Skupina sociální malá (MSgS)
skupina sociální malá (MSgS). Soustavný zájem o výzkum a teorii malých společenských skupin počíná zhruba na začátku našeho století. Vyjádřeno ryze kvantitativně, tedy množstvím titulů věnovaných této problematice, to znamená (podle A. P. Harea), že zatímco na konci 19. století bylo v průběhu deseti let napsáno o malých skupinách deset titulů, v desetiletí 1910—1920 již sto dvanáct a později průměrně okolo dvou set větších studií. Tento obrat souvisí na jedné straně s celkovým přenesením zájmu ne- marxistické sociologie o studium globálních společností a makrostrukturálních útvarů na výzkum dílčích problémů společenského života, tedy do značné míry s jejím přechodem k empirismu, na druhé straně je podmíněn řadou společenských okolností, zejména: 1) sociotechnickými potřebami industrializujících se společností, v nichž stále větší roli hrají organizační celky, kdy rozbor jejich fungování není úplný bez přihlédnutí k modifikujícímu působení mikrostrukturálních, zejména neformálních útvarů (viz vztahy skupinové formální a neformální); 2) nezbytností analyzovat některé aspekty (zejména některé „negativní projevy“) vývoje tzv. masové společnosti, v níž malé skupiny hrají podstatně jinou roli než v preindustriální společnosti a v níž se vytváří podstatně odlišný typ interpersonálních vazeb (viz obec); 3) praktickými potřebami ovlivňování sociálního chování individuí (viz socializace), zejména potřebami řízení pedagogických procesů, výzkumu působení prostředků masové komunikace, ovlivňováni veřejného mínění, rozboru deviantního chování atd. Příčiny zájmu o malé skupiny jsou tedy jak teoretickometodologické, tak prakticko-utilitární povahy, což ovšem vtiskuje závěrům, formulovaným v publikovaných pracích, výrazně odlišný charakter.
V 19. století se někteří autoři, sociologové, filosofové, ale i etnografové a etnologové, zabývali některými typy malých skupin, zejména v souvislosti s analýzou politické moci a vývojem rodiny. Většina sociologických či sociologizujících prací se však nezabývá malými skupinami samými o sobě, ale vždy v souvislosti s výkladem víceméně ucelené koncepce vývoje společnosti jako celku, který je případně na vývoji některého typu malé skupiny demonstrován či exemplifikován. Známá práce Engelsova Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu byla také koncipována jako pokus „vylíčit výsledky Morganových výzkumů v souvislosti s výsledky materialistického zkoumání dějin“ (viz rodina). Samostatný zájem o malé skupiny vzniká tehdy, když si psychologové začínají mj. klást otázku, jak je ovlivněn individuální výkon skupinovým prostředím (již v roce 1897 takto formuluje problém např. Triplett a později Moede) a sociologové se zabývají významem tzv. „velikostního faktoru“. Ačkoli již v pracích Durkheimových a Le Playových (viz skupiny společenské) je řada „mnohoslibných vývodů“, jejichž analýza z hlediska soudobé sociologie by byla, např. podle Stroedtbecka, mimořádně podnětná, jde přece jen spíše dílem o ojedinělé výroky a závěry, dílem o jednostrannou pozornost věnovanou jedinému typu malých skupin, nikoli o systematičtější počátek obecnějšího přístupu k malým skupinám; pojem „malá skupina“ v těchto pracích ostatně nebyl ani použit. Otázku významu velikostního faktoru, tedy vlivu kvantitativních rozměrů skupiny na její fungování, položili Simmel a L. von Wiese v souvislosti s výzkumem dvojic (dyád) a trojic (triád); v americké sociologii podobně formuloval problém Becker (1932). Vycházeli z předpokladu, který byl později empiricky ověřen, že přidání třetí osoby k dvojici má větší význam než přidání čtvrté, páté, ..., [math]n[/math]-té osoby. Dolní mez skupiny vůbec — a tedy i malé skupiny — byla stanovena číslem tři: takové vymezení