Rádl Emanuel
Rádl Emanuel
v Pyšelech (okr. Benešov)
v Praze
Rádl maturoval na gymnáziu v Domažlicích, kde jeho trvalý zájem o klasickou filosofii ovlivnil učitel a překladatel Homéra Antonín Švehla, poté strávil dva roky jako novic v augustiniánských klášterech v Domažlicích, Praze a Vrchlabí. Po rozchodu s řádem, ale také s římskokatolickou církví (nikoliv s náboženským pohledem na svět a se zájmem o teologii) se rozhodl pro studium přírodních věd na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (PhDr. 1898; viz Karlova univerzita v Praze). Potom působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Pardubicích a v Plzni (1899–1902) a následně v Praze v Ječné ulici. Současně se již roku 1904 na české univerzitě habilitoval z oboru fyziologie smyslového vnímání a orgánů živočichů a posléze rovněž z dějin biologických teorií. V roce 1919 byl jmenován profesorem přírodní filosofie a dějin přírodních věd a následujícího roku přešel na nově zřízenou přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze.
Rádl byl bytostným aktivistou, zajímal se o všechny podstatné otázky společenského života, což jej sice poněkud vzdalovalo od jeho zájmů čistě přírodovědeckých, ale naopak přibližovalo k tématům obecně filosofickým, sociologickým a pedagogickým. Byl stoupencem Masarykova politického realismu a založil tedy v roce 1919 spolu se Zdeňkem Nejedlým Realistický klub. Po poměrně dramatických diskusích se klub rozdělil na umírněné křídlo Rádlovo, které inklinovalo k sociální demokracii, a na radikální křídlo Nejedlého, které se orientovalo na politickou levici, jež se zformovala v komunistickou stranu. Jeho veřejný aktivismus se projevoval i v tom, že po příkladu Masarykově založil Nové Atheneum, revui, jež měla spojovat otázky vědecké a odborné se společenskou praxí, s aktuálními otázkami doby. V tomto ohledu byl skutečně důsledným stoupencem Masarykovým – chtěl filosofii přizpůsobovat požadavkům, které na veřejnost kladla společenská situace. Proto také kladl mimořádný důraz na etiku a osobní zodpovědnost vědce. Napsal řadu aktuálních brožur o národnostní otázce, sčítání lidu, alkoholismu, ale i o okultních vědách atd. Náboženské zakotvení nakonec našel v příklonu k protestantismu a ve spolupráci s křesťanskou organizací YMCA, v níž spolupracoval s J. L. Hromádkou. Spolu s ním také založil Křesťanskou revui (1927), programově naddenominační časopis pro filosoficko-teologické otázky. Významným výsledkem a také do jisté míry i završením jeho životní filosofické dráhy bylo zvolení předsedou přípravného výboru VIII. mezinárodního kongresu filosofů (1934), byl ostatně mnohaletým předsedou Jednoty filosofické. Na konci 30. let Rádl vážně onemocněl a veřejného života se nadále účastnil jen sporadicky. Jeho filosofickým testamentem zůstal v podmínkách těžké nemoci napsaný text Útěcha z filosofie (psáno 1942, vydáno 1946), o jehož pravosti se pochybovalo až do nálezu rukopisu v pozůstalosti.
Ačkoliv Rádl zahájil svou vědeckou dráhu v souladu se svým biologickým vzděláním a jeho první vědecké výsledky byly nepochybně nadějné, stal se nakonec osobností významnější v oboru filosofie, jakkoliv jeho Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století z roku 1909 předznamenávaly jeho skvělou kariéru v původním oboru. Tato kniha, která získala evropský ohlas (vyšla rovněž německy, španělsky a anglicky), je ovšem v mnoha ohledech již výrazným náběhem k Rádlově filosofické orientaci, kterou prohloubil dalšími studiemi drobnými i většími. I když se o Rádlovi mluví především jako o filosofovi (v neposlední řadě díky kritickému zájmu ze strany Jana Patočky, který jej pokládal za filosofa sice výjimečných kvalit a originality, ale nešetřil ani kritikou, někdy až příliš břitkou), řada jeho textů patří do sociologie nejen „oborově“, ale především předmětně, věcně. V jeho syntetických Dějinách filosofie (1932–33) je řada kapitol věnována sociologům a sociologii, a již v úvodu autor vymezuje specifika „bilančního“, tj. společenskovědního poznání oproti přírodovědnému; hlásí se přitom k aktivistickému pojetí sociologie.
