Individualismus

individualismus – (z lat. individuus = nedělitelný) – pojem vysvětlovaný ve 3 rovinách: 1. jako postoj, který v morálních a polit. rozhodováních dává přednost jednotlivé lidské osobnosti před všemi kolektivy, tedy rodinou, sdružením, občanskou společností nebo státem (R. Scruton); 2. jako polit. teorie a doktrína, která klade důraz na vlastní práva jedince jako nezbytnou podmínku svobody a která vyžaduje podstatné omezení regulující moci státu a jiných kolekt. orgánů; 3. jako fil. koncepce, podle níž je individuum cílem samo o sobě a jeho posláním je seberealizace a sebekultivace. Pojem. i. je poměrně nový, pochází z 19. st. (jeho první užití se připisuje saint-simonovcům) a původně měl v různých zemích velmi diferencované významy: ve Francii byl chápán pejorativně jako reakce na osvícenství a Fr. revoluci, v Anglii byl spíše epitetem pro náb. nonkonformitu a autentické kvality nezávislé osobnosti, v Německu byl spojem s romantickými představami o roli jedince, zejm. geniálního individua ve společnosti a dějinách. Jacob Burckhardt se pokusil propojit „francouzský“ a „německý“ význam, J. S. Mill (1859) operuje s pojmem i. již běžně ve vazbě na svou liberalistickou teorii. Ke specif. politologickému pojetí i. význ. přispěl A. de Tocqueville, který se pokusil odlišit i. od egoismu a poprvé spojil ideu i. s ideou demokracie. I. je nový výraz, který alternuje původní egoismus: zatímco ten se rodí ze slepého pudu, i. je spíše důsledkem omylu; egoimus ničí všecky ctnosti, i. vysušuje především ctnosti veř. I. je demokr. původu a jeho rozšíření je přímo spojeno s egalitarismem, který růst demokracie nezřídka provází. Tocqueville tak současně poprvé poukázal na hodnotovou nejednoznačnost pojmu a výslovně formuloval potřebu boje s krajním i. prostřednictvím svobodných institucí.

Vazbu i. a egoismu detailně analyzoval E. Durkheim, u něhož je koncept egoismu ve významu krajního i. klíčový jak v koncepci dělby práce, tak sebevražednosti. I když i. a egoismus Durkheim neztotožnuje, předpokládá nicméně, že jsou silně korelovány a že i. tvoří podloží a předpoklad rozvinutého egoismu. Podobně jako Durkheim i řada dalších sociologů chápe i. jako podstatnou charakteristiku moderní společnosti, v níž se individuum stává zákl. vztažným bodem, referenční jednotkou (viz skupina referenční). G. Simmel ukázal ve Philosophie des Geldes vliv peněžní cirkulace na interpersonální vztahy, které se anonymizují a depersonalizují, což vede k růstu i. Podobně uvažuje, snad ve vědomé vazbě na Simmela, i Talcott Parsons, který ve formalizaci a anonymizaci osobních vztahů vidí základ moderního i. Výrazně negativně hodnotí projevy i. ve své slavné dichotomii Gemeinschaft a Gesellschaft F. Tönnies. Naopak vysoce pozitivní aspekty v i. shledává F. A. von Hayek, který jej staví do protikladu jednak vůči aristokratickým privilegiím (motiv tocquevillovský), jednak vůči socialismu a egalitarismu. Pozitivní hodnocení i. lze ovšem najít nejen u autorů liberalistických, příp. u části konzervativců, ale i u spisovatelů jiných orientací. Význ. je rozbor i. v díle Davida Riesmana, který zavádí pojem vnitřně (niterně) řízeného člověka, který je produktem postrenesančního vývoje: vnitřní řízení je Riesmanovi hlavním způsobem zajištování konformity v moderní společnosti. Niterně řízený typ dokáže žít spol., být iniciativní, řešit neobvyklé problémy a přitom nepotřebuje přísné řízení tradiční. Podobně význ. jsou analýzy i. ve Frommově Strachu ze svobody. I. je velmi často spojován s kritikou masové společnosti, je ne zcela oprávněně asociován také s elitarismem. Vnitřní ambivalencí i. jako nejcharakterističtějšího znaku am. společnosti se zabývají R. N. Bellah, R. Madsen aj.

individualism individualisme Individualismus individualismo

Literatura: Bellah, R. N. aj.: Habits of the Heart. Individualism and Commitment in American Life. New York 1985; Hayek, F. A. von: Individualism: True and False. Dublin 1946; Riesman, D.: (1950) Osamělý dav. Praha 1968; Tocqueville, A. de: Demokracie v Americe, sv. II. Praha 1992.

Miloslav Petrusek