Individuum
individuum – (z lat. individuum = nedělitelná jednotka, atom) – původně biol. pojem pro jedince jako příslušníka určitého živočišného druhu, později vyjádření jedinečnosti jednotlivce. V období scholastiky pojem i. označoval lidskou osobnost, později se používal zejm. v protikladu „jedinec – společnost“ v souvislosti s rozvíjením a potlačováním individuality. Zjednodušené vysvětlování individuality spočívalo v tom, že byla identifikována s temperamentem a ten byl definován jako funkce tělesné stavby a její humorální regulace. Podle R. Wiliamse (1960) individualita existuje již na biochemické a fyziologické úrovni a podle B. G. Anaňjeva v průběhu ontogeneze a životní dráhy člověka dochází k individualizaci jeho organismu a osobnosti. Avšak ne každé i. je individualitou. Proces přeměny i. v osobnost, která zahrnuje všeobecné i osobité, jedinečné rysy, je složitý. V současné filozofii je problematika i. tematizována jednak v rovině abstraktních úvah o ontologicko-logickém významu tohoto pojmu, o jeho personálním významu, jednak jako jeho strukturální analýza (A. Pieperová, 1973). V této rovině je i. nejčastěji chápáno jako „jedinečná empirická bytost“, což podle K. A. Abulchanové-Slavské (1977, 1984) vylučuje možnost objasnit jeho spol. podstatu. V psychologii se problémem i. široce zabýval H. Thomae (Das Individuum und seine Welt: Eine Persönlichkeitsteorie, 1968), který chápal psychologii osobnosti jako psychologii i. a vycházel z kritiky osobnosti pojaté „ve světle nomotetické redukce“, stírající její podstatný znak – osobitost (jedinečnost). Jako jednu ze zákl. metod užíval psychol. biografiku. Popsal řadu interindivid. odlišných, ale současně typických „životních technik“, jako jsou např. defenzívní a agresivní způsoby jednání apod. I. chápe v podstatě jako individ. osobnost a dává tomuto pojmu přednost před termíny osobnost, charakter, osoba, protože je neutrální, není spojen s jazykovými návyky. W. K. Arnold (Person, Charakter, Persönlichkeit, 1969) pokládá za specif. znak i. „psychofyzickou organizaci“, určující jeho chování, a za specif. znak „personální individualizace“ (ve srovnání s rostlinou a zvířetem) pokládá „potenci sebeprožívání“, schopnost rozlišovat mezi předmětnými, ke světu vztažnými objekty na jedné a mravně duchovními subjekty na straně druhé (objekty a subjekty tvoří životní prostor i.). C. G. Jung v souvislosti se svým pojetím i. vytvořil ve své analytické psychologii teorii tzv. individuace, tj. hledání cesty k vlastnímu identickému bytí. Tyto koncepce i. jsou fil.-antropol. konstrukcemi, opírajícími se jen o úzkou empir. základnu.
individual individu Individuum individuo
Literatura: Abulchanová-Slavská, K. A.: (1977) Dialektika ľudského života. Bratislava 1984; Anaňjev, B. G.: Čelovek kak predmet poznanija. Leningrad 1969; Tugarinov, V. P.: Příroda, civilizace, člověk. Praha 1981.