Dětství
dětství – první a určující etapa ontogeneze člověka, která má biol., psych. a soc. kvality. Vymezuje tzv. dětskou populaci, která tvoří integrovanou součást každé společnosti a přitom specif. spol. skupinu, jejíž postavení v konkrétní společnosti, podmínky existence i typ interakce s populací dospělých závisí na kult.hist. kontextu. D. je elementem organizovaného života společnosti a podléhá změnám jako kterýkoliv jiný soc. jev. Hranice d. je pohyblivá, ať je d. chápáno biol. nebo soc. Určování d. biol. věkem je běžně i v s-gii přijímáno jako základní. Psychologie i s-gie člení období d. do několika etap podle vývojového stupně, který většinou zahrnuje jak biol., tak osobnostní a socializační kritéria (viz osobnost, socializace). Obecně se používá např. tato etapizace: 1. prenatální období (9 měsíců před narozením); 2. období novorozenecké (do 1 měsíce po narození); 3. kojenecké období (do 1 roku po narození); 4. období batolete (1. až 3. rok života); 5. věk předškolní (3. až 6. rok života); 6. věk školní (od 6. do 14., resp. 15. roku), který se dále dělí na mladší (6. až 10. rok života) a starší (11. až 15. rok života) a překrývá se již s pubescencí. S-gie často člení d. na 4 zákl. období, které se liší zejm. strukturou činností: 1. do 2 let jde hlavně o biol. adaptaci, vytváření senzomotorických schémat a jejich interiorizaci; 2. od 2 do 6–8 let je to období rozvoje řeči, obrazotvornosti, nápodoby, používání symboliky; 3. od 6 do 8 let, někdy až do 11–13 let, probíhá rozvoj schopnosti myšlení v oblasti formální logiky, abstrakce, konstruktivní hry (velkou roli při tom hrají skupiny vrstevníků a škola); 4. v navazujícím období do 15 let věku (tzv. pubescence, resp. raná adolescence) fyziologické změny vyvolávají změny v systému emocionálním i soc. Etapy d. diferencují přístup k jeho studiu.
Spol. akceptace fenoménu d. a jeho poznání jsou ovšem neoddělitelné od historie společnosti, od její kultury, soc. uvědomění (podle P. Arièse a dalších). Pozornost věnovaná d. jako soc. kategorii, dětem jako soc. skupině a dítěti jako specif. roli v rodině i ve společnosti je úzce spjata se vznikem moderního státu a moderní rodiny, s oddělením dětí od světa práce a s jejich zařazením do institucionalizovaného výchovně vzdělávacího systému (souvisí s tím rozvoj školství, zajišťujícího přípravu na život v dospělosti). Hodnota dítěte se mění v moderní době a souvisí s procesem demografické revoluce. Nad ekon. a prestižní složkou začíná převažovat složka emocionální. Dítě už se nechápe tolik jako další skutečná či potenciální výdělečně činná osoba v rodině, ani jako dědic majetku, pokračovatel rodinné tradice, ale jako blízký, bezmocný tvor potřebující péči a lásku, který rodičům, resp. ostatním členům rodiny tento přístup recipročně vrací. Privatizace životního způsobu rodiny a snaha pomoci dětem při vstupu do světa dospělých a řada dalších faktorů vedly k tomu, že se d. a dospělost začaly výrazněji oddělovat. Přitom ale bylo d. vždy chápáno relativně, ve vztahu ke koncepci dospělého jedince, který ovšem v sobě nosí „obraz svého dětství“. D. je považováno za přechodnou fázi, která končí integrací dítěte do společnosti dospělých. I když se ale každé dítě stává posléze dospělým člověkem, fenomén d. přežívá jako trvalá součást společnosti. Náplní této kategorie, jejími soc. specifikami a také její soc. emancipací se zabývá sociologie dítěte.
Přestože se na d. pohlíží víceméně jako na přípravnou fázi života člověka, jsou aktivity a role dětí ve společnosti stejně význ. jako role a aktivity dospělých. D. a dospělost jsou dva neoddělitelné strukturální elementy životního cyklu i způsobu života. Společnost nemůže poznat sebe samu, jestliže neporozumí zákonitostem d., a současně nelze poznat svět d. bez znalosti historie a zvláštnosti kultury dospělých. Děti sice žijí v podmínkách, které vytvořili dospělí, ale tyto podmínky přetvářejí i svou vlastní činností, interpertují je svým vlastním způsobem, a tím aktivně participují na životě společnosti. V současné době se mění přístup k chápání d., jeho zákl. paradigma. Uvažuje se o dětské kompetenci a nezávislosti (např. L. Alanen, J. Qvortrup). Ochranná funkce dospělých nad dětmi bývá interpretována také jako ochrana zájmů dospělých a prostředek kontroly dětské populace. D. je pojímáno jako soc. status, význ. komponenta sociální struktury. Kromě toho jde často o závažný soc. problém. Hovoří se o právech dítěte. V r. 1989 Valné shromáždění Organizace Spojených národů schválilo Úmluvu o právech dítěte jako ucelený soubor právních norem pro zajištění příznivých životních podmínek a rozvoje dětí v jednotlivých státech. Tuto úmluvu podepsalo celkem 71 států včetně Československa. Její ratifikace a z ní vyplývající závaznost plnění zákl. práv dítěte ze strany státu je považována za základ ochrany dětí, jejich zdraví, vzdělání, životních podmínek a celkového rozvoje.
childhood enfance Kindheit, Kindesalter infanzia
Literatura: Alanen, L.: Rethinking Childhood. Acta Sociologica, 1, 1988; Ariès, P.: Centuries of Childhood. A Social History of Family Life. New York 1962; Kon, I. S.: Rebjonok i obščestvo. Moskva 1988; Matějček, Z. – Langmeier, J.: Počátky našeho duchovního života. Praha 1986; Piaget, J. – Inhelderová, B.: Psychologie dítěte. Praha 1970; Sandström, C. I.: The Psychology of Childhood and Adolescence. New York 1966; Stone, L. J. – Church, J.: Childhood and Adolescence. Harmondsworth 1966.