhový (Northwayová). Východiskem je několik soustředných kružnic, jejichž počet je o jednu větší, než je nejvyšší počet obdržených výběrů některého individua (tedy nejvyšší sociometrický status ve skupině). Individua jsou pak situována na té kružnici, jejíž pořadí odpovídá jejich sociometrickému statusu, přičemž individua s nejnižším statusem nebo izolovaná jsou na vnější straně schématu, šipkami je označen směr výběru. Grafické znaky (pohlaví, druh výběru, pořadí atd.) nejsou zcela sjednoceny. Analogicky se konstruuje sociogram hierarchický, v němž jsou jedinci situováni na rovnoběžkách, jejichž pořadí odpovídá opět jejich sociometrickému statusu. Ačkoli sociogram poskytuje přehledný a názorný obraz sociopreferenční sítě, v poslední době se od jeho konstrukce stále častěji upouští: tatáž skupina může být různými interprety graficky zobrazena různě, pokusy sjednotit způsob konstrukce sociogramu patrně i v budoucnu zůstanou neúspěšné (jedinou obecně akceptovanou direktivou je požadavek, aby se úsečky, označující směr volby, přetínaly co nejméně).

Stále častěji se proto pracuje s kvantitativním vyjádřením, které má řadu předností a spolu se sociometrickou maticí poskytuje dostatečný vhled do sociopreferenční struktury skupiny. Kvantitativně se pak definují tyto základní pojmy (jde, jak ukazuje Przelecki, o tzv. definiční ukazatele):

sociometrický status: počet výběrů, které dané individuum obdrželo;
sociometrická expanzivita individua: počet výběrů, které individuum provedlo, v případě, že počet výběrů nebyl omezen maximum - minimum limitem (oba ukazatelé se dělí [math]N—1[/math], kde [math]N[/math] je počet členů skupiny, srovnáváme-li status a expanzivitu individuí v různých skupinách);
sociometrický vůdce: individuum převážně vybírané;
sociometricky vyloučený: individuum převážně odmítané;
sociometricky izolovaný: individuum, které neobdrželo ani pozitivní, ani negativní výběry.

Interpretace těchto ukazatelů, vztahujících se k individuím, je i psychologicky neobyčejně náročná. Je např. nepřípustné z faktu sociometrické izolace automaticky usuzovat na neschopnost adaptace (motivy mohou být podstatně jiné), sociometrický status nesmí být zaměňován se sociálním statusem, sociometrický vůdce musí být uvažován vždy jako vůdce pro situace specifikované v testu atd. Podobně je nutno interpretovat také ukazatele, vztahující se ke skupině:

[math]\textrm{extenzivita skupiny}: \frac{\textrm{souhrn provedených výběrů}}{N}[/math], kde [math]N[/math] je počet členů skupiny;
[math]\textrm{skupinová koheze}: \frac{\textrm{souhrn vzájemných výběrů}}{\frac{N (N-1)}{2}}[/math], kde [math]\frac{N (N-1)}{2}[/math] je počet možných párů;
[math]\textrm{skupinová koherence}: \frac{R \cdot q}{U \cdot p}[/math], kde [math]R[/math] je počet vzájemných výběrů, [math]U[/math] počet jednostranných výběrů, [math]p = \frac{d}{N-1}[/math] je počet dovolených výběrů, [math]r[/math] je pak komplement k [math]p[/math], tedy [math]1 - p[/math];
[math]\textrm{skupinová integrace}: \frac{1}{\textrm{počet izolovaných osob}}[/math].

Velké možnosti nabízí při kvalitativním zpracování počet pravděpodobnosti. Srovnáváme-li ukazatele, obdržené v různých skupinách, je nutno brát v úvahu velikost srovnávaných skupin.

Operativně definované pojmy skupinová koheze, koherence, integrace atd. musí být podrobeny teoretické rozvaze a vždycky musí být vzata v úvahu omezení, vyplývající jednak z faktu, že jsou operativně definovány pouze v rámci jedné výzkumné techniky, jednak omezení, vyplývající z povahy sociometrie samotné. Sociometrie jako teoretická soustava je charakterizována alespoň dvěma redukcionistickými prvky: 1. interindividuální vztahy jsou redukovány na vztahy psychické; 2. psychické vztahy jsou redukovány na kontinuum, dané póly antipatie-sympatie, kontinuum, které — i když je vnitřně škálováno — je sociometrickými postupy nepřekročitelné. Protože Moreno definuje mikrostrukturu jako soubor interindividuálních vztahů v mezích tohoto kontinua (na omezenost tohoto pojetí upozornili např. Sorokin a Gurvitch), zcela konsekventně prohlašuje sociometrické techniky za dostačující prostředek k postižení skupinové mikrostruktury. Ve skutečnosti je ovšem struktura preferencí, postižitelná sociometrickými technikami, pouze jednou stránkou skupinové struktury, sociometrie nadto neklade otázku, jak se tato struktura formuje, jaké sociálně významné faktory ji ovlivňují atd. Sociometrickým testem lze tedy získat data, z nichž lze usuzovat na skupinovou atmosféru, která významně ovlivňuje výkon skupinových činností. Protože formálně vytvořená struktura pro výkon skupinových činností nemusí být v souladu se skupinovou atmosférou (tedy se sociopreferenční strukturou, jež ji operativně definuje), je sociotechnický zásah do skupiny, provedený na základě sociometrických šetření, obvykle prostředkem k ovlivnění skupinové atmosféry a takto zprostředkovaně nástrojem zvyšování efektivity či produktivity skupiny jako celku. Sociometrický test, jakkoli nám poskytuje data, jež nelze obdržet v „čisté“ podobě jinými technikami, je nutno doplnit jinými výzkumnými postupy, zejména dlouhodobým pozorováním, a pokud možno pracovat soustavně s tzv. multirelační analýzou, která poskytuje soubor dat, jež blíže charakterizují proměnné, které mohou významně ovlivňovat skupinovou atmosféru a sociometrické konfigurace.

Literatura: Bastin G., Les techniques sociométriques, Paris, 1961; Bjerstedt A., Interpretation of Sociometric Choice Status, Lund, 1956; Moreno J. L., Sociometrija, Moskva, 1958; Nowak S., Metody badań socjologicznych (výběr amerických textů), Warszawa, 1965; Wiese L. von, Soziometrik, Kölner Zeit. Soz. Sozps., 1, 1948.

Miloslav Petrusek