bylo zdůvodňováno mj. tím, že pro fungování skupiny má mimořádný význam existence nebo alespoň možnost vzniku většiny, což je ovšem reálné teprve v triádě (empiricky ověřoval na konci 50. let Caplow). Velký význam pro rozvoj sociologie malých skupin měla Cooleyova koncepce primárních skupin (viz skupiny společenské), přičemž ovšem není možno primární a malé skupiny ztotožňovat. Olmstedt uvádí dva odlišující znaky: 1) pojem „primární skupiny“, a to nejen v původním cooleyovském pojetí, je spjat s výčtem určitých funkcí (zejména v socializačním procesu), zatímco pojem „malé skupiny“ takovou představu nenavozuje, je tedy „neutrálnější“; 2) všechny malé skupiny nejsou primárními skupinami (tedy neplní nezbytně tyto funkce), zatímco všechny primární skupiny naopak malými skupinami jsou. O koncepci primárních skupin se opírali ve svém výzkumu polského sedláka Thomas a Znaniecki. Vlastní systematický empirický výzkum malých skupin však počíná teprve známými výzkumy Trasherovými a W. F. Whytovými, věnovanými problematice gangů ve velkoměstském a městském prostředí. Nová orientace v sociologii malých skupin, počínající 40. lety, je významně ovlivněna zejména Lewinem, Morenem a Chapplem. Kurt Lewin svou skupinovou dynamikou a teorií pole vytváří teoretickou i empiricko-experimentální základnu sociálně psychologického přístupu k jejich analýze. Chápe malou skupinu jako dynamický celek, v němž změna jedné části vyvolává nutně změnu v některé jiné. Deutch, jeden z Lewinových následovníků, mluví v této souvislosti o promotivní (podpůrné) a kooperativní závislosti jednotlivých komponent malé skupiny. Jacob L. Moreno (viz sociometrie) položil základy empirického výzkumu interindividuálních, zejména sociopreferenčních vztahů v malých skupinách, Chapple pak inspiroval svým „interakčním chronografem“ experimentální výzkum interakce v malých skupinách, který rozvinul zejména Bales. Nová orientace 40. let je tedy (podle Eistera) spjata zejména: 1) se vznikem nových teoretických koncepcí, byť jednostranných, dílčích a tedy neúplných; 2) s rozpracováním nových výzkumných postupů a rozvojem kvantifikace a experimentování v této oblasti; 3) se zavedením pojmů status a role do sociologie malých skupin a vede k nashromáždění obrovského empirického materiálu jak o „přirozených“, tak o tzv. „laboratorních“ skupinách. Na konci 40. let se výrazně začíná pociťovat roztržka mezi nesystematizovaným empirickým materiálem, vysoce rozvinutými víceméně exaktními výzkumnými postupy na jedné straně a absencí obecnější, ucelenější teorie na straně druhé. Systematikem a patrně nejvýznamnějším teoretikem sociologie malých skupin se stal svou knihou Human Group (1950) a zvláště Social Behavior, Its Elementary Forms, Goerge C. Homans, který se na základě empirického materiálu, shromážděného etnology (primitivní společnosti), sociology a sociálními psychology (průmyslový podnik, lokální komunita a přátelské skupiny), pokusil formulovat řadu obecných pouček o tzv. „elementárním chování“. Vlastním předmětem Homansova zájmu je právě toto elementární chování, které odlišuje od „institucionálního chování“. Pro výklad elementárního chování má ústřední význam teze formulovaná v teorii učení, že „jestliže individuum v určité situaci reaguje určitým způsobem a jestliže je tato reakce odměňována, pak roste pravděpodobnost jejího opakování v téže nebo podobné situaci“ (Malewski); interakce mezi individui je pak chápána jako směna „odměn a trestů“. Elementární chování se ovšem může realizovat jednak v „otevřené síti“ ([math]A[/math] interaguje s [math]B[/math] a [math]B[/math] s [math]C[/math], nikoli však [math]A[/math] s [math]C[/math]) nebo v „uzavřené síti“ (všechna individua navzájem interagují), přičemž pouze „uzavřenou síť“ je možno chápat jako malou skupinu. Protože však většinou výzkumy elementárního chování realizujeme, podle Homanse, v malých skupinách, kryje se teorie elementárního chování do značné míry s teorií malých skupin. Skupina (kterou ovšem Homans vymezuje natolik široce, že zahrnuje jak malé skupiny, tak makrostrukturální útvary jako např. Spojené státy americké) je v Homansově teorii analyzována jednak na úrovni svého vnitřního systému, jednak na úrovni vnějšího systému (vnější systém se skládá ze složky fyzické či přírodní, technologické a sociální). Pro deskripci obou systémů a jejich vzájemných vztahů byly Homansem zvoleny tři „deskriptivní termíny“, činnost, interakce a pocit (sentiment), přičemž pocit ovšem nevyjadřuje pouze socioemocionální vztah mezi interagujícími individui, ale je současně činitelem, ovlivňujícím motivaci chování. Homans pak formuluje řadu tvrzení o vzájemných vztazích mezi interakcí a činností, činností a sentimentem, interakcí a sentimentem atd. právě z hlediska významů a funkcí, které mají vůči vnitřnímu a vnějšímu systému. Dále se zabývá problematikou skupinových norem a otázkami vedení, jež pokládá za „centrální problém moderních západních společností“. Homansova koncepce, jakkoli v jednotlivostech sporná (diskusnost některých Homansových tezí je dána mj. jejich vysokým stupněm obecnosti), vyniká logickou čistotou a metodologickou promyšleností. V řadě ohledů je ovlivněna funkcionalistickým přístupem ke studiu sociální skutečnosti, takže bývá obvykle řazena k funkcionalistické škole (Don Martindale ji řadí k tzv. makrofunkcionalismu, zejména pro význam, který Homans přikládá malým skupinám ve vývoji jednotlivých civilizací). Podobný pokus, v souvislosti s řešením některých obecně metodologických problémů, podnikl A. Malewski. Splývání krajně empirického proudu s teoretickou orientací se projevilo i v analýze rodiny a příbuzenských systémů, kterou předložil T. Parsons a R. F. Bales (Rodina, socializace a interakční proces, 1955).
Současná teorie a výzkum malých skupin jsou tedy souborně charakterizovány: 1) pokusy o výstavbu obecné teorie malých skupin; 2) rozvíjením některých dílčích, v řadě ohledů ovšem jednostranných teorií, mezi něž patří zejména teorie kognitivní disonance (Festinger), interakční teorie (Bales, Whyte), systémová teorie (Newcomb, Stogdill, Miller) a psychoanalytická koncepce (Bion, Back, Egriel, Scheidlinger, Thelen); 3) intenzívním rozvojem metod, technik a procedur výzkumu, a to nejen „tradičních“ (sociometrie, interakční pozorování, skupinová diskuse), ale i novějších, zvláště pak výrazným pokrokem v oblasti vyhodnocování a interpretace získaných dat, které je významně ovlivněno rozsáhlým používáním složitých (prozatím však ne vždy nezbytných a účelných) kvantitativních postupů (faktorová analýza, o jejíž využití se zasloužili zejména Cattel, Borgatta, Cottrel, Hemphill aj.; využití maticového počtu — Festinger, Katz; aplikace počtu pravděpodobnosti — Jenningsová, Bronfenbrenner, Katz, Nehněvajsa aj.), stále širším používáním formálních modelů — (viz model a modelování v sociologii) (Simon, French, Harary aj.) a prvními pokusy o využití teorie grafů; 4) interdisciplinárním charakterem, tedy kooperací (někdy však také naopak absolutizací dílčích přístupů) sociologů, psychologů, antropologů, ale také ekonomů, politologů a samozřejmě pracovníků v psychopatologii a psychiatrii; 5) rozpracováním jednotlivých dílčích problémů a pokusy o formulace dílčích zobecnění, zvláště v oblasti výzkumu vedení, komunikace, skupinového řešení problémů, vlivu skupiny na osobnost atd.; 6) využíváním experimentálních postupů laboratorního charakteru, zejména při výzkumu interakce; 7) utilitární, sociotechnickou orientací řady prováděných šetření.
