Zobrazení zdroje stránky Demokracie a autoritarismus

<span id="entry">demokracie a autoritarismus</span> – (z lat. auctoritas = záruka, jistota) – koncepce protikladnosti a konfliktnosti dvou koexistujících [[kultura politická|politických kultur]]. S-gické výzkumy ukazují, že pro [[demokracie|demokracii]] se její stoupenci vyslovují z několika důvodů, které zpravidla uvádějí v různých kombinacích. Demokracii pokládají za systém, který dovoluje každému svobodně se vyjadřovat a také hájit účinně vlastní zájmy. V jejich očích demokracie zmírňuje a změkčuje vztahy mezi řízenými a řídícími tím, že nahrazuje jednosměrnou podřízenost oboustrannou závislostí, i když tyto vztahy zůstávají nesymetrické. Přitom demokracie, alespoň ve své reprezentativní formě, umožňuje uchovat určitý stupeň koncentrace moci, který je k řízení společnosti potřebný. Demokracie je současně mechanismem, který stimuluje úsilí o výkonu demokr. [[elita|elit]] a zajišťuje, aby z kandidátů na volené polit. funkce byli vybráni ti, které společnost nejvíce oceňuje. Demokracie otevírá širší prostor ve sféře veř. činnosti, činí lidi spoluzodpovědnými za vlastní osudy, je výrazem respektu k lidské osobnosti (zajímavé svědectví o vztazích am. kvalifikovaných dělníků k am. demokracii přináší ''R. Lane'', 1962). Ve všech zdůvodněních demokracie se uplatňují myšlenky, které jsou vyjádřeny v některé z ''teorií demokracie'': utilitaristický přístup je určující pro ''J. Benthama'' a ''J. S. Milla'', aspekt demokracie jako svobodné soutěže o moc podtrhuje ''J. A. Schumpeter'' (1942, 1946), z neoutilitaristi kých přístupů vycházejí a o modely racionálního chování se opírají ''R. A. Dahl'' a ''C. E. Lindblom'' (1953), a také ''A. Downs'' (1957), na meze platnosti utilitaristických přístupů a na potřebu normativního fungování demokracie upozorňuje ''J. Plamenatz'' (1973). Odpůrci demokracie zpravidla uvádějí, že systém demokr. rozhodování je nákladný, neproduktivní, málo účinný, že přijatá rozhodování jsou zpravidla neorganickými kompromisy rozcházejících se a neslučitelných zájmů, že demokr. volba nevybírá politiku, ale potlačuje schopné osobnosti, demokr. charakter rozhodování je zdáním, skutečná moc v demokracii není v rukou lidu a jeho zástupců, politikové sledují jen své vlastní a skup. zájmy a nezastavují se ani před korupcí. Teor. kritiky demokracie přináší zejm. [[marxismus]]. V jeho dominantním proudu se zdůrazňuje vliv skutečných soc. podmínek, v nichž lidé žijí a které jim údajně znemožňují samostatně se účastnit polit. života a způsobují, že „formální demokracie“ nebo „čistá demokracie“ je iluzorní.

Tato kritika schematizuje nebo přímo přehlíží vývoj soc. vztahů v moderních vyspělých společnostech, které dovolují účinnou polit. participaci. Kromě toho je marxismus velmi málo citlivý k normativním regulacím v moderních společnostech: jestliže normativní řád neřeší sám všechny problémy, institucionalizace normativních pravidel (např. kódu demokracie) je nicméně zcela nezbytnou podmínkou prosazení progresivních [[změna sociální|sociálních změn]]. Problém spol. změn však není možné zvládnout násilným působením na situační podmínky. Hist. zkušenosti potvrzují, že podceněním nebo popřením normativních, hodnotově legitimovaných pravidel, opřených o univerzalistické hodnoty a [[práva lidská|lidská práva]], se moderním společnostem otevírá cesta ke katastrofickému vývoji. Obhájci demokracie připouštějí možné nedostatky konkrétních demokr. systémů a uznávají, že mezi nimi existují podstatné kvalit. rozdíly; jsou však přesvědčeni, že proti nedostatkům demokracie lze bojovat jen demokracií. Příkladem tohoto přístupu je [[elitismus demokratický|demokratický elitismus]]. Problémem je spojení demokracie s prosperující ekonomikou a se stabilitou moci; tím se zabývá ve svých úvahách a analýzách ''S. M. Lipset'' (1959) a to také je jedno ze stěžejních témat ''G. A. Almonda'' a ''S. Verby''. Stálé demokracie od nestálých a od diktatur v Evropě a nestálé demokracie a diktatury od stálých diktatur v Lat. Americe rozlišuje ''S. M. Lipset''. Za stálé demokracie pokládá země, v nichž demokr. systém trval od konce 1. svět. války a v nichž totalitární protidemokr. strany nedosáhly v období posledních 25 let. 20 % hlasů ve volbách (podle těchto kritérií by se např. Francie neřadila nejen na konci 50. let, ale ani v 90. l. mezi stabilizované demokracie; měla by na to naději při zachování současného stavu věcí o deset let později).

