Demokracie a autoritarismus

demokracie a autoritarismus – (z lat. auctoritas = záruka, jistota) – koncepce protikladnosti a konfliktnosti dvou koexistujících politických kultur. S-gické výzkumy ukazují, že pro demokracii se její stoupenci vyslovují z několika důvodů, které zpravidla uvádějí v různých kombinacích. Demokracii pokládají za systém, který dovoluje každému svobodně se vyjadřovat a také hájit účinně vlastní zájmy. V jejich očích demokracie zmírňuje a změkčuje vztahy mezi řízenými a řídícími tím, že nahrazuje jednosměrnou podřízenost oboustrannou závislostí, i když tyto vztahy zůstávají nesymetrické. Přitom demokracie, alespoň ve své reprezentativní formě, umožňuje uchovat určitý stupeň koncentrace moci, který je k řízení společnosti potřebný. Demokracie je současně mechanismem, který stimuluje úsilí o výkonu demokr. elit a zajišťuje, aby z kandidátů na volené polit. funkce byli vybráni ti, které společnost nejvíce oceňuje. Demokracie otevírá širší prostor ve sféře veř. činnosti, činí lidi spoluzodpovědnými za vlastní osudy, je výrazem respektu k lidské osobnosti (zajímavé svědectví o vztazích am. kvalifikovaných dělníků k am. demokracii přináší R. Lane, 1962). Ve všech zdůvodněních demokracie se uplatňují myšlenky, které jsou vyjádřeny v některé z teorií demokracie: utilitaristický přístup je určující pro J. Benthama a J. S. Milla, aspekt demokracie jako svobodné soutěže o moc podtrhuje J. A. Schumpeter (1942, 1946), z neoutilitaristi kých přístupů vycházejí a o modely racionálního chování se opírají R. A. Dahl a C. E. Lindblom (1953), a také A. Downs (1957), na meze platnosti utilitaristických přístupů a na potřebu normativního fungování demokracie upozorňuje J. Plamenatz (1973). Odpůrci demokracie zpravidla uvádějí, že systém demokr. rozhodování je nákladný, neproduktivní, málo účinný, že přijatá rozhodování jsou zpravidla neorganickými kompromisy rozcházejících se a neslučitelných zájmů, že demokr. volba nevybírá politiku, ale potlačuje schopné osobnosti, demokr. charakter rozhodování je zdáním, skutečná moc v demokracii není v rukou lidu a jeho zástupců, politikové sledují jen své vlastní a skup. zájmy a nezastavují se ani před korupcí. Teor. kritiky demokracie přináší zejm. marxismus. V jeho dominantním proudu se zdůrazňuje vliv skutečných soc. podmínek, v nichž lidé žijí a které jim údajně znemožňují samostatně se účastnit polit. života a způsobují, že „formální demokracie“ nebo „čistá demokracie“ je iluzorní.

Tato kritika schematizuje nebo přímo přehlíží vývoj soc. vztahů v moderních vyspělých společnostech, které dovolují účinnou polit. participaci. Kromě toho je marxismus velmi málo citlivý k normativním regulacím v moderních společnostech: jestliže normativní řád neřeší sám všechny problémy, institucionalizace normativních pravidel (např. kódu demokracie) je nicméně zcela nezbytnou podmínkou prosazení progresivních sociálních změn. Problém spol. změn však není možné zvládnout násilným působením na situační podmínky. Hist. zkušenosti potvrzují, že podceněním nebo popřením normativních, hodnotově legitimovaných pravidel, opřených o univerzalistické hodnoty a lidská práva, se moderním společnostem otevírá cesta ke katastrofickému vývoji. Obhájci demokracie připouštějí možné nedostatky konkrétních demokr. systémů a uznávají, že mezi nimi existují podstatné kvalit. rozdíly; jsou však přesvědčeni, že proti nedostatkům demokracie lze bojovat jen demokracií. Příkladem tohoto přístupu je demokratický elitismus. Problémem je spojení demokracie s prosperující ekonomikou a se stabilitou moci; tím se zabývá ve svých úvahách a analýzách S. M. Lipset (1959) a to také je jedno ze stěžejních témat G. A. Almonda a S. Verby. Stálé demokracie od nestálých a od diktatur v Evropě a nestálé demokracie a diktatury od stálých diktatur v Lat. Americe rozlišuje S. M. Lipset. Za stálé demokracie pokládá země, v nichž demokr. systém trval od konce 1. svět. války a v nichž totalitární protidemokr. strany nedosáhly v období posledních 25 let. 20 % hlasů ve volbách (podle těchto kritérií by se např. Francie neřadila nejen na konci 50. let, ale ani v 90. l. mezi stabilizované demokracie; měla by na to naději při zachování současného stavu věcí o deset let později).

