Demokracie
demokracie – (z řec. démos = lid; kratos = síla, vláda) – původně jedna ze tří forem polit. společenství načrtnutých Aristotelem. Koncem 80. l. 18. st. se v Nizozemí používal termín „demokraté“ jako protiklad k „aristokratům“; tento význam se během jednoho st. vžil po celé Evropě a Sev. Americe. Aristokraté byli považováni za nositele soc. pořádku organizovaného kolem rodových hierarchií, korporací s charakteristickými právy a privilegii a obvykle kolem krále (viz šlechta, stav urozených), demokraté byli ti, kteří navrhovali různé formy rovnoprávnosti a lidové kontroly vlády. Šlo tedy o d. jako opoziční hnutí k aristokratickému pořádku, které se ale od Sev. Ameriky po Polsko lišilo v odpovědích na otázky, kdo má být považován za lid, jak má být projevena vůle lidu a jak uvést v soulad práva jedince s požadavky kolektivity. Přesný význam pojmu d. byl od počátku předmětem značných polemik. Zpočátku se parlamentní autority (zejm. ty, které se vyvinuly ve Velké Británii) stavěly proti d., zvl. proti přímé účasti lidu na vládě podle představ J. J. Rousseaua. V 19. st. byly za ústřední institucionální prostředek k uskutečnění d. považovány pravidelné volby mocných zastupitelských orgánů. Nadále se však rozvíjela konkurenční pojetí d., často vyjadřovaná kritikou nedostatků parlamentu jakožto orgánu lidové moci. Do poloviny 19. st. polit. levice v Evropě podporovala egalitámí kritiku existujících demokr. koncepcí a praktik. Své požadavky později shrnovala pod termíny „skutečná“, „sociální“, „lidová“ nebo „pevná“ d. Šlo o to, zda parlamentní instituce jsou podstatnou součástí „skutečné“ d., nebo zda jsou její inherentní překážkou. Soc. vědci se snažili vyjádřit různorodost koncepcí d. přesnějším jazykem.
V současnosti se v obsahu tohoto pojmu zdůrazňuje volební mechanismus a fungování zastupitelských institucí. D. není vztahována ani k určité soc. třídě, ani k individ. distribuci bohatství a kultury, ale je chápána jako soubor procedur urovnávání sociálních konfliktů. Demokr. polit. systém je ten, ve kterém: 1. všichni, kdo mají oficiální polit. moc, jsou odpovědni voličům bud přímo, nebo na základě faktu, že byli ustanoveni zvolenými funkcionáři; 2. zvolený parlament má značnou legislativní a deliberativní odpovědnost; 3. všichni dospělí, kteří nejsou označeni jako mentálně nebo morálně nezpůsobilí, představují voličstvo; 4. volby se konají v častých intervalech, nekonají se pod nátlakem a nejsou příliš poznamenány podvody; 5. existuje dostatečná úroveň občanských svobod, zahrnující nejenom právo vyjádřit ústně nebo písemně své názory, ale také možnost tvořit nové politické strany, které by kandidovaly ve volbách. To, zda volební vítězství bude na straně pracujících nebo vlastníků, zda výsledkem bude soc. řád více nebo méně egalitární, zda polit. kultura vyvolává u vládních činitelů respekt nebo je provokuje, jsou zajímavé otázky, jež ale nejsou součástí definice d. Popsaný institucionální komplex ovšem není považován za ideál. Např. Robert A. Dahl jej nazývá polyarchií. Poj pojmem d. mají lidé na mysli velmi různé egalitní nebo participační elementy, což zpochybňuje konsensus o definici d. Vyvinuly se také institucionální úpravy, které byly pokládány za nové ztělesnění d. Současné vymezení d. obsahuje atributy, které nejsou platné příliš dlouho. Např. do 19. st. bylo značně omezeno volební právo majetkovými požadavky, do 20. st. bylo omezeno na muže, do 20. st. hráli v mnoha zemích značnou roli mocnáři, kteří nebyli odpovědni voličům. Dodnes jednotlivé režimy akceptují některé demokr. prvky, zatímco jiné odmítají, čímž se vytvářejí mnohotvárné směsice d. Napoleon III. uskutečňoval plebiscity se všeobecným hlasovacím právem, pozdní carové svolávali deliberativní orgány, při volbách v Mexiku nikdy nesouhlasí součet hlasů, Jižní Afrika má sice volby, v nichž soutěží více stran, a význ. parlament, ale vyloučila většinu obyv. z hlasovacího práva, několik středoam. států má sice volby prezidenta a kongresu, v nichž spolu soupeří více kandidátů a stran, ale také armády, které nespadají pod prezidentskou moc. Studium forem „pseudodemokracie“ a „semidemokracie“ je jednou z největších výzev pro utváření teorie demokracie, resp. pro sociologii politiky dneška. (Viz též demokracie a autoritarismus, demokracie parlamentní, demokracie západní aj.)
democracy démocratie Demokratie democrazia
Literatura: Dahl, R. A.: Democracy and its Critics. New Haven 1989; Demokratie. In: Brunner, O. – Conze, W. – Koselleck, R. eds.: Geschichtliche Grundbegriffe. Stuttgart 1972–1984; Diamond, L. – Linz, J. J. – Lipset, S. M.: Democracy in Developing Countries. Boulder 1988; Hermet, G.: Aux frontieres de la démocratie. Paris 1983; Lipset, S. M.: Political Man. The Social Bases of Politics. Baltimore 1981; Palmer, R.: The Age of the Democratic Revolution. A Political History of Europe and America, 1760–1800. Princeton 1959–1964.
Viz též heslo demokracie v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost kapitalistická, společnost populistická nebo společnost skladebná v Petruskových Společnostech (2006)