Již v Rádlově „zakladatelském“ díle, tedy v dějinách evolučních teorií, čteme několik poznámek pro autora zásadních. Především jeho „noetické krédo“, jehož se držel celý život: „V tomto spise jednám o biologických názorech jinak, než bývá zvykem. Odpověď na otázku, zda a pokud názory, o kterých jednám, jsou správny, považuji za soukromou věc čtenářovu, do které se jen s takovou asi opatrností míchám, jako do sporů o pravost toho či onoho náboženství. Považuji teorie za události, za nutné vlastnosti určitých lidí, určitých poměrů společenských a období myšlenkových.“ Toto stanovisko nebylo stanoviskem agnostickým, ale hlubokým Rádlovým přesvědčením, že „pravda je v nás“ a že jakkoliv formována naším ustrojením a vnějšími podmínkami, zůstává v posledku záležitostí našeho rozhodnutí a volby. Již v této rané práci nacházíme rovněž první podstatnější zmínku o Masarykovi, kterou dlužno připomenout proto, že mnozí Rádla pokládali (ne zcela právem) za „nejdůslednějšího žáka a následovatele Masarykova“ – byl jím ovlivněn jako filosofem i osobností, ale nekritickým následovníkem rozhodně nikdy nebyl: „Mnoho vlastností Masarykových připomíná dobu exaktní vědy, z níž vyšel: jeho úcta k vědě, víra v pokrok, odpor k církvím a zvláště jeho veliká důvěra v moc pravdy. Ba možno říci, že mu nejde než o to pověděti pravdu – a nic víc. Dvojakost Masarykovy metody způsobila mnoho nedorozumění: jeho objektivnost svádí k tomu, aby čtenář Masarykovy názory ztotožňoval s těmi, které uvádí jako fakta, jeho subjektivnost pak působí na druhé, že nevidí zase pro samou ‚pravdu‘ věc samu.“ Velmi předvídavě pak zní Rádlovo konstatování: „Masaryk sociolog, filosof, který operuje jen a jen konstatováním fakt, který tolik přívrženců nadchl, nenašel doposud nikoho, kdo by jej považoval za zjev natolik sociologicky a filosoficky zajímavý, aby byl popsán.“ Na sklonku života Rádl resumuje své stanovisko k Masarykovi ještě pregnantněji: „Masaryk přišel do Prahy jako sociolog. Sociologie měla být něčím jiným než historie… Sociologie je dílem západu, čímž rozumím Anglii, Ameriku, Francii… Proti tomuto typu myšlení západního stavím myšlení historické,… které pokládá za svrchovanou autoritu dané historické faktum… Masaryk jako sociolog západního směru historii s počátku kritizoval, varoval před jejím přeceňováním a ‚realismus‘ býval přímo stavěn proti historismu… Vstoupiv do politiky, Masaryk naplnil svou sociologii tak velkým obsahem historickým, že je spíše ‚filosofií dějin‘ než sociologií“ (1940).
Ačkoliv v Rádlově díle lze najít řadu témat (více či méně rozpracovaných a více či méně obsedantních), jako např. kritiku romantické vědy (rozuměj „německého idealismu od Kanta po téměř současnost“), vztah Západu a Východu (text založený na Rádlově putování po Dálném východě), úvahy o vztahu filosofie a teologie, myšlenky pedagogické atd., zůstává přece jen dominantou jeho usilování a ze sociologického hlediska také dominantou sociologickou problém národa, národnosti, vlastenectví a tedy i národní tradice (včetně pozoruhodného pojetí „úcty k hrdinům“). Tato složka Rádlova díla byla znovu aktualizována na sklonku 80. let v disentu a na začátku 90. let, kdy byla – aspoň do jisté míry – dezinterpretována tím, že z komplexu Rádlova díla byla vyňata jenom jeho kniha Válka Čechů s Němci (1928) a málo se přihlíželo k jeho studiím o „německé revoluci“ (rozuměj pravicové revoluci hitlerovské a předhitlerovské) a o ideologii sudetských Němců.
