Strana politická

strana politická – obecně skupina občanů se stejnými polit. názory a zájmy, kteří se spojili v organizaci k jejich prosazení. Ve slově „strana“ je obsaženo, že jde vlastně jen o část celku společnosti, většinou státu, jejímž cílem je získání nebo udržení moci, resp. podílu na ní. Existují různé definice s.p.. K. Beyme charakterizuje strany jako organizace, které plní funkci agregace zájmů. Rozdíl stran od zájmových skupin vidí v tom, že strany se účastní voleb a snaží se získat polit. úřady. K. Janda definuje strany jako organizace, které sledují cíl přivést své reprezentanty do vládních pozic. S. M. Lipset uvádí, že strany se objevují v pozdním středověku, ale že vlastně až ve 20. st. se utvářejí monolitické strany, totalitní strany a další typy stran. K. Beyme vysvětluje vznik s.p. teorií institucionální, teorií hist. krizové situace a teorií modernizace. Institucionální teorie odvozují vznik stran z fungování reprezentativních institucí, krizová teorie zdůrazňuje význam ideol. sil pro vznik nového hnutí, modernizační teorii jde o účinky výchovných systémů a rozvoj urbanizace jako modernizační proměnné. Vnitřní strukturou stran a jejich soc. složením, org. strukturou, zapojením členstva a výběrem vedení se zabývá sociologie stran, která je součástí sociologie politiky. Zkoumá také osobní a funkční vztahy k frakcím v parlamentě, ke státní správě a k zájmovým svazům a chování stran ve volbách. V mezinár. výzkumech se srovnávají různé stranické systémy a vztahy mezi nimi.

Typologie s.p. z hlediska struktury, funkcí, vývoje aj. vytvořili např. M. Weber, F. Neumann, Marr, O. Kirchheimer a další. Weber uvažoval o stranách honoračních a stranách masových. S. M. Lipset uvádí strany agrární, „protisystémové“, skandinávského typu, liberálně-radikální, církevní, soc.-demokr. a jiné méně známé. S.p. lze klasifikovat podle toho, zda vyjadřují zájem jedné nebo více soc. skupin, příp. celé společnosti, podle toho, zda jde o stranu trvale nebo dočasně opoziční, podle cílů, krátkodobých nebo koncepčních, dlouhodobých, opírajících se o významněšjí ideol. koncepci, dále podle org. výstavby strany (může být i téměř vojenského typu s přísnou disciplínou nebo naopak velmi volná). Z jiného hlediska lze hovořit o stranách, které jsou legální nebo působí v částečně nebo plné ilegalitě a jejichž vliv v polit. životě je jen zprostředkovaný, nebo podle přístupu k polit. moci a podílu na ní, podle ochoty dělit se o moc s jinými partnery, vstupovat do koalice, střídat se v účasti na moci. Lze hovořit o stranách typu demokr. a nedemokr. a o jejich umístění na škále levice – pravice, resp. o jejich politické strategii.

S.p. většinou tvoří, organizuje a zajišťuje několik skupin lidí: 1. voliči a sympatizující; 2. finanční sponzoři (mecenáši, členové platící příspěvky, příp. vlastnící podniky strany); 3. členové, aktivisté a dobrovolní funkcionáři; 4. placení pracovníci aparátu. Jednotlivé skupiny se mohou prolínat. Okolo stran existují a vyvíjejí činnost zájmové skupiny, které mohou být volně napojeny, nebo to jsou organizace, ve kterých s.p. mají vliv, resp. svoji lobby. Uvnitř stran se mohou, ale nemusejí vytvářet frakční skupiny s rozdílnými stanovisky (nátlakové skupiny, kliky). Jsou odrazem různorodosti individ. a skup. zájmů, důsledkem vnějšího tlaku, kterému jsou s.p. vystaveny ze strany svých odpůrců, a také změn polit. situace. Vztah občana a s.p. se v historii moderního státu měnil, stejně jako se mění vnitřní struktury s.p., metody stranické práce, způsoby získávání členů a voličů. Některé s.p. vytvářejí mezinár. sdružení (Socialistická internacionála aj.) nebo usilují o vzájemnou spolupráci a částečnou koordinaci svých postupů (křesťanskodemokr. strany). V tzv. rozvojových zemích a v zemích bez demokr. tradice existuje tendence k vytváření relativně silných, vlivných monolitních stran s prvky přísné disciplíny, které se silně identifikují se státním aparátem. Hist. zkušenosti ukazují, že takové strany se mohou stát základem totalitarismu (viz fašismus, nacismus, bolševismus). Na přelomu 80. a 90. l. se zhroutil totalitní systém výstavby kom. stran. Jejich další vývoj vyžaduje nové zhodnocení. Vzniklo také mnoho nových stran netradičního i tradičního původu, vytvořila se vlivná polit. hnutí, přerůstající v s.p. (Viz též kultura politická, demokracie západní aj.)

political party parti politique politische Partei partito politico

Literatura: Beyme, K.: Parteien in westlichen Demokratien. München 1984; Duverger, M.: Les parties politiques. Paris 1954; Held, D.Pollitt, Ch.: New Forms of Democracy. London 1986; Chodak, S.: Systémy politických stran západní Evropy. Praha 1966; Janda, K.: Parties Cross National Survey. London 1980; Lipset, S. M.Rokkan, S.: Party Systems and Voter Alignments. New York 1967; Neumann, F.: Theorie und Soziologie der Politischen Parteien. Darmstadt 1974; Nohlen, D.: Pipers Wörterbuch zur Politik. München 1989; Punnett, R. M.: British Government and Politics. London 1980; Sartoti, G.: Parties und Party Systems. London 1976; Škaloud, J.: Úvod do politologie. Bratislava 1969; Weber, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen 1976.

Jan Škaloud


Viz též heslo strany politické v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)