Ačkoli tedy existuje konstituovaná teoreticko-empirická disciplína — sociologie malých skupin — sám pojem „malé skupiny“ zůstává nadále předmětem diskusí. Sorokin v polemice s typickými reprezentanty této disciplíny, v níž ještě v roce 1956 vidí exemplární případ všech neduhů moderní sociologie (jednostranný a prázdný empirismus, kvantofrenii, pseudoexaktnost a pseudoexperimentálnost), konstatuje, že pojem malé skupiny je nejen neurčitý, nepřesný, jednoznačně nedefinovaný, ale že je především „špatnou abstrakcí“, protože se pod něj subsumují tak odlišné sociální útvary, jako je rodina, gang, vojenská jednotka, parlamentní skupina, přátelský kroužek apod. Tuto námitku, která implikuje výtku z nekonkrétnosti a ahistoričnosti, lze vyvrátit pouze důkazem, že kvantitativní znak („malá skupina“) implikuje soubor dalších znaků, nebo naopak důkazem, že určité sociálně významné znaky (jevy, procesy, struktury, funkce) nemohou vzniknout nebo se projevit na bázi jiného než právě relativně malého skupinového celku. V současné sociologii malých skupin je v podstatě všeobecně přijato, že obecné jednoznačné kvantitativní určení malé skupiny není dosti dobře možné. Empiricky se tímto problémem zabýval např. J. James, který ve výzkumu 9129 neformálních, poloformálních a pracovních skupin zjistil, že 71 % z nich čítá 2—7 členů. Hollingshead zkoumal ve školních třídách vytváření neformálních podskupin a zjistil, že městská mládež vytváří častěji skupiny 4—5členné, zatímco venkovská spíše tříčlenné. Horní hranice malých skupin (podle Slejšky) se obvykle stanoví číslem 7, Olmstedt však stanoví horní hranici malé skupiny přibližně číslem 20. U nás např. Slejška se domnívá, že v případě bezprostřední kooperace většího počtu členů může být za malou skupinu pokládána skupina asi do 14 osob, za předpokladu „další formální nedělitelnosti“ i větší (např. školní třída). Toto posunutí horní hranice se zdá být zdůvodněné a mluví pro ně jak důvody teoretické, tak praktické a empirické. Současně se klade otázka „optimální“ (z hlediska výkonu dominantních skupinových činností) velikosti malé skupiny a je přijato, že právě optimálně fungující malá skupina čítá asi 7 členů. Častěji se ovšem malé skupiny definují nikoli číselně, ale souborem určitých znaků, které jsou shodné pro všechny malé skupiny. Nejobecněji je, zdá se, přijímána definice Balesova: „Malá skupina... je nějaký počet osob, které jsou ve vzájemné bezprostřední interakci při jednom nebo více setkáních, při nichž každý člen skupiny získává o ostatních členech určitý vjem nebo dojem, a to takový, aby mohl ihned nebo při pozdějším dotázání reagovat na každého jednotlivého člena jako na samostatnou individualitu, byť jenom tak, že je s to si vzpomenout, že ten druhý byl přítomen“. Tato „pracovní“ definice Balesova má ovšem některé zřejmé nevýhody, zejména tu, že výzkumník, přistupující k malé skupině, obvykle nedělá předpokládanou operaci dotazování a naopak „intuitivně“ předpokládá, že velikost skupiny je asi taková, že Balesem požadovaný a specifikovaný vjem je prostě možný. Jiní autoři zavádějí další nebo jiné znaky: Homans se omezuje na požadavek bezprostřední, nezprostředkované interakce, Sherifové uvažují společné hodnoty, normy, diferenciaci rolí a skupinovou kontrolu (regulaci činností), Hare nadto společné cíle a existenci sítě interpersonálních vztahů, kterou Kłoskowská pokládá za dostačující diferenciační znak atd.
