Sociologie mexická

Verze z 10. 12. 2017, 17:56, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (import na produkční server)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie mexická – je chápána jako s-gie praktikovaná Mexikánci, která se zrodila se až v 70. l. 20. st. (v Mexiku totiž působila a působí v oblasti s-gie také řada vědců z jiných zemí a s-gie byla v Mexiku vyučována již dříve, ale tato výuka měla např. podobu kursů pro právníky). S.m. vznikla z velké části jako domácí reakce proti věd. i polit. pozornosti, které se po kubánské revoluci dostalo většině latinskoam. zemí ze strany am. vědců a polit. činitelů. Propastný rozdíl mezi vizí mírumilovné „západní cesty“ rozvoje a demokracie a příkladem revol. Kuby přiměl mexické vědce k horlivému dotazování se a objasňování spletitosti soc. transformace spojené s rychlou industrializací a urbanizací 20. st. V této souvislosti začaly v polovině 70. l. vznikat veř. s-gické instituce. Studium s-gie ve formě „undergraduate“ a „graduate“ bylo otevřeno na Universidad Nacional Autónoma de México (UNAM) a El Colegio de México. UNAM začala vydávat časopis Revista Mexicana de Sociologia, druhá instituce časopis Estudios Sociológicos. Od konce 70. l. je s-gie rovněž vyučována na řadě provinčních univerzit. Výzkum je uskutečňován zejm. ve výzk. ústavech obou zmíněných univerzit. Příkladem dobré spolupráce mexických sociologů a vědců z jiných vědních oborů je řada monografií La Clase Obrera en la Historia de México, vydávaná pod vedením Pabla Gonzaleze Casanovy, jednoho ze zakladatelů m.s., nebo Historia de la Revolución Mexicana, kterou připravili k vydání v El Colegio de México. Kniha Roberta Redfielda Folk Society je založena na pozorování života mexické vesnice Tepoztlán ve státě Morclos a vycházela z díla S. M. Martina Lipseta Politacal Man z r. 1960. Predikovala transformaci „tradiční“ společnosti v „moderní“. Ve spojení s funkcionalismem se tento přístup spoléhal na inidvid. změny hodnot (údajně spojených s růstem vzdělání a mobilitou mezi městem a venkovem v podmínkách rychlého kap. rozvoje), aby objasnil obecně ve světě existující korelaci mezi rozvojem kapitalismu a demokracií. Proti tomuto pohledu na soc. transformaci uplatňovali marxisté víru v revol. podmínky transformace, mexickou revoluci z r. 1910 považovali za „buržoazní revoluci“ a věřili, že guerillová partyzánská válka zemědělců (probíhala v 60. a 70. l. v několika latinskoam. zemích včetně Mexika) slibuje následování příkladu Kuby.

Naděje na proletářsko-zemědělskou revoluci i na demokratizaci byly v 70. l. na latinskoam. kontinentě zmařeny vlnou vojenských diktátorských režimů. Sociologové se pak začali ohlížet po alternativním teor. výkladovém rámci. Brazilec Fernando H. Cardoso v díle Dependencia y Desarrollo in América Latina (1968) razil „teorii závislosti“ a tvrdí, že soc. i ekon. procesy v latinskoam. společnostech jsou důsledky jejich spojení s rozvinutými kap. zeměmi. Zatímco někteří dependentisté predikovali proces „underdevelopment“ jako důsledek tendence nejsilnějších kapitalistů získat nadhodnotu z periferních ekonomik, jiní (zejm. F. H. Cardoso) zastávali princip limitovaného závislostně spojeného rozvoje. Nový myšlenkový směr, který se objevil s knihou Guillermo O'Donella Modernization and Bureaucratic Authoritarianism (1970), považoval neúspěch latinskoam. zemí při institucionalizaci demokracie za důsledek neúspěchu demokr. vlád při přechodu od jednoduchých stadií ke složitým. Tvrdilo se, že demokr. vlády nebyly schopné uložit restrikce a snížit pauperizaci doprovázející transformaci, a proto byly nahrazeny „autoritářsko-byrokratickou“ vojenskou technokracií, údajně lépe vybavenou (vyzbrojenou) než jejich demokr. protějšky. Tyto teze byly opět vyvráceny vlnou redemokratizace v několika latinskoam. zemích v 80. l. – poté, co žalostně selhala většina vojenských vlád, které neuskutečnily svůj slib stabilního růstu. Stejně důležitý byl jejich neúspěch v oblasti lidských práv, spočívající ve zneuznání všech vrstev populace. V oživující se víře v demokracii byla obnovena důležitost občanské společnosti. Protože se však tyto změny uskutečňují v kontextu celosvět. ekon. deprese, není jisté, zda demokracie může napravit dědictví minulých forem vlády: nerovný vývoj a pauperizaci mas.

