Společnost autoritářská (PSpol)

Společnost autoritářská

Nepůjde ani tak o společnost jako spíše o osobnost, o tzv. autoritářskou osobnost, jejíž koncept rozvinula frankfurtská škola v čele s Adornem, Horkheimerem a Frommem již na počátku 30. let 20. století. Nejde o to, že bychom žili ve světě, v němž autoritářských režimů není – existují a dokonce nepříliš vzdáleny od nás a nezřídka pod maskami demokratických či demokratizujících se společností. Juan Linz navrhl kdysi asi dost přesné vymezení autoritářských režimů (authoritarian regimes), když je postavil do opozice na jedné straně vůči „čistému totalitarismu“ a na druhé straně vůči „čisté demokracii“: jsou to politické systémy, které připouštějí jistou míru pluralismu, ale nedovolují mu úplné politické sebevyjádření; nemají vypracovanou jedinou závaznou ideologii, ačkoliv dominantním hodnotově ideovým systémem disponují (např. patriarchální ideou vůdce – „otce národa“); které vytvářejí specifickou mentalitu, jež však nevede ke klasicky totalitní extenzivní a intenzivní politické mobilizaci, a které mají v čele vůdce (zřídkakdy skupiny), kteří disponují mocí, jež je formálně (právně, legislativně) ne zcela jasně vymezena, takže připouští jistou míru svévole, která je však do značné míry předvídatelná (1975).

Vznik totalitních režimů a zejména stabilizace nacistického režimu v Německu vedla ke vzniku několika závažných prací, které se fenoménem „psychologie autoritativní a autoritářské osobnosti“ zabývaly. Jednu z prvních psychologických (ale silně historizujících) analýz hitlerismu nabídl již v roce 1933 Harold D. Laswell (The Psychology of Hitlerism) a o několik let poté (1943) britský psychoanalytik Peter Nathan (The Psychology of Fascism). Nathan skvěle použil freudovské ideje projekce, když ukázal, že psychologie nacisty stojí na převrácení „já nenávidím“ v „on mě nenávidí“, což přece ospravedlňuje určitý až brutální způsob zacházení s „nepřítelem“. Skvělý to současně příklad sociální konstrukce nepřítele, o čemž analytici té doby ještě nevěděli. Významný byl také počin polského (a amerického) sociologa Petera Abela, který dokonce provedl výzkum mezi „věřícími“ nacisty a získal 683 odpovědí na své dotazy týkající se sociální psychologie nacionálních socialistů. Abel publikoval výsledky svých studií v knize Why Hitler Came into Power? v roce 1938 a doložil, že příklon k hitlerismu je „univerzální“ v tom smyslu, že „Hitler dával životu nový smysl“ v situaci, kdy se lidé nacházeli „ve stavu pocitu křivdy a současně hledání autority“. Taková situace není historicky výjimečná a ona aktualizuje zkoumání stará dnes tři čtvrtě století. Pohleďme v stranu východní, abychom se přesvědčili, jak silně funguje pocit křivdy a hledání autority v situaci, kdy demokracie jako východisko zklamala a „volný trh“ zradil zcela.

Na Abelovu studii ex post navázal Peter H. Merkl, který v rozhovorech s nacisty po válce a rozborem jejich životopisů (Political Violence under Svastika, 1975) dokázal, že Adornova hypotéza o existenci generální dispozice k autoritářství není bez empirického podkladu a že jediným empirickým důkazem ani zdaleka nemusí být slavná The Authoritarian Personality z roku 1950.

Adorno se spolupracovníky ovšem výzkumem i teoreticky doložili, že (aniž přímo odkazují) základní teze práce Ericha Fromma Autorität in der Familie (z roku 1936) správně charakterizuje základní osobnostní rysy jako základ autoritářského syndromu, totiž: 1. konvencionalismus, tedy silnou vazbu na měšťácký systém hodnot; 2. autoritářskou závislost, absenci kriticismu ve vztahu k idealizované autoritě vlastní skupiny; 3. agresivní hledání autority spolu s tendencí hledat lidi, kteří narušují konvenční hodnoty; 4. víru v předsudky a stereotypizované myšlení, přesvědčení, že dějinnými a společenskými procesy hýbou tajemné síly (popperovská „teorie spiknutí“); 5. směřování k síle a brutalitě, identifikaci s osobnostmi, které tyto vlastnosti reprezentují; 6. cynismus a destruktivitu, generalizovaný nepřátelský postoj a nechuť k lidskému rodu jako „nižší“ kategorii; 7. projekci vlastních pudů, instinktů a tužeb na vnější svět. Tyto teze potvrdili američtí lékaři G. M. Gilbert a D. N. Kelley spolu s francouzským psychologem F. Baylem, kteří zkoumali během Norimberského procesu souzené.