Někteří autoři se pokoušejí o konstrukci nějakého obecného modelu malé skupiny, který současně splňuje některé definiční funkce. Olmstedt rozlišuje např. čtyři „dimenze“, které vznikají křížením čtyř základních hledisek.
Jednotlivým dimenzím pak přiřazuje jednotlivé role, např. první dimenzi roli technického experta a vykonavatele, druhé dimenzi roli analyzátora a syntetika a „ideamana“, třetí dimenzi roli nejpopulárnější osoby a „harmonizátora“ atd.
Hare rozlišuje formu a obsah interpersonálního chování v malé skupině:
Pak vyvozuje „čtyři základní skupinové problémy“, které jsou různě seřazeny (mají různý význam) z hlediska individua a z hlediska skupiny jako celku:
Všem modelům malých skupin je v zásadě společné to, že alespoň analyticky rozlišují sféru úkolového, cílového chování, která se projevuje ve výkonu hierarchizovaných skupinových činností, které jsou zvenčí alespoň částečně měřitelné jako skupinová produktivita, a rovinu sociálně emocionální, která se projevuje v síti interpersonálních vztahů a frekvenci bezprostředních kontaktů mezi individui. Pro malé skupiny je charakteristické, že právě v nich a pouze v nich existuje mezi oběma rovinami bezprostřední vztah vzájemné podmíněnosti; skupinový výkon je ovlivněn charakterem interindividuálních vztahů, interindividuální vztahy jsou naopak skupinovou činností spoluvytvářeny a modifikovány. Hofstätter stanovil některá empiricky ověřená pravidla „skupinové dynamiky“ (pojem je ovšem užit v širším významu než jen pro označení školy, vycházející z centrálních Lewinových idejí), která vztah mezi socioemocionální a úkolovou sférou fixují, např.: 1) intenzita kontaktů vzrůstá se sympatií, která existuje nebo se dostaví mezi členy skupiny; kromě toho roste s růstem aktivity skupiny; 2) vazby sympatií mezi členy skupiny se zesilují, pokud kontakt, který mezi nimi existuje, je větší než kontakt, který odpovídal sympatiím existujícím na začátku; 3) aktivita skupiny vzrůstá, pokud hladina sympatie, která se dostavuje, je vyšší než hladina nutná pro aktivitu skupiny a pokud produktivita skupiny je vyšší než dosavadní aktivita atd. V Hofstätterově teorii jsou pak tato pravidla formálně vyjádřena tak, že mohou být převedena do kvantitativní podoby. V některých koncepcích se ovšem socioemocionální rovina analýzy, tedy síť interpersonálních afektivních vztahů, ztotožňuje se skupinovou strukturou (počátek tohoto ztotožnění lze nalézt u Morena a výše je obsažen např. v uvedeném schématu Hareově). Komplexní rozbor skupiny ovšem zahrnuje analýzu několika strukturálních úrovní, které jsou sice vzájemně spjaty, ale nejsou vzájemně převoditelné, zejména strukturu (diferenciaci) rolí, interakční strukturu, komunikační síť a sociopreferenční strukturu, které jsou postižitelné pouze odlišnými, opět vzájemně nepřevoditelnými výzkumnými technikami.