Ačkoli mexická cesta 20. st. se význ. odlišuje od cest ostatních latinskoam. zemí, sdílí s nimi Mexiko koloniální minulost, od zač. 19. st. trvající nezávislost a nerovnoměrný vývoj. Jedinečnost Mexika spočívá v tom, že v l. 1910–1917 zde proběhla první soc. revoluce 20. st. Tato událost byla a je zdrojem teor. spekulací, zabývajících se jejím charakterem a soc. důsledky. Postrevol. režim (systém jedné strany) dominoval v podstatě do dnešních dní: v čele státu je silná vláda obměňovaná každých šest let. Mexiko prošlo několika dislokacemi a transformacemi. S. m. hledá smysl těchto hlubokých změn a jejich význam pro budoucnost země. Lze v ní identifikovat 4 hlavní témata: 1. reprodukce a transformace rurálního Mexika; 2. migrace a urbanizace; 3. průmyslová děl. třída; 4. polit. systém. Jedním z největších problémů se stalo ohrožení malorolnických hospodářství, které byly velkým úspěchem revoluce na konci 60. l.: nezávislí malí farmáři (minifundistas) vlastnili hospodářství o rozloze od 1 do 5 hektarů (na nejméně úrodných pozemcích), které obvykle neuživí rodinu, zatímco zemědělsko-obchodní farmy orientované na export vlastnily rozlehlejší zavodněné pozemky. V této souvislosti byly položeny otázky: Jak rolníci přežívají navzdory odporu státní politiky (Stavenhagen, 1977)?; Jak jsou polit. organizovaní (R. Bartra, 1982) a polit. aktivní (A. Bartra, 1985)? K tomu přistoupil problém stěhování úspěšné venkovské populace do měst (od 50. l.). Sociologové si položili otázky, jaká situace je čeká v městském prostředí (Muňos, Oliveira a Stern, 1981; Contreras, 1978), jak přežívá skupina marginalizovaných ve městě (Lomnitz, 1974) aj.

Mexičtí sociologové a historici se dělí na 2 názorové skupiny: jedna se domnívá, že děl. třída je nástrojem v rukou státu a kap. podnikatelů (Bizberg, 1990), druhá že reprezentuje dynamickou sílu mexické politiky (Alonso, 1972; Basurto, 1975 a 1984; V. Brachet-Marquez, 1993). Řada sociologů a politologů věnuje pozornost unikátnímu systému jedné strany založenému na skutečně neomezené moci prezidenta a korporatistických organizací rolníků, dělníků a veř. sektoru, a to pro problematický vztah k demokr. formě vlády (Gonzalez Casanova, 1970), pro autoritářské rysy (Reyna a Weinert, 1977). Zcela nedávno uskutečněná transformace systému, související jednak se vstupem Mexika na svět. trh, jednak s „modernizací“ polit. vedení prezidentem Salinasem de Gortariem (v l. 1988–1994), je zdrojem intenzívní diskuse (Cornelius, Gentleman a Smith, 1989). I když je s.m. stará sotva 20 let, „vyslala ven“ mnoho myšlenek o problémech, které zahraniční vědci nechávali ve schematické podobě. Nicméně dialog se zahraničními vědci zesiluje s-gické tázání a tím přípravu na vstup na globální trh znalostí na konci 20. st. V této souvislosti lze s.m. chápat i jako úsilí o vyrovnání se se zahraničními modely (s marxismem, s modely z USA a Evropy), o zachování vlastního odstupu od těchto modelů.

Mexican sociology sociologie mexicaine mexikanische Soziologie socialogia messicana

-- Viviane Brachet-Marquez