V roce 1924 (publikováno 1925) vstoupil Rádl do diskuse o „smyslu českých dějin“ vyvolané známým sporem o Masarykovu interpretaci našeho dějinného usilování (proti námitkám zejména profesionálních historiků, např. Josefa Pekaře, o politických amatérech nemluvě). Ačkoliv Havelka má za to, že Rádlovo vystoupení je „jedním z nejzajímavějších příspěvků v celé diskusi“ (1995), stěží zde najdeme více než to, že Rádl znamenitě využíval svého rozhledu po vývoji světové vědy a že originálním způsobem členil vývojová stádia českých dějin. Rádlovi se ostatně vytýkalo, jakým „právem“ on, biolog, do této diskuse vůbec vstoupil, na což Rádl důrazně odpověděl odkazem na své dějiny evolučních teorií, které nejsou spisem „biologickým“, ale historickým výkladem vývoje biologického myšlení. Jedna myšlenka ve sporu o smysl českých dějin, která pak bude leitmotivem Rádlova usilování, se v textu nicméně objevila: „Vždyť byla by to národní katastrofa, kdyby se podařilo dokázat, že mezi českou reformací, mezi obrozením a mezi ideály politického osvobození není ideové souvislosti, že je mezi nimi propast nevyplnitelná ničím než zoologickým instinktem rasové soudržnosti a rasových antagonismů.“ Jistě, v této době již byly známy rasové teorie Chamberlainovy a Gobineauovy, Rádl ale šel ještě dál, když jejich zárodky shledával právě v „německé romantické vědě“, která ideu národa deformovala (či „zformovala“) do podoby, která měla ovlivnit celou první polovinu 20. století.
V roce 1928 vydal Rádl spis Válka Čechů s Němci, spis zásadní a až do 90. let 20. století stále kontroverzní. V podstatě šlo o fundovanou kritiku „nacionalistické politiky našeho nového státu“, která se přirozeně nejvíce dotýkala největší menšiny (a zároveň největšího souseda) – totiž českých Němců. Cílem mu bylo „podat filosofii míru mezi těmito dvěma starými sousedy a často přáteli“. Rádl v knize sleduje vývoj vzájemných vztahů a „historizující“ část uzavírá podrobným rozborem koncepce demokracie (včetně „kritiky mýtu lidu a státu“). Druhá část knihy je věnována již speciálně tématu česko-německému, organicky do něj vkládal ovšem i svou kritiku „čechoslovakismu“ – koncept „Čechoslováka“ považoval za umělý, ahistorický a nebezpečný, škodící nejen národům (Čechům a Slovákům), ale i státu, v němž vyvolával autonomistické postoje a reakce. Píše-li Ladislav Hejdánek v doslovu k této knize (ve vydání polistopadovém), že „Rádl vychází z Masaryka víc než kterýkoliv jiný myslitel a veřejný činitel: kdo odmítá Masaryka, nutně odmítá Rádla“, pak samozřejmě nutno odlišovat kdy, kde a v čem – národnostní problém první republiky Rádl řešil snad „po masarykovsku“, ale nikoliv „masarykovsky“. Vzápětí Rádl vydal polemický spis, v němž navázal na téma předchozí, ale v kontextu jiném – kritizoval totiž československé sčítání lidu (jež organizoval Antonín Boháč). Studie Národnost jako problém vědecký (1929) je nejen polemikou proti „vědeckému sčítání lidí podle národnosti“, s níž si ovšem „obyčejní lidé nevědí rady“, ale zčásti také opakováním Rádlovy polemiky s „objektivistickým pojetím národa a národnosti“ („herderovským“).
Použití Rádlova spisu o „válce Čechů s Němci“ (jehož vliv byl ve své době ostatně pozoruhodně malý, přes veškerou „provokativnost“ tématu a jeho uchopení) v diskusi o dnešním „vyrovnání se se sudetskými Němci“ ale stejně není úplně korektní, alespoň ve světle dvou studií, která Rádl napsal v letech 1933 (O německé revoluci) a 1935 (K politické ideologii sudetských Němců). Autor sice konstatoval, že v principu v obou následujících pracích nerevidoval své obecné stanovisko k národnostní otázce, nicméně celkový tón a vyznění obou studií byl radikálně odlišný. Rádlova kniha o „německé revoluci“ je fundovaným a systematickým výkladem nebezpečí, které představuje nacionální socialismus, poučeným širokou znalostí dějinných souvislostí i aktuální znalostí „psychologie lidu a vůdcovství“. Rádlova analýza židovství s jeho silnými i slabými stránkami a s rozborem jeho postavení ve struktuře současných ideologií a světa je dodnes poučným čtením. Rádl sice poněkud naivně věřil, že „kulturní boj“ nakonec přesvědčí německý národ o nesprávnosti nastoupené a sdílené cesty, nicméně toto stanovisko ještě radikalizoval ve stati o „politické ideologii sudetských Němců“, v níž již „vyděloval“ z celku sudetských Němců ty, kteří věřili „v pokrok a ve vzdělání“, a k těm se obracel: „nečekejte na žádné vůdce, učiňte sami ze sebe vůdce národa!“ Za zmínku stojí také zajímavé exkursy o Othmaru Spannovi a Karlu Marxovi, oba organicky včleněné do textu, osvětlující problém par excelenlence politický ze subtilnějšího hlediska.