Při analýze diferenciace rolí je ovšem již tradičně dominantní pozornost věnována roli vedoucího a roli nejpopulárnější osoby. Je zřejmé, že vztah nadřazenosti a podřízenosti, který je pro analýzu vůdcovské role základní, lze pozorovat již v nejmenších skupinách, ba párech (např. milenecké dvojici, jak ukazuje Francis, kde jedna osoba přejímá iniciativu, odpovědnost atd.). Empiricky byla zkoumána závislost vůdcovské role na osobnostních charakteristikách vůdce (jichž v roce 1940 Ch. Bird vypočetl 79). Pokud jde o vztah úrovně inteligence k výkonu vůdcovské role, který se analyzuje nejčastěji, lze obecně říci, že vůdce v malé skupině má obvykle poněkud vyšší inteligenci než ostatní členové. Holingsworth však např. ukázal, že existuje tzv. „kritická hranice“ v inteligenci vůdce, která, je-li překročena, výkon vůdcovské role znesnadňuje nebo dokonce znemožňuje. Odtud vznikly v oblasti výkladů politického chování v makrostrukturálních útvarech také koncepce „dvojjediného vůdce“ či „vůdcovských dvojic“, v nichž lze odlišit „výkonného vůdce“ s výrazně vyšší inteligencí, který nikdy není identický s nejpopulárnější osobou, a „veřejného vůdce“, který je naopak obklopen nezbytnou popularitou. Tato diferenciace má ovšem základ v analogické diferenciaci rolí v malé skupině, kde lze odlišit dosti jednoznačně právě nejpopulárnější osobu, která má dominující postavení v sociopreferenční struktuře, a vedoucího skupinových činností, případně situačního vedoucího. Některé jiné osobnostní znaky, např. ambicióznost, houževnatost, sebedůvěra, energie atd., pokud jsou v relevantním vztahu k druhu, aktivitě a cílům skupiny v dané situaci a umožňují podstatně přispět k dosažení skupinového cíle a jsou jako takové uznány ostatními členy skupiny, ovšem usnadňují „přístup“ k výkonu vůdcovské role (Gibbs). Vedení ve skupině je zkoumáno také v souvislosti se strukturálním začleněním skupiny do organizačních celků (formální a neformální vedoucí).
Zvláštní pozornost se dále věnuje vztahům mezi malými skupinami: malé skupiny jsou pak chápány jako samostatné celky, které jsou v určitých vztazích k jiným samostatným celkům. Je obvyklé v této souvislosti rozlišovat tzv. vlastní skupinu (in-group) a vnější skupinu (out-group), což je funkční mj. z hlediska zkoumání tzv. autostereotypů a heterostereotypů (představ o vlastní a vnější skupině či skupinách). Pojem vlastní a vnější skupiny může být ovšem rozšířen i mimo rámec malých skupin, uvážíme-li jejich začleněnost do širších organizačních celků: z hlediska individua [math]A[/math] je skupina [math]S_1[/math] vlastní skupinou, skupiny [math]S_2[/math], [math]S_3[/math], [math]S_4[/math] a [math]S_5[/math] vnějšími skupinami; protože však, předpokládejme, jsou všechny tyto skupiny současně částmi vyššího celku [math]O_1[/math], může být tento celek nazírán jako vnitřní skupina vzhledem k analogickým celkům [math]O_2[/math], [math]O_3[/math], [math]O_4[/math] apod., které jsou pak vnějšími skupinami. I v oblasti analýzy meziskupinových vztahů byla stanovena řada pravidel (např. Newcomb formuloval pravidla o redukci nepřátelství mezi skupinami, o chování minoritních skupin a o chování skupin osob s nízkým statusem), které však čas od času pretendují na funkci modelů vztahů mezi sociálními makrostrukturálními útvary, což je jen částečně oprávněné. Sociální psychologové věnují velkou pozornost vlivu malé skupiny na jednotlivce, zejména pokud jde o ovlivnění výkonu skupinovým prostředím, vytváření postojů atd. Sherif, Asch aj. prokázali, že skupinovým prostředím je ovlivněna i percepce (autokinetický efekt). Významnou roli — pokud jde o vliv skupiny na osobnost — hraje stupeň identifikace individua se skupinou. Identifikace je výrazně podmíněna atraktivitou skupiny, stupněm, v němž může jedinec uspokojit své potřeby nebo některou ze svých potřeb prostřednictvím skupiny nebo ve skupině (malé skupiny z tohoto hlediska mohou vůči individuu plnit instrumentální funkce, být prostředníkem k dosahování určitých cílů, nebo členství v nich může být samo o sobě cílem). Teorii i výzkum malých skupin, zejména studium problematiky vztahu individua ke skupině, významně ovlivnila Mertonova koncepce referenčních skupin (viz skupina referenční (vztahová)).
