Revoluce kulturní (MSgS)
revoluce kulturní (MSgS) je soubor převratů v ideologii a kultuře společnosti jako doprovod sociálních revolucí a nástupů nových společenských tříd. V průběhu historických kulturních revolucí je v dlouhém časovém období dialekticky negována kultura odcházejících společenskoekonomických formací a formována ideologie, kultura, podstatné stránky způsobu života, mezilidské vztahy, soustava hodnot a celá duchovní tvářnost člověka nové epochy. Ve svých počátečních stadiích se kulturní revoluce manifestují obvykle jako revoluce ideové (srovnej např. francouzské osvícenství), v pozdějším vývoji zasahují další hlubinné vrstvy života člověka a společnosti.
Kulturní revoluce jako sociologické téma nebyla zatím dosti rozpracována. Otázky socialistického kulturního převratu byly u nás v minulých letech zkoumány hlavně ve filosofii, v historii a ve vědeckém komunismu. Tomu odpovídal i pojmový aparát a přístup, který tu byl aplikován. V západní sociologii by mohly být v jistém vztahu k předsocialistickým duchovním převratům např. poznatky „teorie kulturních změn“. Dále se objevují náznaky prozrazující pochopení té či oné stránky kulturně revolučního procesu v dílech některých známých sociologů. Tak třeba A. Weber užívá ve své historické sociologii kultury termín „kulturní revize“ a připouští pro každou přicházející epochu fakt kulturních přeměn, avšak hybné síly a podstatu tohoto procesu chápe idealisticky. Ani P. Sorokin, W. Hellpach, K. A. Fischer (a jiní autoři) nepřehlížejí nutnost kulturních zvratů, k nimž dochází při střídání velikých kulturních „supersystémů“ (Sorokin), hodnotových řádů (Hellpach) nebo fází (Fischer), platí však o nich totéž, co o A. Weberovi. Ve Francii se v kulturně sociologické publicistice objevil dokonce termín „kulturní revoluce“ (M. Crozier), avšak označuje se jím myšlenkový přerod francouzské společnosti po druhé světové válce (spojený hlavně s amerikanizací a s existencialismem). Ani v jediném ze známých případů tohoto druhu není na Západě postiženo to, co míní pod pojmem „kulturní revoluce“ marxismus. Toto téma je specifikem pro sociologii socialistických zemí, neboť pouze v nich došlo k socialistické revoluci a procesy socialistických kulturně revolučních změn zde mohou být zkoumány v autentické podobě.
- Ideou kulturních revolucí vyjadřuje marxismus názor na povahu kulturního vývoje, v němž lze v třídní společnosti rozeznávat znaky kontinuity i diskontinuity. Tímto pojetím se marxismus odlišuje od názorů mnoha dosavadních sociologů a historiků kultury; ti interpretovali početné dějinné doklady o střídání epoch kulturního vzestupu s obdobími stagnace (popř. zániku) pomocí různých teorií (např. kulturních okruhů, cyklů, rytmů nebo linerárního progresu apod.), které sice často vycházely z cenných analýz konkrétních kulturně historických period a přinášely správné dílčí poznatky, avšak namnoze nepostihovaly zcela společenskou podmíněnost a obecnou zákonitost vývoje kultury. Základ k vědecké periodizaci onoho nepopiratelného vzestupu, jímž prošla kultura od úsvitu třídní společnosti až po dnešní svět moderní technické civilizace, položili Marx a Engels učením o společenskoekonomických formacích a o základně a nadstavbě.
První použil přímo termínu kulturní revoluce Lenin při vymezování praktických programových úkolů budování sovětské společnosti (viz např. stať O družstevnictví, 1923). Lenin ovšem viděl základní úkol kulturní přeměny v tom, že si pracující osvojí především všechny pozitivní výsledky dosavadní kultury a vzdělanosti. Později se otázkami a úkoly socialistické kulturní revoluce v SSSR zabývaly výslovně především XV., XVI. a XVIII. sjezd VKS(b) a XXII. sjezd KSSS. V průběhu těchto let se začalo pojetí kulturní revoluce vyvíjet složitěji, a to od jejího prvotního úzkého chápání (např. jako likvidace negramotnosti, přípravy mas na řízeni státu, výchovy nové inteligence aj.) až po novější širokou koncepci, která pojímá socialistickou kulturní revoluci jako základní směr a výslednici kulturních změn, k nimž dochází při výstavbě socialistické a komunistické společnosti a v jejichž průběhu se vytváří nová historická dimenze člověka i kultury. Hlavní úkoly kulturní revoluce v prvním období sovětského státu zformuloval tedy Lenin a v programovém smyslu je rozvinuly pozdější sjezdy KSSS. Kodifikaci základních teoretických tezí a jejich syntézu v ucelenější soustavu poznatků však provedli (ponejvíce v 50. letech a na počátku tohoto desetiletí) už především specializovaní sovětští kulturologové.