Jakkoliv je nesporné, že Rádl patřil k nejvýznamnějším českým myslitelům meziválečného období, jeho vliv byl značně omezený. Snad to bylo zčásti dáno jeho poněkud svárlivou povahou, snad neporozuměním pro jeho příliš originální a na svou dobu neobvyklé myšlení.
Bibliografie: J. Šimsa v Česká Mysl 1933; J. Navrátil v E. Rádl: Útěcha z filosofie (Čin, Praha 1946).
Knihy: Geschichte der biologischen Theorien der Neuzeit. (Seit dem Ende des 17. Jahrhunderts) (Leipzig 1905; česky Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. J. Laichter, Praha 1909; angl. 1930, špan. 1931); Úvahy vědecké a filosofické (Grosman a Svoboda, Praha 1914); Romantická věda (J. Laichter, Praha 1918); Rasové theorie a národ (B. Kočí, Praha 1918); Náboženství a politika (Praha 1921); La question religieuse en Tschécoslovaquie (Gazette de Prague, Praha 1922); O naší nynější filosofii (Stanislav Minařík, Praha 1922); Co soudím o spiritismu (Grosman a Svoboda, Praha – Mělník 1922); Západ a Východ: Filosofické úvahy z cest (Jan Laichter, Praha 1925); O smysl našich dějin: Předpoklady k diskusi o této otázce (Čin, Praha 1925); Náboženský diletantism (YMCA, Praha 1925); Moderní věda, její podstata, methody, výsledky (Čin, Praha 1926); Masarykův ideál moderního hrdiny (Les, Praha 1927); Válka Čechů s Němci (Čin, Praha 1928; 2. vyd. 1993, něm. 1928); Krise inteligence (Akademická YMCA, Praha 1928); Revise pokrokových ideálů v národní škole (Akademická YMCA, Praha 1928); Národnost jako problém vědecký (O. Girgal, Praha 1929); Soziologische Analyse der Nationalitätenzählung der Tschechoslowakei (Leipzig 1929); Dějiny filosofie I.–II. (J. Laichter, Praha 1932–33; 2. vyd. 1998–99); Dnešní stav filosofie a psychologie (Čin, Praha 1933); O německé revoluci (J. Laichter, Praha 1933); O ženském hnutí (Čin, Praha 1933); O čtení děl básnických (J. Šimsa, Praha 1935); Zur politischen Ideologie der Sudetendeutschen (E. Prager, Wien – Leipzig 1935; č. 2003); La philosophie de T. G. Masaryk (B. Jakovenko, Prague 1938); Věda a víra u Komenského (YMKA, Praha 1939); Čím je nám dnes Jezíš Kristus? (YMCA, Praha 1940); Útěcha z filosofie (Čin, Praha 1946; 2. vyd. 1947, 3. vyd. 1969, 6. vyd. 1994).
Studie: Filosofické názory Drieschovy (Česká mysl 1906); Die tschechische Biologie (Tschechische Revue 1907); F. H. Haeckel (Naše doba 1908); Ch. Darwin (Naše doba 1909); Ziele und Wege der čechischen Naturwissenschaft (Tschechische Revue 1911); Věda abstraktní a věda reálná (Česká mysl 1914); Svobodná věda a university (Nová doba 1916); Úkol filosofie v čs. státě (Česká mysl 1922); O českém vzdělání (Naše doba 1924); Filosofie a teologie (Křesťanská revue 1927); Filosofický sjezd v Oxfordě (Naše doba 1930); Hegel (Naše doba 1931); Teorie a praxe (Česká mysl 1932); O ženské hnutí [záznam diskuse s M. Horákovou a F. F. Plamínkovou z r. 1934] (Křesťanská revue 1992).
Příspěvky ve sbornících: Zur Geschichte der Biologie von Linné bis Darwin (Kultur der Gegenwart 1915); Masarykova filosofie (K. Velemínský, ed.: Masaryk osvoboditel. Státní školní knihosklad, Praha 1920); Masaryk a Kant (Masarykův sborník 1924–25. Čin, Praha 1932); Masaryk a západní filosofie (Masarykův sborník 1927–28. Čin, Praha 1932); Masaryk a Nietzsche (Masarykův sborník 1930. Čin, Praha 1932); Masaryk – universitní pedagog (Vůdce generací. Čin, Praha 1932).
Literatura: Miloš Havelka: Spor o smysl českých dějin (Torst, Praha 1995); Tomáš Hermann – Anton Markoš (eds.): Emanuel Rádl - vědec a filosof: Sborník z mezinárodní konference konané u příležitosti 130. výročí narození a 60. výročí úmrtí Emanuela Rádla (Oikoymenh + Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Praha 2004; také anglicky).
Emanuel Rádl je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.