Ačkoli sociologie malých skupin, tak jak je rozpracována v nemarxistické sociologii, je myšlenkově svou základní orientací marxistické sociologii často dosti vzdálena (zvláště tím, že mnohdy ignoruje význam vnějšího sociálního prostředí, vylučuje studium sociální makrostruktury jako neexaktní nebo irelevantní a inklinuje čas od času k sociologickému psychologismu) a vyvolána v život některými svébytnými společenskými okolnostmi, není dost dobře možné ignorovat obrovský empirický materiál tam nashromážděný, rozpracované metodické a technické postupy i první systematizující a syntetizující teoretické koncepce. Na marxistické myšlenkové bázi vznikl mj. pozoruhodný experiment Makarenkův, který v mnoha ohledech předjímá výsledky experimentálního a empirického přístupu západní sociologie. Makarenko zejména rozvinul a rozpracoval teorii základního kolektivu, tj. skupiny se stálou vazbou věcnou, přátelskou, zvykovou a ideologickou a „jádra skupiny“ (aktivu). Současné stanovil optimální velikost takového základního kolektivu kvantitativním rozmezím 7—15. Toto vymezení vychází z empiricky odpozorovaného předpokladu, že skupině těchto rozměrů nehrozí ani rozpad v té míře jako skupinám menším (přeměna v izolované a uzavřené kliky) nebo větším (rozklad v rivalizující podskupiny). Makarenko současně předpokládal, zejména ve svých pedagogických úvahách, že i školní třída, která je ovšem obvykle kvantitativně větší, se může stát základním kolektivem (tedy optimálně fungující skupinou), ale tento předpoklad nedoložil ani empiricky, ani teoreticky. Podrobnější rozbor Makarenkova experimentu i teoretických zobecnění jím formulovaných nebyl ze sociologického hlediska dosud proveden.
V polské diskusi o Makarenkově významu pro rozvoj marxistické pedagogiky i sociologie, která probíhala na počátku 60. let (Kowalski, Moroz, Galant, Zaborowski, Chmieleńska aj.), se zejména upozorňovalo na specifické podmínky, v nichž Makarenko pracoval, a na dobovou podmíněnost některých obecnějších závěrů, které jsou jen částečně přenosné do jiných společenských prostředí. Současná marxistická sociologie rozvíjí sociologii malých skupin jednak ve vazbě na jednotlivé konkrétní sociologické disciplíny (sociologie průmyslu, řízení, armády, zemědělství, delikventního chování) a tedy i z hlediska možného sociotechnického užití, jednak v souvislosti s některými obecnějšími sociologickými problémy (výklad sociálního chování, vztah mikrostruktury a makrostruktury (viz makrosociologie a mikrosociologie) apod.). Významem malých skupin pro fungování průmyslového podniku se zabývá u nás Slejška, který rozpracoval zajímavou typologii malých skupin, pedagogickými aplikacemi Nejezchleb, rozborem zemědělských pracovních skupin Horská, metodologii výzkumu malých skupin Petrusek aj. Značnou pozornost malým skupinám ze svých specifických hledisek věnují také psychologové a psychiatři (problémy skupinové terapie, psychodramatu, sociodramatu atd.: Knobloch, Doležal, Dytrych, Kubička, Srnec, Široký aj.).
Literatura: Bales R. A., Interaction Process Analysis, Cambridge, 1950; Cartwright D., Zander A., Group Dynamics, Evanston, 1953; Festinger L., Schachter S., Back K., Social Pressures in Informal Groups, New York, 1950; Hare A. P., Borgatta E. F., Bales R. T., Small Groups, New York, 1955; Hare A. P., Handbook of Small Group Research, Glencoe, 1962; Hofstätter R., Gruppendynamik, Hamburg, 1957; Homans G. C., Social Behaviour, London, 1961; Jurovský A., Duševný život ve spoločenských podmienkach, Bratislava, 1963; Knobloch F., Osobnost a malá společenská skupina, v: Čs. psychologie, 1963, 4; Shils E. A., Study of the Primary Groups, Stanford, 1951; Zaborowski Z., Sociální psychologie a výchova, Praha, 1966.