Stabilita demokracie ve smyslu vyloučení přechodu od demokracie k autoritativnímu systému je centrální otázkou pro všechny demokr. přístupy. Tato požadovaná stabilita má však různý smysl v závislosti na prioritách, na nichž je polit. systém založen, a na typu změn, jež stabilní polit. systém umožňuje nebo vylučuje. Na koncepce elit a koncepce elitismu a na analýzy stability demokracie navazují některé úvahy, které se zabývají problémy „neuříditelnosti“ nebo obtížné říditelnosti soudobých společností. Někteří teoretikové a ideologové spatřují příčinu dnešní krizové situace především v nekompetentních zásazích lidí, v nadměrných a nepřiměřených požadavcích soc. hnutí a v ústupných populistních taktikách politiků. Požadují proto větší vliv autoregulativních mechanismů a trhu a menší vliv zásahů libovolného charakteru. Zastávají názor, že určité omezení pole, na něž se demokracie aplikuje, je podmínkou pro její stabilitu (''M. Crozier'', ''S. P. Huntington'', ''J. Watanuki'', 1975; ''D. Bell'', 1976). Demokracie zřejmě nemůže připustit libovolné zásahy do spol. řízení a racionalita tohoto řízení je pro ni životně význ. otázkou. Rovněž struktura demokr. instancí a metody jejich rozhodování se nemohou libovolně měnit podle subjektivistických přání. Lze však pochybovat, že by programové omezování demokracie bylo nejlepší cestou k jejímu posílení a k její obraně. Minimum demokracie není pro demokracii optimem. Omezování je zvlášť nebezpečné v demokraciích, které nejsou ještě stabilizovány, v nichž opatření sledující pevný výkon moci, bez ohledu na demokr. požadavky, může snadno sklouznout k autoritativním nebo diktátorským praktikám. O demokr. společnostech se často hovořilo jako o ostrovech v moři autoritativních a diktátorských systémů. Postavení demokracie ve světě se značně zlepšilo tím, že velké demokr. země se od konce 50. l. stabilizovaly a přestaly být „labilními demokraciemi“ (Francie 1958, Německo, Japonsko), že význ. západoevrop. země se demokratizovaly od 2. poloviny 70. l. (Španělsko, Portugalsko, Řecko), že v řadě rozvojových zemí se prosadily určité demokratizační tendence, i když v řadě z nich se kříží s autoritativními a diktátorskými vlivy. Velký krok vpřed v demokr. vývoji ve světě představuje zhroucení sov. bloku na přelomu 80. a 90. l., které otevírá cestu možnému demokr. vývoji ve všech dřívějších evrop. společnostech sov. typu.

''Autoritarismem'' není samozřejmě myšleno jakékoliv respektování [[autorita|autorit]], jež je v podstatě pro spol. život nezbytné, ale nároky na moc, které nejsou fundovány demokr. principy nebo odbornými kompetencemi nebo jinými legitimovanými vztahy v rámci demokracie. Autoritativní tendence v soudobých společnostech čerpají svou sílu především z obtížnosti úkolů, před nimiž se tyto společnosti nacházejí, z částečných neúspěchů demokracií, které se snaží tyto úkoly plnit, z existence poměrně početných marginálních skupin, které se na výsledcích spol. vývoje dostatečně nepodílejí, z celkového napětí a nejistot, které při rychlém spol. vývoji vznikají, z potřeby kompenzovat pocity osobní slabosti účastí na hnutích oslavujících kult síly jako hlavní hodnotu, z iluzí, že jedině rozhodné použití síly může spol. problémy vyřešit. Soc.-psychol. aspekty autoritarismu jsou předmětem známých a úspěšných výzkumů [[osobnost autoritářská|autoritářské osobnosti]] (''T. Adorno'' a spoluautoři, 1950), které založily novou výzk. tradici, v níž stále úspěšně pokračují. V období po 2. svět. válce vycházely autoritativní tendence v polit. sféře především z nedemokr. extrémní levice; koncem 20. st. ohrožují vývoj [[demokracie západní|západních demokracií]] také skupiny nedemokr. extrémní pravice, které jsou poměrně početné zvl. ve Francii a Německu, ale existují i jinde. Extrémní nedemokr. pravice je většinou xenofobní, kvazi-rasistická, nesnášenlivá, je však zpravidla diferencovanější, dovede se zmocnit pro propagandistické cíle reálných spol. problémů. V některých svých projevech a proudech je navenek méně nekult. než byla extrémní pravice fašistická. Proto představuje pro vývoj demokracie v některých zemích vážnější nebezpečí, než se obvykle soudí. Nebezpečí pro vývoj demokracie v současných postkom. společnostech přichází nejen od otevřených autoritativních směrů, ale i od polit. proudů, které směšují demokr. a autoritativní přístupy a navazují na postoje vytvořené v předchozím nedemokr. vývoji. Tyto tendence se projevují zejm. v přílišné koncentraci a centralizaci moci, v nedostatečné dělbě moci jednak mezi státními a nestátními instancemi, jednak uvnitř těchto instancí, v podřizování různých forem polit. řízení, v nedostatečné pluralizaci elit, v rozchodu a napětí mezi institucionalizovanými principy a neformálními způsoby jednání, v obavách lidí plně využívat občanská práva atd. Proto je přesná volba typu demokracie hlavní osou současného polit. vývoje těchto společností.

<div class="translations">
<span lang="en">democracy and authoritarianism</span>
<span lang="fr">démocratie et autoritarisme</span>
<span lang="de">Demokratie und Autorität</span>
<span lang="it">democrazia e autoritarismo</span>
</div>

<span class="section_title">Literatura:</span> ''Crozier, M.'' – ''Huntington, S. P.'' – ''Watanuki, J.'': The Crisis of Democracy Report on the Govrnability of Democracies to the Trilateral Commission. N.Y. 1975; ''Plamenatz, J.'': Democracy and Illusion, An Examination of Certains Aspects of Modern Democratic Theory. London 1973; ''Sartori, G.'': Democrazia e definizioni. Bologne 1958; ''Schumpeter, J. A.'': Capitalisme, socialisme et démocratie. New York 1942.

[[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
[[Kategorie:VSgS]]