Charakter
charakter – (z řec. slova znamenajícího vyrývat, resp. vryp, přeneseně označení pro něco trvalého) – běžně je chápán jako významový ekvivalent pojmu povaha, v současné psychologii je nahrazován konceptem psychických vlastností. Význ. odborným pojmem byl v psychologii 20. a 30. l. 20. st., kdy se vyvinula řada nauk o ch., tzv. charakterologií, které nahrazovaly laické lidoznalectví a nevěd. soustavy popisu a zjišťování povahy člověka (např. frenologii) a pokoušely se přispět potřebám psychodiagnostiky. K empir. založeným charakterologickým systémům patří grafologie. Nauka o ch. byla pěstována též v rámci orientálních fil. soustav jógy a tao, v rámci chaldejské astrologie, také byla spojována s fyziognomií (J. B. Porta, Th. Piderit) atd. Vymezování pojmu ch. je velmi nejednotné. G. W. Allport v r. 1937 odmítá někdy prosazované pojetí ch. jako „volního aspektu osobnosti“ a pokládá za správnější chápat jej jako etický pojem. Uvádí, že ch. je zhodnocená osobnost a osobnost je ch. bez pojmu hodnoty. Může být ale používán i bez etických zřetelů jako obecný termín pro zvyky, vlastnosti, postoje a zájmy, pokud jsou to rozlišitelné „determinující tendence“ určitého člověka. V r. 1961 upozorňuje Allport na to, že pojem ch. se často užívá jako synonymum pojmu osobnost s tím, že evrop. psychologové, zdůrazňující spíše to, co je v člověku vrozeného, trvalého a hlubšího, dávají přednost pojmu ch., zatímco am. psychologové zdůrazňováním vlivů prostředí a svým behavioristickým zaměřením kladou důraz na vnější projev a „pozorovatelnou akci“ a dávají přednost pojmu osobnost. Sám dává přednost pojmu osobnost, protože ch. je laicky chápán ve smyslu „dobré povahy“. On i jiní psychologové na užívání pojmu ch. rezignují. Je-li pojmu ch. přisuzován morální obsah, znamená v podstatě totéž, co osobní étos. K diagnostickým účelům byly sestavovány i různé typologie ch., vycházející z jeho různého pojetí (známá je např. typologie E. Kretschmera z r. 1921 aj.).
Široké pojetí ch. prosazovali L. Klages (1936), podle něhož je to zvláštní přirozenost (Sonderbeschaffenheit), „osobní duše“, a P. Lersch (1931, 1938), který jím rozumí „úhrn duševních dispozic“ (vlastností). H. Remplein (1965) chápe ch. poněkud úžeji – jako „relativní konstantu osobního snažení, cítění a chtění hodnot“. S. L. Rubinštejn (1961) třídí složité psych. vlastnosti člověka na schopnosti a charakterové vlastnosti a spojuje první „s organizačně výkonovou“ a druhé s motivační stránkou psych. regulace chování. Souvisí to s dělením psych. vlastností na „povrchové“ (pozorovatelné) projevy osobnosti a „pramenné“ (vnitřní determinanty těchto projevů, v novější terminologii faktory), jak je navrhl R. B. Cattell (1950). To prohlubuje pojetí ch. u filozofů I. Kanta a F. W. J. von Schellinga, ale i M. Schelera a pedagoga J. F. Herbarta, kteří ztotožňovali ch. s vlastnostmi vůle, resp. chtění. F. Baumgartenová (1933), která nejpodrobněji kriticky rozebrala řadu hledisek, z nichž byl ch. různými autory definován, dospívá sama k názoru, že charakterová vlastnost je konstantní psych. řídící silou, která určuje aktivní a reaktivní chování člověka v prostředí (pojem síly nechápe ve fyzikálním smyslu, nýbrž ve smyslu intrapsych. aktivity). Ch. je pak určitou strukturou vlastností.
Naproti tomu N. D. Levitov (1969) chápe vůli jako komponentu ch., poukazuje na to, že užší pojetí ch. může vést ke schematismu a formalismu, a sám pak vymezuje ch. jako psych. uspořádání („sklad“) osobnosti člověka, projevené v jejím zaměření a vůli. Oba pojmy, jimiž Levitov ch. definuje, vztahuje také k jednání, resp. činnosti, a zdůrazňuje tak v ch. obsaženou jednotu či protiklad prožívání a chování (v zaměření prožívá člověk své vztahy k okolí a ve vůli se realizují cíle vyvstávající z potřeb). Ještě výrazněji zdůrazňuje vztah ch. k jednání V. S. Merlin (1970), který vlastnosti ch. vymezuje prostě jako pohnutky k jednání a ch. jako celkem individuální specifickou psych. vlastnost dané osobnosti, která se projevuje v typických způsobech chování za typických okolností a jsou určovány vztahem osobnosti k těmto okolnostem. V tomto nejširším smyslu definoval ch. již H. C. Warren (1934) jako „systém zaměřených konativních tendencí“. Nejpropracovanější charakterologii podal L. Klages (Die Grundlagen der Charakterkunde), který ji úzce spojil se svou psychologií výrazu (Ausdruckkunde) a grafologií. Vytvořil tak širokou základnu pro rozvíjení pozdější kinesiky. Klagesovým fil. východiskem byl však metafyzický irracionalismus, kterým ho inspiroval zejm. F. Nietzsche. Ch. je podle Klagese tvořen třemi skupinami vlastností: látkou (tj. schopnostmi, jako je paměť, ale např. i jemnocit), skladbou (určuje formu průběhu vnitřních procesů, tj. citovou a volní vzrušivost a způsobilost výrazu) a rázem (Artung), který je dán všemi osobními pohnutkami, jimiž rozumí vnitřní příčiny snah, v nichž se nejvýznamněji uplatňují pudy. K těmto aspektům ch. přičítá Klages ještě vlastnosti stavby či tektoniky, které vyjadřují vztahy mezi výše uvedenými třemi skupinami vlastností (harmonické, ale i rušivé). Klagesova charakterologie se vyznačuje mnoha jemnými a dodnes cennými postřehy.
character caractère Charakter carattere
Literatura: Kronfeld, A.: Lehrbuch der Charakterkunde. Berlin 1932; Levitov, N. D.: Psichologija charaktěra. Moskva 1969; Peck, R. F. – Havighurst, R. J.: The Psychology of Character Development. New York, London 1960; Roback, A. A.: The Psychology of Character. London 1952.