Rovnost sociální

rovnost sociální – soc. a polit. ideál i požadavek pojímaný v zásadě buď jako soubor stejných příležitostí, možností všech jednotlivců i spol. skupin získat spol. bohatství, moc, prestiž, nebo přímo jako právo na stejný podíl na těchto žádoucích, soc. a ekon. vzácných statcích. Hlásání r.s. je spjato s hnutím evrop. buržoazie za emancipaci. Samotná idea rovnosti je mnohem starší, je obsažena např. v myšlence rovnosti všech lidí před bohem v křesťanském náboženství. Výrazně je rozvinuta v těch směrech novověké filozofie a práva, které vycházejí z předpokladu, že každý člověk reprezentuje přes svou jedinečnost celou podstatu humanity. V tomto smyslu je ideologie rovnosti součástí moderního individualismu, ačkoliv je většinou právem spojována především s hnutími kolektivistickými. Zejm. od 18. st. je používána v polemice zaměřené proti mocenským a statusovým nerovnostem a privilegiím, většinou feudálního původu. Kromě humanizujícího potenciálu má idea rovnosti ovšem také svůj čistě pragmatický rozměr. Absence formální rovnosti před zákonem blokovala rozvoj svobodného trhu, neboť na jedné straně bránila vstoupit na trh pracovní síle v závislém a podřízeném postavení, na straně druhé omezovala rozvoj masové produkce tím, že statusově diferencovala možnosti konzumu. Převládnutí ideje r.s. je jedním z předpokladů sériové výroby spotřebního zboží v záp. Evropě především od 40. l. 19. st. Přenesení ideje rovnosti z proklamativní roviny ideologií do roviny spol. praxe s sebou nese celou řadu problémů. V podobě radikálního rovnostářství vede např. k mzdové nivelizaci, která snižuje motivaci k výkonu a zatlačuje individuum do anonymity kolekt. rituálů. Takto chápaná rovnost se dostává do konfliktu s požadavkem osobní svobody. Na tuto tendenci upozorňoval již A. de Tocqueville při srovnávání am. a fr. společnosti.

Jiným způsobem upozorňuje na problematičnost ideje rovnosti v moderní společnosti R. Aron. Princip rovnosti, který vyznávají všechny společnosti, jež prošly fází industrializace, předpokládá podle něho mj. rovné právo všech na standardní konzum. Uspokojivé zajištění masové výroby statků a služeb však předpokládá hierarchické členění všech organizací, které mají příslušné statky a služby poskytovat. Formální rovnost v oblasti konzumu předpokládá tedy faktickou nerovnost v oblasti produkce. Účinná koordinace kolekt. úsilí předpokládá nezbytné podřízení většiny rozhodnutím kvalifikované menšiny. Rozvoj vědy a technologií, které si vynucují zvlášť operativní rozhodování, tento proces ještě umocňují. Aron konstatuje, že nerovnosti ve vyspělých společnostech se postupně zmírňují v důsledku rozšiřování vzorců konzumu obvyklého u drobné buržoazie na stále nižší vrstvy společnosti. Z tohoto procesu však neplyne, že společnost nastupuje cestu k větší rovnosti. Zvlášť výrazné ekon. nerovnosti mohou pouze přenechat místo nerovnostem v přístupu k moci a k rozhodování, které ve svých důsledcích dokáží společnost strukturovat neméně výrazně. Idea rovnosti není nutně spjata s rovnostářstvím, egalitarismem, který vyžaduje rovnost výsledků, nikoliv výchozích šancí. Evrop. buržoazie ve svém emancipačním úsilí chápala vždy rovnost jako příležitost vypracovat se vlastním úsilím co nejvýše na stupnici soc. hierarchie. Odstraněny měly být především stavovská privilegia a státní dirigismus absolutistické moci, které zvnějšku tento vzestup omezovaly. Problém je ovšem v tom, že i přes teor. naprostou rovnost výchozích šancí v prvé generaci může být rovnost šancí u generací následujících podstatně limitována v důsledku mechanismů sociální dědičnosti. Upozorňuje na to opět Aron, když konstatuje, že společnost, ve které by úspěšné rodiny neměly možnost předat něco ze svého úspěchu svým vlastním potomkům, by byla vrcholně nehumánní.

Idea r.s. vděčí za své obecné rozšíření konkrétním hist., soc. a ekon. souvislostem vzniku moderní evrop. společnosti. Ve svět. dějinách představují tyto souvislosti ojedinělou konstelaci. V převážné většině kultur a epoch se člověk modeluje jako homo hierarchicus, tzn. že za přirozenou a zcela spravedlivou je považována sociální nerovnost. Někteří sociologové upozorňují, že výjimečná hist. konstelace příznivá ideálům rovnosti nemusí být jevem trvalým. Podle P. Rosanvallona prochází idea rovnosti v současné době určitou krizí, jejíž kořeny spočívají v širší krizi hodnot industriální společnosti. Krize myšlenky a praxe r.s. má následující aspekty: 1. rovnost před zákonem v minulosti garantovala určitou ochranu a bezpečí před zvůlí privilegovaných, ale dnes neposiluje ochranu a bezpečí např. vůči rizikům nukleární katastrofy či kriminality velkoměst, takže požadavek bezpečí může relativizovat požadavek rovnosti a může vést k volání po nedemokr. formách vlády; 2. redukce nerovností je stále nákladnější a vyvolává stále větší výhrady u těch, kdo na ni musí přispívat; přitom jistá úroveň konzumu již zajistila vyspělým zemím sociální smír a další zvyšování spotřeby již toto smíření nijak viditelně neposiluje, tím spíše, že na zabezpečení r.s. musí v rostoucí míře přispívat stále širší soc. vrstvy, které dříve ze soc. přerozdělování spíše profitovaly; 3. jakmile byla nerovnost vytlačena do obou krajních pólů stratifikační struktury, šíří se frustrace z rovnosti a zbytnělé střední vrstvy vnímají rovnost jako šedivou průměrnost, která komplikuje jejich snahu budovat pocit vlastní identity na znacích odlišnosti od druhých (redukce drobných nerovností není v této situaci vnímána nijak příznivě, neboť právě na podobných nerovnostech si příslušníci středních vrstev budují svůj osobní status). Uvedené souvislosti naznačují, že požadavek r.s., zvl. ve spojení s ideou neomezeného ekon. růstu a dalšího zvyšování materiálního konzumu, je ekon. příliš nákladný a ekologicky neúnosný. Opuštění ideje rovnosti by však zpochybnilo jednu z nejcharakterističtějších hodnot evrop. kultury. S r.s. úzce souvisí koncept sociální spravedlnosti.

social equality égalité sociale soziale Gleichheit uguaglianza sociale

Literatura: Aron, R.: Les désillusions du progrès. Paris 1969; Dumont, L.: Homo Aequalis. Paris 1977; Rosanvallon, P.: La crise de l État-providence. Paris 1981.

Jan Keller