Není třeba složitě dokládat aktuálnost adornovské typologie. „Holé lebky“, ale i jiné uzavřené agresivní skupiny vykazují přesně tyto vlastnosti, počínaje nenávistí k „cizím“, přes pohrdání lidskými (humanitními) hodnotami, adoraci násilí až po stereotypnost v myšlení spojenou samozřejmě s příznačnými intelektuálními limity (vůdcové fanatizovaných mas naopak vynikají inteligencí – představa, že jde o duchy omezené, je silně zjednodušující). Autoritářství je silnou sociálně destruktivní silou, což několikráte doložil Erich Fromm a mnozí jiní. V soudobých společnostech je téma autority znovu otevřeno v souvislosti s postmoderní skepsí vůči autoritě, která dusí individualitu, omezuje svobodu a znemožňuje realizaci „svobodné volby“, protože ji podřizuje určitým konvenčním, institucionalizovaným nebo tradičním pravidlům.

Pokračujeme-li v psychoanalyticko-neomarxistické linii uvažování, lze se domnívat, že soudobý odpor k autoritě nespadl z nebe, je důsledkem určitých socioekonomických a psychosociálních činitelů, které tvoří syndrom. Autoritářství a antiautoritářství tvoří celek, který je složen za čtyř vzájemně propojených složek: 1. rozpad tradičních rodinných vazeb (pád autority otce, vznik „partnerských svazků“); 2. vznik „urbanizované masy“, která je sociálně nezakotvená a která své ideály nachází ve vůdci nebo v médiích (nebo ve vůdci prostřednictvím médií); 3. svoboda se stává „nesnesitelně těžkou“, lidé utíkají od svobody a tento útěk může být stejně tak dobře anarchický jako autoritářský a konečně 4. člověk pozdní doby trpí (nebo může trpět) pocity osamění, sociálního vykořenění a marginalizace, jež nemusejí být ani zdaleka totožné s reálnou sociální pozicí (hluboce osamělý může být i člověk vysoce postavený a sociálně úspěšný). V radikálně individualizované společnosti se může člověk stejně tak těšit z darů svobody jako trpět osamělostí a nepřítomností blízkých, protože každý je uzavřen do svého já a každý „valí svou kuličku“, řečeno s Karlem Čapkem.

A tak Erich Fromm, poučen Freudovou teorií viny a studu („nejúčinnější metodou na oslabení lidské vůle je vyvolat v dítěti pocit viny“), konstatuje bezvýhradně a důrazně: „Liberální a tzv. pokrokové systémy výchovy nezměnily situaci natolik, nakolik bychom mysleli. Zjevná autorita byla nahrazena anonymní autoritou, zjevné povely tzv. vědecky založenými formulemi; ‚nedělej to‘ bylo nahrazeno ‚nebude se ti to líbit‘. Ve skutečnosti tato anonymní autorita může být více utlačivá než ona autorita zjevná. Dítě si již neuvědomuje, že mu někdo nařizuje, a ani rodiče již si nejsou vědomi, že dávají příkazy, a nemůže proti tomu bojovat a tak rozvinout pocit nezávislosti. Dítě se chlácholí a přesvědčuje jménem vědy, zdravého rozumu a spolupráce – a kdo může bojovat proti tak objektivním zásadám?“ (1947). Kam vede liberalizace školství bez tradiční autority učitele, vidíme snadno a přehledně v tom, jak ubývá mladých lidí, pro něž by učitelství a výchova byly posláním, ba dokonce „jen“ povoláním. Jsou přece školy, z nichž učitelé houfně odcházejí, protože nemohou zvládnout legitimními prostředky své svěřence, kteří naopak vědí, že v naší permisivní společnosti je vše dovoleno – od marihuany ve škole po veřejný výsměch učiteli. Zde nejde o osobní autoritu, ale o institucionalizovanou autoritu, která má oporu v liteře zákona a v postoji nadřízených.