Stabilita demokracie ve smyslu vyloučení přechodu od demokracie k autoritativnímu systému je centrální otázkou pro všechny demokr. přístupy. Tato požadovaná stabilita má však různý smysl v závislosti na prioritách, na nichž je polit. systém založen, a na typu změn, jež stabilní polit. systém umožňuje nebo vylučuje. Na koncepce elit a koncepce elitismu a na analýzy stability demokracie navazují některé úvahy, které se zabývají problémy „neuříditelnosti“ nebo obtížné říditelnosti soudobých společností. Někteří teoretikové a ideologové spatřují příčinu dnešní krizové situace především v nekompetentních zásazích lidí, v nadměrných a nepřiměřených požadavcích soc. hnutí a v ústupných populistních taktikách politiků. Požadují proto větší vliv autoregulativních mechanismů a trhu a menší vliv zásahů libovolného charakteru. Zastávají názor, že určité omezení pole, na něž se demokracie aplikuje, je podmínkou pro její stabilitu (M. Crozier, S. P. Huntington, J. Watanuki, 1975; D. Bell, 1976). Demokracie zřejmě nemůže připustit libovolné zásahy do spol. řízení a racionalita tohoto řízení je pro ni životně význ. otázkou. Rovněž struktura demokr. instancí a metody jejich rozhodování se nemohou libovolně měnit podle subjektivistických přání. Lze však pochybovat, že by programové omezování demokracie bylo nejlepší cestou k jejímu posílení a k její obraně. Minimum demokracie není pro demokracii optimem. Omezování je zvlášť nebezpečné v demokraciích, které nejsou ještě stabilizovány, v nichž opatření sledující pevný výkon moci, bez ohledu na demokr. požadavky, může snadno sklouznout k autoritativním nebo diktátorským praktikám. O demokr. společnostech se často hovořilo jako o ostrovech v moři autoritativních a diktátorských systémů. Postavení demokracie ve světě se značně zlepšilo tím, že velké demokr. země se od konce 50. l. stabilizovaly a přestaly být „labilními demokraciemi“ (Francie 1958, Německo, Japonsko), že význ. západoevrop. země se demokratizovaly od 2. poloviny 70. l. (Španělsko, Portugalsko, Řecko), že v řadě rozvojových zemí se prosadily určité demokratizační tendence, i když v řadě z nich se kříží s autoritativními a diktátorskými vlivy. Velký krok vpřed v demokr. vývoji ve světě představuje zhroucení sov. bloku na přelomu 80. a 90. l., které otevírá cestu možnému demokr. vývoji ve všech dřívějších evrop. společnostech sov. typu.

Autoritarismem není samozřejmě myšleno jakékoliv respektování autorit, jež je v podstatě pro spol. život nezbytné, ale nároky na moc, které nejsou fundovány demokr. principy nebo odbornými kompetencemi nebo jinými legitimovanými vztahy v rámci demokracie. Autoritativní tendence v soudobých společnostech čerpají svou sílu především z obtížnosti úkolů, před nimiž se tyto společnosti nacházejí, z částečných neúspěchů demokracií, které se snaží tyto úkoly plnit, z existence poměrně početných marginálních skupin, které se na výsledcích spol. vývoje dostatečně nepodílejí, z celkového napětí a nejistot, které při rychlém spol. vývoji vznikají, z potřeby kompenzovat pocity osobní slabosti účastí na hnutích oslavujících kult síly jako hlavní hodnotu, z iluzí, že jedině rozhodné použití síly může spol. problémy vyřešit. Soc.-psychol. aspekty autoritarismu jsou předmětem známých a úspěšných výzkumů autoritářské osobnosti (T. Adorno a spoluautoři, 1950), které založily novou výzk. tradici, v níž stále úspěšně pokračují. V období po 2. svět. válce vycházely autoritativní tendence v polit. sféře především z nedemokr. extrémní levice; koncem 20. st. ohrožují vývoj západních demokracií také skupiny nedemokr. extrémní pravice, které jsou poměrně početné zvl. ve Francii a Německu, ale existují i jinde. Extrémní nedemokr. pravice je většinou xenofobní, kvazi-rasistická, nesnášenlivá, je však zpravidla diferencovanější, dovede se zmocnit pro propagandistické cíle reálných spol. problémů. V některých svých projevech a proudech je navenek méně nekult. než byla extrémní pravice fašistická. Proto představuje pro vývoj demokracie v některých zemích vážnější nebezpečí, než se obvykle soudí. Nebezpečí pro vývoj demokracie v současných postkom. společnostech přichází nejen od otevřených autoritativních směrů, ale i od polit. proudů, které směšují demokr. a autoritativní přístupy a navazují na postoje vytvořené v předchozím nedemokr. vývoji. Tyto tendence se projevují zejm. v přílišné koncentraci a centralizaci moci, v nedostatečné dělbě moci jednak mezi státními a nestátními instancemi, jednak uvnitř těchto instancí, v podřizování různých forem polit. řízení, v nedostatečné pluralizaci elit, v rozchodu a napětí mezi institucionalizovanými principy a neformálními způsoby jednání, v obavách lidí plně využívat občanská práva atd. Proto je přesná volba typu demokracie hlavní osou současného polit. vývoje těchto společností.

democracy and authoritarianism démocratie et autoritarisme Demokratie und Autorität democrazia e autoritarismo

Literatura: Crozier, M. – Huntington, S. P. – Watanuki, J.: The Crisis of Democracy Report on the Govrnability of Democracies to the Trilateral Commission. N.Y. 1975; Plamenatz, J.: Democracy and Illusion, An Examination of Certains Aspects of Modern Democratic Theory. London 1973; Sartori, G.: Democrazia e definizioni. Bologne 1958; Schumpeter, J. A.: Capitalisme, socialisme et démocratie. New York 1942.