Osobnost autoritářská

osobnost autoritářská – charakteristika a označení určitého specif. typu osobnosti, které na základě svých empir. výzkumů psych. dispozic lidí k fašistické názorové orientaci zavedl T. W. Adorno. On a jeho spolupracovníci E. Frenkelová-Brunswiková, D. J. Levinson a R. N. Sanford, psychologové Kalifornské univerzity, vycházeli z teor. předpokladu, že polit., ekon. a spol. názory jedince obvykle vytvářejí koherentní strukturu a že tato struktura sama je výrazem trendů spočívajících hluboko v základech jeho osobnosti. Nejprve empir. zkoumali antisemitské postoje (viz antisemitismus) a kladli si otázku, zda postoje k Židům jsou vnitřně nějak koherentní; později použili obecnější stupnici etnocentrismu, která měřila vztahy k černochům a jiným menšinám a současně vůči USA jako vlastní skupině; nakonec zkonstruovali tzv. F-škálu, která umožňovala charakterizovat osobnost z hlediska její predispozice k přijetí antidemokr., totalitních a autoritářských postojů. Pojem o.a., který byl takto víceméně empir. konstruován a podložen, podle Adorna a jeho spolupracovníků zahrnuje tyto zákl. charakteristiky, jež tvoří v úhrnu tzv. autoritářský syndrom: 1. konvencionalismus, tedy silnou vazbu na maloměšťácký systém hodnot; 2. autoritářskou závislost, tedy absenci kriticismu vůči idealizovaným autoritám vlastní soc. skupiny; 3. agresivní hledání autority spolu s tendencí vyhledávat lidi, kteří narušují konvenční hodnoty; 4. víru v předsudky a stereotypizované myšlení a současně přesvědčení, že osudy lidí jsou určeny tajemnými silami; 5. touhu po síle a sklony k brutalitě, jakož i identifikaci s osobami, které tyto vlastnosti představují; 6. destruktivitu a cynismus, zobecněné nepřátelské postoje vůči lidskému rodu; 7. projekci vlastních pudů, motivací a impulsů do vnějšího světa. Ačkoliv metodologie použitá Adornem a jeho společníky vyvolala jisté kritické výhrady, např. u H. H. Hymana, P. B. Sheataleye (1954) nebo u L. Sroleho (1951), vcelku byla zákl. Adornova představa i pozdějšími výzkumy potvrzována, např. ve studiích J. G. Martina a F. R. Westieho (1959), zejm. pak H. E. Tituse a E. P. Holandera (1957). V r. 1954 vyšla monografie věnovaná metodologii Adornova výzkumu pod redakcí R. Christieové a v r. 1958 Christieová a P. Cook vydali dokonce průvodce po literatuře o o.a.

Adornovo pojetí o.a. mělo pozoruhodného předchůdce v zapomenuté práci E. Fromma Autorität in der Familie, v níž se Fromm již v r. 1936 pokusil na bázi rozsáhlého, zejm. hist. materiálu vyložit psychologii fašismu, což pak úspěšně provedl na základě psychoanalytické teorie v práci Escape from Freedom (1941). Z psychoanalytických pozic se ale zabýval nacismem již v r. 1933 W. Reich v práci Massenpsychologie des Faschismus, v níž je anticipována Adornova hypotéza v tvrzení, že fašismus je ve své čisté formě sumou všech iracionálních reakcí průměrného lidského charakteru. K prvním pokusům o výklad psychologie fašismu patří také práce H. D. Lasswella The Psychology of Hitlerism (1933), v níž je však těžiště položeno spíše do stavu rozčarování nad výsledky války než do hlubších psychol. analýz. Stejným tématem se zabýval P. E. NathanThe Psychology of Fascism (1943), který zdůrazňuje význam projekce pro vznik autoritářského charakteru, totiž přechod od schématu „já nenávidím“ ke schématu „oni mě nenávidí“. Pro výzkum o.a. jsou mimořádně cenné také studie am. sociologa pol. původu a žáka F. W. Znanieckého T. Abela. V knížce Why Hitler Came into Power (1938) vyložil výsledky analýzy 638 vzpomínek hitlerovských aktivistů: hitlerismus se mu jeví jako sloučení soc. situace s pocitem křivdy a hledáním autority. Abelův materiál reinterpretoval později P. H. Merkl (Political Violence under the Swastika, 1975), který jej dále doplnil analýzou 581 životopisů vůdčích hitlerovců. Všechna tato zkoumání v zásadě potvrzují, že koncept o.a. je teor. nosný a empir. odůvodněný. Vykládat vznik nacismu, eventuálně autoritativních a totalitních režimů výhradně psychol., totiž hledat zdroje fašismu pouze v duši, nikoli ve společnosti, jak to činil např. am. filozof L. Mumford, vede k jiným omezením pohledu. Ani Adorno, ani Fromm nepodlehli této jednostranné interpretaci (zvl. Fromm zdůrazňoval demoralizující vliv kap. ekon. vztahů na interpersonální vztahy a skup. vědomí). Novější korektury původního Adornova pojetí zvýrazňují souvislost o.a. s jejím soc. postavením a vazbu autoritarismu na různé způsoby vidění a interpretace světa, postoje a přesvědčení. Adornovy koncepce bylo použito také ve výzkumech, jež provedla v Polsku J. Korałewiczová. Pojem o.a. nelze zaměňovat s autoritativní osobností, jež označuje jedince, který má autoritu, který se těší vážnosti a jehož názory jsou respektovány.

authoritarian personality personnalité autoritaire autoritative Persönlichkeit personalità autoritaria

Literatura: Adorno, T. W. a kol: The Authoritarian Personality. New York 1950; Borejsza, J. W. ed.: Faszyzmy europejskie (1922–1945) w oczach współczesnych i historyków. Warszawa 1979; Fromm, E.: (1941) Strach ze svobody. Praha 1993; Korałewicz, J.: Autorytaryzm, lek, konformizm. Analiza społeczenstva polskiego konca lat 70. Wrocław 1987; Ryszka, F.: Przedmowa. In: Fromm, E.: Ucieczka od wolnosci. Warszawa 1987.

Miloslav Petrusek