To ostatně zná každá standardní konzervativní doktrína, která od dob Burkových spojuje autoritu s tradicí a která chápe autoritu právě jako sílu, jež brzdí potenciálně destruktivní sílu svobody. Potřeba autority a řádu vede ovšem některé konzervativce až k paušální kritice demokracie, umírněné pak k tomu, že formulují aspoň principy jakési „zdravé skepse“ vůči příliš snadnému opuštění autority. Jistě, v postmoderní společnosti nenajdeme tradiční zakotvení autority v rodině, církvi a státu (jak si to představoval ještě Bonald) a autoritu stěží můžeme odvozovat od autority Prozřetelnosti. Ale kdo má v pozdní době legitimizovat autoritu, ne-li tedy – zákon? Demokracie je také vládou zákona, a jsou-li zákony formulovány (a prosazovány) tak, že narušují autoritu tam, kde autorita nenarušuje sociálně respektovatelná práva jedince a suverenitu (suverenita omezuje a vymezuje sféru autority a proto je autorita chápána jako legitimní moc), pak se demokracie ohrožuje sama jako legitimní forma vlády.

Hannah Arendtová věnovala jednu ze svých slavných studií otázce Co je autorita? Jakoby tušila možné námitky svých intelektuálních následovníků, říká: „Autorita vyžaduje poslušnost, a proto se obvykle omylem považuje za určitou formu násilí a moci. Autorita však použití násilí a moci vylučuje. Síly se používá až tam, kde autorita již selhala… Ztráta autority se rovná zborcení základu světa. A vskutku, poté, co jsme ztratili autoritu, počal se svět posouvat, měnit a přetvářet se stále rostoucí rychlostí. Od té doby jakoby se náš život stal bojem s jakýmsi proteovským univerzem, kde v každém okamžiku se cokoliv může stát čímkoliv“ (1954).

Velice brzy, zdá se, jsme zapomněli na zkušenost s totalitní autoritou, která byla navýsost nelegitimní, protože jsme si ji nevybrali. Velice snadno se strašíme totalitarismem tam, kde jde o prostou poslušnost vůči zákonům a pravidlům slušného života, jež jsme si zvolili. A velice snadno zapomínáme, že všechna velká impéria i malá, byť pohádková království se rozpadla, jestliže se nemohla opřít o legitimní autoritu. Cožpak je opravdu nutné k tomu znovu probouzet Maxe Webera ze zaslouženého spánku? Nestačilo by si u nás v Čechách s trochou nostalgie připomenout Karafiátovy Broučky, kteří v tichosti zemřeli, nedoživši se jara, protože byli poslušní? Mlčky poslušní autoritě, kterou jim nikdo nemusel vysvětlovat, tak byla samozřejmá. Ale oni to byli přece „jenom“ broučci…

Literatura:
Adorno, T. W. et al. 1950. The Authoritarian Personality. New York: Harper
Arendt, H. [1954] 1994. Krize kultury. Čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha: Mladá fronta
Fromm, E. [1947] 1967. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda (Další vydání Praha: Aurora, 1997)
Fromm, E. [1973] 1997. Anatomie lidské destruktivity. Můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha: Nakladatelství Lidové noviny
Linz, J. 1975. Totalitarian and Authoritarian Regimes. In: F. Greenstein and N. Polsby (eds.), Handbook of Political Science. 3. sv. Reading (Mass.): Addison-Wesley Publishing Co.
Molnar, T. 1976. Authority and Its Enemies. New Rochelle (NY): Arlington House Publishers
Nisbet, R. A. 1975. Twilight of Authority. New York: Oxford University Press
Ryszak, F. 1978. Przedmowa. In: E. Fromm, Ucieczka od wolności. Warszawa: Czytelnik
Wiggershaus, R. 1994. The Frankfurt School: Its History, Theories and Political Significance. New York: Harper

Miloslav Petrusek


Viz též heslo totalitarismus, osobnost autoritářská nebo autorita ve Velkém sociologickém slovníku (1996)