Ze zorného úhlu marxistické sociologie je teoreticky nejadekvátnější právě široká koncepce kulturní revoluce, v jejímž rámci se v toku historického času nevylučují, ale naopak předpokládají různé mnohostranné variace, uplatnění nebo kombinace různých zdrojů a forem kulturního pohybu, vlny prudkého vzestupu i fáze evolucí, vývojové zvraty i dočasné regrese. Definitivnější sociologická, a to zejména strukturální analýza socialistických kulturních přeměn nás však teprve čeká; předpokládá řešení značného počtu závažných teoretických otázek a neobejde se bez dlouhodobých výzkumných prací a mezinárodních konfrontací. - Rozmanité formy společenské praxe v zemích socialistického společenství, které prožívají svůj socialistický kulturní převrat v podmínkách nestejných historických tradic, nestejného stupně socioekonomického vývoje, nestejných hodnotových systémů a modelů kultury a konečně nezřídka i v podmínkách velikých geografických odlišností (Evropa — Asie — v případě Kuby i Amerika), umožňují při totožnosti třídních přístupů konečných cílů stále hlouběji odlišovat obecné a zvláštní, internacionální a národní stránky kulturně revolučních změn.
Všechny socialistické kulturní revoluce spojuje především společný marxistický humanizační záměr a kritériem jejich skutečných úspěchů může také být jedině stupeň, o který se v jednotlivé společnosti přiblížily procesem kulturní revoluce k realizaci Marxových ideálů tvůrčí seberealizace a svobody člověka. Z tohoto hlediska lze říci, že ve všech socialistických zemích přinesly první etapy po vítězství politické revoluce prokazatelný kvantitativní rozmach kulturního života pracujících. Tato první období likvidují: stará, bezprostředně třídně a sociálně podmíněná omezení v přístupu lidí ke vzdělání a kulturním hodnotám; akcentují většinou ideologickou stránku kulturního převratu (přičemž tíhnou zpočátku spíše k radikální negaci minulých hodnot); směřují nezřídka, jak tomu bylo alespoň u nás, k zúženému a instrumentálnímu pojetí kultury, řeší vztahy mezi národní a socialistickou kulturou („kulturu obsahem socialistickou, formou národní“); zdůrazňují kulturně ideologickou marxistickou výchovu, snaží se urychlit, často až nadměrně, tvorbu a interiorizaci nových hodnot; motivují příliv nových kulturních potřeb a poskytují současně možnosti pro jejich uspokojení. Výsledky, kterých kulturní revoluce v těchto prvních etapách všeobecně dosahují, jsou většinou velmi výrazné. Např. v Československu se po únoru 1948, tj. v první etapě kulturní revoluce, urychleně dokončuje reformní dílo ve školství, vychází divadelní zákon, legislativně se potvrzuji nové poměry v polygrafickém průmyslu a v knižním obchodě, dovršuje se předchozí vývoj v oblasti tisku a rozhlasu, vzniká Hudební a artistická ústředna, dochází k založení Československé akademie věd, kulturní statky se dostávají — podle nové ústavy — pod ochranu státu, je vydán zákon o národních umělcích, přijat zákon o kulturním fondu, je nově zorganizována distribuce kulturních hodnot, rozšířen počet putovních kin, zřízeno Vesnické divadlo, vypracován plán nové kinofikace obcí aj. Po konstituování krajského zřízení vznikají nové kulturní a umělecké instituce — oblastní divadla, symfonické orchestry, krajská muzea a domy osvěty atd. Tyto nesporné skutečnosti občas znovu revokují užší teoretické koncepce, jež chápou socialistický kulturní převrat jako časově omezený jev, který lze ohraničit dosažením určitých dílčích cílů kulturní výstavby. Podle tohoto pojetí by některé z důležitých úkolů socialistické kulturní revoluce byly splněny už v 50. letech. Socialisticky vzato však výstavbou a přetvářením struktury institucí proces revolučních kulturních přeměn teprve začíná.
