Společnost pluralitní (PSpol)
Společnost pluralitní
Jako východisko přijmeme velmi obecné vymezení pluralitní společnosti jako typu moderní společnosti, jež je ekonomicky spjata s kapitalismem, tedy tržní ekonomikou „volné soutěže“ nereglementované státem, ale podřízené pravidlům „ekonomické hry“, a politicky s demokratickým systémem. Ideově (duchovně či ideologicky) je pluralitní společnost variantou společnosti tolerantní, protože tolerance – ať už jakkoliv rozvinutá a respektovaná – je předpokladem koexistence odlišných názorových skupin (organizovaných nezřídka do podoby skupin zájmových či „nátlakových“). Jak patrno, jde o téma navýsost politologické – historicky i věcně – a vstupovat do tohoto hájemství nutno jen velmi opatrně, zejména uvážíme-li, že pluralitní společnost je současně sférou svých teoretických pluralitních reprezentací, což jednoduše řečeno znamená, že existuje nepřeberné množství teorií, které rozmanitě vymezují vztah demokracie a pluralismu, které jako dominantní problém pokládají vztah pluralismu a (neo)korporativismu, které s odlišnými akcenty vysvětlují vztah demokracie a zájmových skupin, které se liší v tom, jakou roli tyto skupiny v demokratické společnosti hrají (např. Robert Dahl upozorňuje na možné negativní důsledky přecenění role těchto skupin v tom, že právě ony mohou „řadového občana“ marginalizovat) atd.
Zajímavé vymezení pluralitní společnosti nabízí Arend Lijphart: „Pluralitní společnost je společnost rozdělená na to, co Harry Eckstein nazývá segmentovým štěpením. Toto štěpení existuje tam, kde politická dělba ve společnosti sleduje řád objektivní sociální diferenciace, zejména těch jejích částí, jež jsou pro fungování společnosti podstatné“ (1977). Toto jen zdánlivě složité vymezení v podstatě znamená na jedné straně rozšíření soutěživého ekonomického trhu na oblast občanské kooperace a kompetice (Robert Dahl), na druhé straně pak to, že se prostě konstatuje, že společnost se více či méně organizovaně člení podle kritérií náboženských, ideologických, politických, lokálních, rasových, etnických atd. Této linii segmentace společnosti ale nemusí odpovídat jiný segmentační řád, tj. členění pluralitní společnosti na politické strany, nátlakové skupiny, mediálně vlivná seskupení, odborové ústředny či profesionální sdružení. Oba segmenty se mohou prolínat a také prolínají, i když si zachovávají relativní samostatnost: pluralitní společnost je tak souborem vzájemně propojených segmentů nestejné váhy a velikosti, které kooperují i soutěží.
Mnozí autoři (J. Schumpeter, R. Dahl aj.) zdůrazňují, že ani pluralitní demokracie není ideálním uspořádáním lidských věcí, velice častá je námitka, že v žádné demokracii si lid nevládne – tato námitka má dokonce krajní podobu ve formulaci, jež má svůj původ u Hegela, že totiž „lid sám neví, co chce, takže interpretace toho, co je pro něj dobré, musí být ponechána jeho zastupitelům“. Teze, která je věru nepřijatelná pro hayekovsky pojatou koncepci občana, který „nejlépe ví, co je pro něj dobré“. Pomineme tento spor, který má – podle našeho soudu – povahu aporie, a shrňme: ve společnostech, které respektují svůj pluralitní charakter, lidé věnují podstatně více pozornosti věcem každodenního života než „velké politice“. I tím se vysvětluje, že nízká volební účast nemusí svědčit proti demokracii, ale spíše pro ni, jakkoliv u nezralých a nehotových politických systémů, jež se svým pluralitním charakterem nedokáží zacházet dostatečně obezřetně (např. extrémní vliv nátlakových a zájmových skupin – a nejen v Rusku), nutno od občanů požadovat asi více odpovědnosti za věci veřejné než tam, kde je to součástí každodenní samozřejmosti.
Nezbytným předpokladem existence pluralitní společnosti je právě kodifikované působení několika politických stran, které prezentují (a reprezentují) odlišné skupinové (především ekonomické, mocenské a někdy ideové) zájmy a které mohou zákonně vstupovat do sociálně (právně) regulovaného politického zápasu. Výsledkem tohoto soupeření je dočasné ustavení určité vládnoucí politické struktury (tzv. establishmentu): jeho dočasnost je dána periodicitou volebních období a právem vstupu na „politické kolbiště“ a do veřejné sféry. Součástí pluralitních společností jsou kromě politických stran, jež jsou jejich modelovými reprezentanty (proto odlišujeme anglosaský, americký a francouzský model, z nichž každý se opírá o odlišnou konkrétní politickou a občanskou strukturaci společnosti a historickou tradici), také občanská sdružení. Pluralitní společnost je proto vždycky současně více či méně rozvinutou občanskou společností se specifickou politickou kulturou.
