Ontogeneze
ontogeneze – (z řec. on = jsoucí; genesis = vznik, zrod) – vývoj jedince, který může být aspektován jako vývoj tělesný nebo psych. (E. H. Haeckel, 1912). Předmětem tzv. ontogenetické či vývojové psychologie je vývojová kontinuita jedince jako psychol. celku, vyznačující se určitými komplexními vývojovými fázemi (dětství, stáří), nebo vývoj jednotlivých psych. funkcí (vnímání, myšlení, cítění) či komplexnějších fenoménů (např. soc. chování). Vývoj psychiky člověka jako individua je chápán jako postupné progresivní (zahrnující třeba i oddělené momenty regrese), jako kvalitativní a kvantitativní změny živého systému. Podle marx. pojetí se psych. vývoj realizuje jako dial. proces kvantitativních a kvalitativních změn psychofyzických dispozic organismu v čase za dominantního působení vnějších podmínek (vlivu prostředí a výchovy). Přitom změny se uskutečňují skokem a jejich příčinou jsou vnitřní rozpory. V systémovém pojetí se zvláštnosti o. psychiky spojují se zvláštnostmi systémů biol., soc. a ekologického, s nimiž je systém psychiky úzce propojen. Vývojový princip (vše živé se vyvíjí) se pak spojuje s principem soc. determinace. K. L. Bühler (1922) označuje vývoj psychiky prostě za proces, jímž se dítě stává dospělým člověkem. V posledních letech se k fázím psych. o. přičítá i období nitroděložního vývoje plodu. Existují různá více či méně diskutabilní třídění fází psych. o.. Zhruba se rozlišuje prenatální a postnatální vývoj, jehož hlavními fázemi jsou: období novorozence (do konce 1. měsíce života), období nemluvněte či kojence (do konce 1. roku života), období batolete (do konce 3. roku věku), období předškolního věku (do konce 6. roku věku), období školního věku, k němuž patří pubescence, nastupující v interindivid. různém období (u děvčat v průměru o rok dříve než u chlapců), zhruba kolem 12.–13. roku věku a končící 16. rokem; období adolescence: od začátku 17. roku až do 21. roku života, kdy začíná období dospělosti, které se obvykle dělí na mladší, střední a starší dospělost, s kritickým obdobím tzv. přechodu (u žen kolem 45., u mužů kolem 50. roku věku), a konečně stáří od, 60. roku věku. Každé z těchto období se vyznačuje kvalitativními zvláštnostmi a pubescence a přechod jsou označovány jako období krizová (viz též životní cyklus, osm věků člověka).
Teor. lze celý vývoj individ. psychiky třídit na období evoluce (dětství, mládí), stabilizace (dospělost) a involuce (stáří). Vývoj tedy nelze chápat jako soustavné zdokonalování psych. funkcí, nýbrž obecně jako funkční změny. Samozřejmým předpokladem normálního vývoje je zdravý mozek, podněcující výchova a nezávadné životní prostředí dítěte a dospívajícího. S přibývajícím věkem dítěte ubývá vliv dědičnosti, rozhodujícím činitelem se stává zkušenost. V různých sektorech psych. činnosti je váha faktoru dědičnosti různá (nejvíce se uplatňuje v oblasti temperamentu, poměrně silně i v oblasti inteligence). Experimentálně byla prokázána závislost vývoje na zrání nervové soustavy, činnost však zrání podporuje. Teleologické pojetí o. zdůrazňuje, že vývoj je realizací určitého plánu či programu (K. L. Bühler), nebo že je překrýváním starých funkčních vrstev novými (E. Rothacker), že probíhá jako konvergence vloh (vrozených způsobilostí) a vlivů prostředí (W. Stern), že je jen kvantitativním přírůstkem (L. Carmichael), spirálovitým postupem k novým formám (A. Gesell), že je postupnou diferenciací a centralizací funkcí (H. Werner). Tyto teorie postihují obvykle jen jeden z více aspektů vývoje. Podle J. Piageta vývoj charakterizuje proces asimilace (uspořádání vnější stimulace do vnitřně daných struktur) a současně akomodace (dané struktury se přizpůsobují vnějším situacím). Probíhá to nejprve v rámci senzomotorické činnosti, později i v rámci formálně logických operací. L. S. Vygotskij zdůraznil, že vývoj znamená formování prostředků k dosahování cílů a děje se v rámci interakce dítěte s dospělými osobami, zejm. rodiči. Proto se za nejdůležitější faktor psych. o. považuje rodinná výchova, dostatečná stimulace dítěte v atmosféře citové vřelosti a zájmu rodičů o dítě (viz též rodina).
ontogenesis, ontogeny ontogénèse Ontogenese ontogenesi
Literatura: Kuric, J. red.: Ontogenetická psychologie. Praha 1986; Oerter, R.: Moderne Entwicklungspsychologie. Donauworth 1987; Příhoda, V.: Ontogeneze lidské psychiky. Sv. I–IV. Praha 1963–74.