Předností socialistického modelu demokratizace kultury je nepochybně vědomé a organizované úsilí o maximální participaci občanů na hodnotách vzdělanosti a kultury. V zemích kapitalismu dochází k tomuto vývoji v menší míře, převážně živelně a na podkladě komerčních mechanismů. Z Leninova kulturně teoretického díla vyplývá, že první zásadou správných vztahů k buržoazní kultuře je její kritické zvládnuti, nikoli její jednostranná negace. Vědy o kultuře již bezpečně prokázaly, že kulturní izolace ohrožuje tvůrčí schopnosti národů, zatímco systematická, byť kritická komunikace se všemi pozitivními proudy duchovního života zvyšuje kulturní potenci moderních společností, je nezbytná pro jejich sebezachování a rozvoj, umožňuje jim úspěšně soutěžit a tvořivě využívat všech skutečných hodnot, které vznikají tvůrčím úsilím lidstva. A tak v prvních letech kulturní revoluce vidíme, jak na jedné straně dochází k velikému vzepětí národních kulturních energií, živených z vnitřních zdrojů, inspirovaných nejlepší národní tradicí a posilovaných intenzivními kontakty s kulturou národů SSSR, ale na druhé straně se v téže době ztěžuje nezbytná kulturní komunikace s ostatním vyspělým světem, přestávají působit některé vnější duchovní výzvy a česká i slovenská kultura se začíná opožďovat (ve vědě například v sociologii, v teorii řízení, v kybernetice, ve vývoji moderní počítací a elektronkové techniky vůbec atd., v umění apod.). - Správné chápání kulturních revolucí v různých zemích může být ohroženo přeceněním nebo podceněním jejich specifických rysů. Nejhlubší odlišnosti lze postřehnout tam, kde socialistické kulturní revoluce probíhají v podmínkách rozdílných staletých tradic a modelů kultury (např. u evropských a asijských socialistických zemí). V nej- tragičtější konfliktní podobě se zatím tyto rozdíly promítly do pojetí „veliké čínské kulturní revoluce“. V tomto případě došlo ve významu pojmu kulturní revoluce k závažnému posunu. Společenský pohyb, označovaný tímto termínem, zasahuje hlavně sféru politické nadstavby a připadá evropským očím někdy spíše jako přímé popření nejvlastnějších cílů revoluce v kultuře. Je nesporné, že v tomto procesu vystupují zatím do popředí — v podobě politicky nepřijatelné — spíše projevy mocensko-politického sváru a bořivé zásahy do kultury (ideologicky podněcované, kromě jiného, Mao Ce-tungovou tezí o třídním charakteru všech existujících hodnot a snahami intolerantně vydávat čínské řešení za přístup jedině možný a pro všechny závazný). Avšak to by nám nemělo zastírat jeden kulturně sociologický fakt: odlišnosti v tradicích asijského výrobního způsobu a ve zvláštnostech tisícileté svébytné čínské kultury jsou tak obrovské, že opodstatňují rozdíly rovněž skoro nezměřitelně veliké. Hodnocení z pozic kulturního evropocentrismu by mohlo být příliš jednostranné. Čas ještě ukáže, do jaké míry je či není pod problematickými jevy současnosti skryta i pozitivní a racionální snaha změnit strukturu prastaré kultury, překonat obrovskou setrvačnou moc tradiční civilizace směřující k nehybnosti a obrodit hodnotové řády, které se patrně nemohou neocitat v rozporu s některými životně důležitými požadavky a trendy moderní doby.
Problematika kulturních osobností však hraje významnou úlohu i v rozměrech mnohem menších: ve vztazích jednotlivých evropských národních kultur. Typické zvláštnosti národního kulturně historického a sociálně ekonomického vývoje také způsobily, že dosavadní konkrétní průběh kulturní revoluce v ČSSR se odlišoval, i při shodě třídních přístupů a konečných cílů, znaků, procesů, ideologických úkolů, vývojových trendů a subjektivních vlivů, od průběhu kulturních revolucí v jiných zemích. Některé historicky podmíněné zvláštnosti české a slovenské národní psychiky a jejich odraz ve specifičnosti obou národních kultur, silný, přes staletí působící vliv národně obrozenecké kulturní revoluce, dějinná úloha kultury v bojích za národní osvobození, vyspělé tradice humanismu, lidovosti a demokratismu, dávná prestiž vzdělání, převažující lidový sociální původ inteligence a její relativně úzké sepětí s fyzicky pracujícími, menší kulturní přehrady mezi městem a vesnicí, úplná (v minulosti pouze s výjimkou některých oblastí na Slovensku) gramotnost, v letech předmnichovské republiky pak také značný ideový a kulturní vliv malé buržoazie, masové rozšíření některých forem buržoazní ideologie, vyspělost školství, osvěty a systému kulturně vzdělávacích institucí, bohatství mezinárodních kulturních kontaktů, to vše byly faktory, které měly většinou váhu nesporných zvláštností. Z hlediska formování proletářské kulturní fronty pak zejména silně zapůsobila Velká říjnová socialistická revoluce a charakter naší kultury ovlivnilo mimořádně významné postavení KSČ mezi inteligencí a příklad sovětského umění 20. a 30. let. To vše vtisklo svůj ráz konkrétnímu pojetí kulturní revoluce i jejímu kulturně politickému obsahu v českých zemích i na Slovensku. V 50. letech a na počátku dnešní dekády však nebylo k těmto zvláštnostem naší situace v kulturní politice dosti přihlíženo. Prosazovaly se koncepce spíše unifikátorské.