V pluralitní společnosti jako společnosti ekonomické, politické a sociální konkurence (kompetice) platí paradox sociální rovnosti: pluralitní společnost plně respektuje rovnost individuí (před zákonem a z hlediska možností sociálního vzestupu), současně však nijak nereglementuje sociální vzestup, který může být výslednicí nejen individuálního výkonu (meritokratický princip), ale i prostého štěstí či náhody (výhra, dědictví).
Základem socioekonomické ideologie pluralitní společnosti byla prapůvodně idea, kterou formuloval Max Weber, když s odkazem na kalvínskou (protestantskou) etiku dokazoval, že učení o predestinaci (předurčenosti člověka Božskou prozřetelností) vlastně ukazuje na „boží vyvolené“, kteří již na zemi jsou odměňováni za svou výkonnost, píli, pracovitost a schopnost odříkání. V sekularizované, tedy náboženského „roucha“ zbavené formě tato ideologie připouští sociální nerovnost (stratifikaci) společnosti jako přirozený důsledek souběhu dvou okolností: a) individuálních dispozic (vrozených vloh, jež nejsou ovlivnitelné) a b) individuálního výkonu (který na individuu jednoznačně závisí). Ideologie, ale i sociální praxe pluralitních společností bývá právě proto kritizována z pozic různých odrůd socialistických a kolektivistických koncepcí, které ji pokládají za mravně neospravedlnitelnou, nemorální a proto sociálně zavrženíhodnou (dnes jde zejména o tzv. komunitarismus či komunalismus). Ačkoliv se žádná jiná alternativa k pluralitní verzi demokratické společnosti reálně neosvědčila, je jaksi pozoruhodně zabudováno v lidské přirozenosti na jedné straně úsilí o rovnost, které nemá nezřídka daleko k prosté závisti, na druhé straně sklon k agresivitě, která je v pluralitních společnostech zcela jednoznačně usměrňována k socioekonomické soutěži.
Pluralitní společnosti se potýkají ještě se dvěma velkými problémy – s problémem etnické plurality a s problémem tzv. primárních a sekundárních práv. Etnicky homogenní společnosti neřeší problém míry tolerance vůči odlišnému („vnějšímu“, novému etc.) etniku, problém „jiného“, „cizího“ a jeho případné dvojí identity pro ně není problémem, zatímco společnosti heterogenní – a jimi se stávají téměř všechny evropské společnosti – řeší právě toto „velké téma“ pozdní doby se střídavými úspěchy a ne vždy v závislosti na vlastní dobré vůli. Vznikají tak tzv. multikulturní společnosti či alespoň společenství, jejichž podstatou je soužití (konfliktní či vzájemně snesitelné) etnik s odlišnými tradicemi a kulturním vybavením (a historickým zakotvením).
V této souvislosti se k věci nikoliv nesporně a nikoliv nutně apodikticky vyjádřil Peter Berger, který neshledává v pluralismu moderních společností (a zejména v onom pluralismu, který ústí do multikulturalismu) jenom pozitiva, jak bychom mohli usuzovat z grantových aktivit Evropské unie a mnohých grantových sdružení našich (jako by jiného tématu téměř nebylo). Berger s použitím metafory píše: „Představa, že pokud lidé poznají lépe jeden druhého, budou se mít raději, je jednou z těch potenciálně nejnebezpečnějších iluzí liberální ideologie. Opak je pravdou, protože pořekadlo, že dobré ploty dělají dobré sousedy, má ze sociologického hlediska určitou platnost… Pluralismus se objevuje tehdy, když se v oné hradbě mezi sousedy objeví trhliny. Sousedé se naklánějí přes ploty, baví se spolu, přátelí se. Nevyhnutelně dochází k jevu, který se označuje termínem kognitivní nákaza, kdy různé životní styly, hodnoty a názory začnou splývat. Tento druh pluralismu se v dějinách vrací s nevyhnutelnou zákonitostí… Kognitivní nákaza vede ale k tomu, že člověku se do mysli vtírá myšlenka, že jeho tradiční způsoby nazírání na svět nemusejí být to jediné, čemu lze přičíst určitou platnost, že na tom, co hlásají lidé jiných kultur jemu cizích, možná také něco je, světový názor, který dosud pokládal za samozřejmý, ztrácí svou výjimečnost…Tato trhlina se může bleskově rozevřít ve vše prostupující relativismus“ (1992). Berger jako znalec Schutzovy