Introspekce

introspekce – (z lat. introspicere = nahlížet dovnitř) – pozorování sebe sama, resp. sebepozorování, což je zákl. metoda klasické fenomenologisticky, deskriptivně orientované psychologie a s-gie. Pokud provádí i. odborně psycholog, lze předpokládat, že výsledek je kontrolovatelný sebepozorováním jiných psychologů zaměřených na týž předmět. I v těchto případech byly ovšem dosaženy nejednotné výsledky (např. při popisu některých citů). Pokud je požadavek i. obsažen v některých položkách s-gického dotazníku, který je předkládán laikům, může být sebepozorování do jisté míry validizováno jinými odpověďmi téhož dotazníku a také srovnáváním odpovědí jednotlivých respondentů. Podle M. Kreutze (1962) jsou problematické jen jednotlivé výroky založené na i., zatímco výpovědi obecné mají stejnou hodnotu jako výpovědi o fyzických předmětech, získané pomocí metod přír. věd. Metoda i. byla precizována: a) zpětným pozorováním, tj. sebepozorováním z reminiscence, z bezprostřední vzpomínky na daný zážitek (i když vzpomínka může již obsahovat zkreslení, a tedy ztrátu informace), b) řízením druhou osobou, což se uplatňuje zejm. u experimentu. Uvádí se, že i. musí zachovávat 3 zákl. pravidla: 1. podle vzoru přír. věd popisovat konkrétní psych. procesy určené v čase a prostoru, a to v současné nebo v co možno nejkratší době po jejich prožití; 2. sloužit jedině k popisu výrazných psych. jevů, tj. takových, které známe a poznáváme bez pochyb; 3. provádět i. systematicky a kvant. zpracovávat sebrané informace. Kreutz zdůrazňbuje, že odmítnutím i. by se ze spol. věd vyloučily určité jevy vědomí, které reálně existují a mají svůj význam, hrají svou roli.

I. jako metoda vhledu do soc. reality byla rozvíjena zvl. v tzv. chápající sociologii a ve směrech, které na ni navazují. Byla sice v příkrém rozporu s comtovským pozitivismem (sám A. Comte v r. 1864 pokládal sebepozorování za nemožné, neboť podle jeho přesvědčení se vědec nemůže rozštěpit na objektivního, nezaujatého pozorovatele svých vlastních prožitků a bytost prožívající), ale řada empir. sociologů (např. R. König) oceňovala pozitivní přínos klasických vzorů s-gické i. (zvl. analýz W. Diltheye). Upozorňovali, že nedostatky připisované i. se vyskytují i v těch metodách a technikách, které vycházejí z přírodovědného modelu věd. výzkumu. I. jako metoda byla devalvována zejm. nástupem behaviorismu a fyzikalismu, přesto však nikdy zcela nevymizela z repertoáru věd. výzkumu a zcela rehabilitována byla interpretativní sociologií a biografickou sociologií. Běžně se používá také v terénním výzkumu v kult. antropologii. V s-gii i antropologii souvisí zvl. s využíváním životních příběhů (life story) a životních historií (life history), používá se ale také při experimentech s vlivem skupiny na pokusnou osobu a při všech hloubkových interview. V psychologii se uplatňuje zvl. ve výzkumu vnímání a myšlení. Přispěla k důležité fenomenologické diferenciaci řady psych. jevů (mj. např. k rozlišení představ a myšlenek). Na základě i. byla učiněna řada význ. psychol. objevů, např. v oblasti vnímání kauzality, rozhodování, struktury osobnosti, vlastností a jejich skladby.

introspection introspection Introspektion introspezione

Literatura: Kreutz, M.: Metody współczesnej psychologii. Warszawa 1962; Spiegelberg, H.: Phenomenology in Psychology and Psychiatry. Evanston 1972.

Milan Nakonečný