Osobitosti naší situace ovlivnily také vnitřní strukturu kulturně revolučních změn. Neboť ne všechny kulturně společenské procesy, které (jako zpřístupňování vzdělání, ideová převýchova, tvorba nových kulturních hodnot aj.) lze zaznamenat z celospolečenského hlediska, zasáhly také stejnou měrou všechny třídy a sociální skupiny; poněkud jiné nároky kladly a jiné možnosti poskytovaly kulturní převraty u dělnictva, rolnictva a inteligence a byly jimi také subjektivně nestejně prožívány. Nejhlubšími změnami muselo v dosavadních etapách kulturní výstavby projít rolnictvo; na venkově probíhá kulturní revoluce současně jako překonávání ideologických a kulturních rozdílů mezi městem a vesnicí a znamená pro rolníka takřka úplný rozchod s bývalou psychologií a se světem starých světonázorových, politických, sociálních a mravních představ. - Nejvýraznější soubor zvláštností naší kulturní revoluce je podmíněn faktem, že socialistický duchovní převrat začal u nás probíhat už ve stadiu vyspělého průmyslového rozvoje země. I když se z hlediska industrializace poměry v českých zemích a na Slovensku z počátku dosti lišily, lze vcelku říci, že se v ČSSR začaly dříve než ve většině ostatních socialistických zemí objevovat tendence odrážející vyspělé industriální procesy a signalizující blízkost vědeckotechnické revoluce. Zatímco mnohde jinde bylo třeba delší dobu překonávat spíše pozůstatky předchozí agrární zaostalosti, projevila se v ČSSR záhy nutnost vyrovnávat se, a to takřka souběžně s ideologickou a politickou negací starého stavu buržoazní kultury, s těmi podněty a vlivy, které dnes celosvětově doprovázejí soudobou fázi technické civilizace a působí, i když z hlediska společenských předpokladů a společenských důsledků odlišně, v obou sociálních systémech. Zvláštní aktuálnosti nabyly tyto faktory v etapě po XI. sjezdu KSČ, kdy už bylo dosaženo nové kvality v sociální struktuře v naší společnosti.
Jevy, které charakterizují moderní průmyslovou společnost, nejsou jenom materiální a technické povahy. Zahrnují také soubor moderních kulturních funkcí, které se budou trvale vyvíjet a jejichž budoucí úplný rozvoj dá vzniknout nové historické kulturní konfiguraci. Proto soudobý stav kultury ve světě je v některých ohledech podmiňován obecným civilizačním pokrokem a některé z kulturních funkcí průmyslově vyspělé společnosti se jevově kryjí s dílčími směry kulturní revoluce (např. objektivní nutnost historicky vyššího rozvoje vědy, výzkumu, výchovy, školství, vzdělanosti a kvalifikace dospělých, masového zpřístupnění různých oblastí kultury, kultivace volného času, rozmachu ochranných, adaptačních a kulturně rekreačních funkcí aj.), avšak sociální smysl a ideologická podstata těchto procesů zůstávají v obou společenských systémech divergentní a prosazuje se v nich vzájemná podmíněnost povahy i rozvoje kultury charakterem společenských vztahů. Přitom však rozsah, v jakém jsou kulturní funkce rozvinuté průmyslové společnosti realizovány, nezávisí pouze na povaze sociálního řádu, ale odráží také, byť velmi komplikovaně a rozporně, vyspělost technické a výrobní základny. Proto nemohou přednosti států, které procházejí socialistickou kulturní revolucí, spočívat vždycky pouze v tom, že by tyto země musely ve všech dílčích ukazatelích kulturní úrovně automaticky předstihovat nejrozvinutější a nejbohatší kapitalistické země (neboť tomu budou asi ještě dlouho odporovat různá jednotlivá fakta), ale v tom, že tyto společnosti mohou dosahovat za stejných podmínek výrobně technického rozvoje vyšších kulturních met a poskytovat, hlavně díky dekomercializaci hodnot úhrnem svého kulturně společenského života širší pole pro realizaci člověka ve všech dimenzích humanity. ČSSR náleží z tohoto hlediska například svou sítí divadel a jiných uměleckých i vzdělávacích institucí, ediční činností, úrovní filmové i televizní tvorby a mnoha jinými fakty mezi země s nejvyšší uměleckou a vůbec humanitní kulturou. Svět vyspělé západní civilizace trpí při hmotném blahobytu kulturně psychologickými problémy a degenerativními jevy, které není s to řešit. Hloubku duchovních rozporů soudobého západního světa dokládají nejen početné teorie kulturní krize a sociologické kritiky vnitřních neduhů konzumní společnosti (Friedmann, Adorno, Riesman, H. Marcuse aj.), ale také bouřlivé revolty studentů a mladé generace proti odcizenému a odlidštěnému světu dneška.