fenomenologické sociologie by musel být naprostý naivka, kdyby tento názor, který se prima facie jeví téměř jako prostoduchý a vlastně „reakčně zpátečnický“, protože protimultikulturní, nedokázal obhájit minimálně tím, že ukazuje ambivalenci tohoto druhu pluralismu: na jedné straně „osoba, jíž je dopřána taková šíře volby, disponuje nepochybně větší mírou svobody, krom toho ale zároveň ztrácí svou bývalou schopnost pociťovat pevnou jistotu“. Těmto lidem se může (nikoliv nutně musí) zhroutit jejich dosavadní „přirozený svět“, srozumitelný a předvídatelný – a „taková situace může být přinejmenším nepříjemná“. Další sociální důsledky si lze snadno domyslet ve světle událostí našeho „velkého světa“. Ačkoliv Berger proklamuje své konzervativní krédo (jež se nevylučuje s jeho plaidoyer pro „kapitalistickou revoluci“) v kontextu kritiky sekularizační teze, je na jeho varování leccos k zamyšlení: přinejmenším to, že některá hesla nesmíme akceptovat nekriticky jako politické slogany dříve, než je podrobíme aspoň trochu solidnímu sociologickému promyšlení.
Druhé téma – primárních a sekundárních práv – je mj. vážným dědictvím „reálného socialismu“, ačkoliv v zemích stabilních demokracií má také svou vlastní, specifickou podobu. Primární lidská (sociální) práva, totiž právo na osobní přesvědčení, svoboda slova, právo podnikat, emigrovat, volně se pohybovat po teritoriu země a za hranice, svoboda tisku atd., jsou zvláštními právy mj. tím, že stát „nic nestojí“, jsou to „levná práva“ – a snad tím jsou paradoxně mimořádně cenná pro konstituci a stabilitu pluralitní společnosti.
Kolektivistické režimy tato práva nejprve redukují a posléze zcela ruší, ačkoliv je nezřídka formálně (např. v ústavních zákonech) nadále proklamují: tzv. stalinská ústava z roku 1936 byla z formálního hlediska pokládána za „nejdemokratičtější ústavu světa“. Sekundární práva jsou naopak neobyčejně nákladná – jde o právo na práci, bezplatnou lékařskou péči, právo na zajištěné existenční minimum, přesně definované právo odchodu do důchodu atd. Soubor sekundárních práv si v reálných demokraciích vynutil vznik tzv. sociálního státu, který ovšem na jedné straně společnost socioekonomicky stabilizoval, na druhé straně politicky a ideologicky silně diferencoval: postupně dochází k ekonomickému vyčerpání možností sociálního státu a podle některých teorií jednou ze základních příčin pádu reálného socialismu bylo i to, že prostě nemohl ekonomicky saturovat to, na co si občané v socialistickém modelu sociálního státu zvykli a co očekávali. V podmínkách pluralitní společnosti tak ale vzniká nový typ sociálního napětí mezi zafixovanými očekáváními saturace sekundárních práv a bagatelizací a podceněním rozhodující role práv primárních.
Zde se zrodil vznikl proslulý slogan polského sociologa Zdzisława Krasnodębského, že ve středo- a východoevropských politických převratech konce 80. let nešlo ani tak o svobodu jako o čekání na supermarkety. Toto sociologicky drastické konstatování je sice nepříjemné, ale do značné míry vysvětluje, proč si udržují své pozice postkomunisté, proč existuje napětí mezi reálnou životní úrovní a neadekvátním očekáváním jejího růstu. I to je ale součást života pluralitní společnosti.
Literatura:
Berger, P. L. [1992] 1997. Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister & Principal
Čermák, V. 1992. Otázka demokracie, sv. l: Demokracie a totalitarismus. Praha: Academia
Held, D. 1987. Models of Democracy. Stanford (CA): Stanford University Press
Hloušek, V. a Kopeček, L (eds.). 2003. Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita
Janata, J. 1999. Agrese, tolerance, intolerance. Praha: Grada
King, R. 1986. The State in Modern Society. Chatham (NJ): Chatham House Publishers Inc.
Lijphart, A. 1977. Democracy in Pluralistic Society. New Haven & London: Yale University Press
Viz též heslo korporatismus, strana politická, společnost občanská, rovnost sociální nebo stát sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)