V konfrontaci s tím se před socialistickým zřízením objevuje historická příležitost, neboť tato společnost disponuje — právě díky kulturně revolučním přeměnám — souborem mechanismů a vztahů, které ji potencionálně umožňují uvádět řízeným společenským úsilím a formou velmi zprostředkovaných spojení v soulad materiální podmínky a duchovní život společnosti, uplatňovat šířeji integrující a ochranné funkce kultury, uskutečňovat pokrok v technice s ohledem na univerzalizaci člověka, řešit nutnost hromadného zvyšování vzdělanosti a kvalifikace bez většiny oněch rozporů, které se projevují ve vyspělém kapitalismu (např. jako sílící antiteze mezi kvalifikací a dekvalifikací, jako problém technologické nezaměstnanosti atd.), kompenzovat jednostrannosti masové kultury a života „z druhé ruky“ a usměrňovat proporcionalitu mezi tvořivostí, kulturní aktivitou a kulturním spotřebitelstvím, správně uplatňovat funkce volného času, chránit integritu lidské osobnosti, uchovávat harmonii hodnot a formovat socialistický styl života. Dalších kulturních cílů, které už předpokládají vyšší stupeň likvidace podstatných rozdílů mezi fyzickou a duševní prací, nové vztahy mezi materiální a duchovní kulturou, setření hlavních kulturních nerovností mezi městem a vesnicí, úplné vyrovnání kulturních rozdílů mezi ČSR a SSR, kulturní zrovnoprávnění obyvatel pohraničí s vnitrozemím a okrajových oblastí s centrem, sblížení kultur obou našich národů a postupné posilování dalších rysů všelidskosti a všelidovosti kultury aj., lze však dosáhnout jedině na podkladě další demokratizace a na základě cele přetvořené výrobně technické základny; ale tu nelze opět přebudovat bez obrovského souběžného rozmachu kultury, hlavně vědy, umění a vzdělanosti. V dalším vývoji se bude tudíž kultura uplatňovat současně jako prostředek i jako cíl života lidí a sféra pro tvůrčí rozvoj jejich individualit. Konečně připadne duchovní kultuře, v souladu s úvahami o smyslu naší národní existence (a uvážíme-li mnohem omezenější zdroje populační, materiální a mocenské), jistě také významné postavení jakožto jedné z důležitých oblastí české a slovenské národní seberealizace.
Literatura: Arnoldov A. I., Socializm i kultura, Moskva, 1952; Gembala R., Práce a kultura, Praha, 1965; Huláková M., O kultuře a kulturní revoluci, Praha, 1965; John E., Die socialistische Kulturrevolution in der DDR, Berlin, 1960; Kądzielski J., O problemie modelu rewolucji kulturalnej, Lódž—Warszawa, 1964; Kanapa J., Socialisme et culture, Paris, 1957; Kim M. P., Komunističeskaja partija — organizator kulturnoj revoljuciji v SSSR, Moskva, 1955; Kladiva J. a kol., K některým otázkám kulturní revoluce v ČSSR, v: Základní teoretické otázky výstavby socialismu a komunismu, Praha, 1962; Lenin V. I., O literatuře a umění, Praha, 1962; Malinowski B., Die Dynamik des Kulturwandels, Wien—Stuttgart, 1951; Momente ale revolutiei culturale din Rominia, Bucureşti, 1964; Nové sovětské studie k teorii socialistické kultury, KOS, Praha, 1967; Weber A., Kulturgeschichte als Kultursoziologie, München, 1950.