Struktura sociální
struktura sociální – uspořádání relativně stálých soc. prvků sociálního systému, které charakterizují povahu celého systému, příp. vytvářejí podmínky pro kontrolu soc. změny. Pojem struktura s.s. umožňuje odlišit stabilní znaky od relativně proměnlivých a v nejobecnější rovině je užíván ve smyslu organizace dílčích částí v rámci celku. Toto pojetí lze v různých variantách nalézt u myslitelů 19. st., počínaje A. Comtem, H. Spencerem a zejm. K. Marxem. Ve 20. st. je pojetí struktury v s-gii ovlivňováno především koncepcemi tvarové psychologie, lingvistiky, fonologie a kult. antropologie. Tento různorodý původ přispívá k překrývání různých významů koncepce s.s., a to nejednou i u téhož autora. Přesto se jedná o pojem klíčový, neboť umožňuje zachytit prvek trvalosti v hist. proměnách sociální reality. Pojem s.s. bývá někdy zaměňován s pojmem soc. systém či s pojmem sociální organizace. U některých autorů jsou ale tyto tři pojmy více či méně přesně rozlišovány. Co se týče soc. systému, je to možné proto, že soc. systémy mají určitou s.s., kterou lze analyticky vypreparovat, aniž by se tím vyčerpal popis systému jako celku. Odlišit pojem organizace od struktury lze proto, že skupiny mohou být strukturovány, aniž by byly zároveň formálně organizovány.
S.s. je možné chápat jako systém soc. vztahů. V tomto smyslu jsou pojímány např. strukturní analýzy skupin, které mají umožnit aplikaci matem. technik. Mannheimova koncepce sociologie vědění chápe s.s. jako předivo integrujících soc. sil, z něhož vyrůstají různé způsoby nahlížení a myšlení. Tento přístup umožňuje K. Mannheimovi zkoumat problematiku soc. zakotvení lidského vědění. Vcelku je pojem s.s. budován obdobně jako pojmy ekon. struktura či psych. struktura. Ve všech případech se jedná o charakteristické vlastnosti určitého systému, které vytvářejí jeho vlastní identitu a umožňují odlišit jej od systémů jiných. Celými dějinami s-gického myšlení prochází spor o to, nakolik je s.s. vlastností samotných soc. systémů a nakolik je čistě analytickou kategorií, existující pouze v myšlení badatelů. S prvním pojetím koresponduje např. sociologismus, který považuje soc. skutečnosti za fakta existující vně myšlení konkrétních jednotlivců a vytvářející na ně formativní nátlak. Druhé stanovisko lze nalézt ve Weberových úvahách o povaze konstrukcí ideálních typů. Pojem s.s. vystupuje bez ohledu na to, do jaké míry je ontologickým faktem či jen myšlenkovou konstrukcí, jako protiklad neuspořádanosti, zmatenosti, chaosu. Postulování existence s.s. a schopnost analyticky takové struktury identifikovat patří k zákl. předpokladům možností s-gie jako věd. disciplíny.
S-gie používá koncept s.s. min. ve 3 souvislostech. 1. Pojem s.s. umožňuje konkretizovat jeden ze způsobů, jimiž společnost ovlivňuje chování svých členů. K výchozím předpokladům s-gie patří tvrzení, podle něhož není lidské jednání zcela autonomní, je podmiňováno vnějšími soc. tlaky a vlivy. Je-li třeba určit konkrétní podobu těchto tlaků, je nutné stanovit postavení daného jedince v rámci celkové s.s., tedy lokalizovat jeho soc. postavení. Pokud bychom tuto operaci nebyli schopni provést, pohybovaly by se naše úvahy o soc. podmíněnosti lidského jednání v rovině filozofie či antropologie. S-gie je však schopna provést řez společnosti a právě pomocí kategorie s.s. postavení člověka v rámci společnosti přesněji lokalizovat. Tento postup se užívá např. při analýze třídně specif. forem socializace, při rozborech řečových kódů osvojovaných různými vrstvami společnosti, při analýzách sociálního specifického demogr. chování, v řadě úvah z oblati s-gie vědění, v urbanistické teorii koncentrických zón, při analýzách průběhu masové komunikace a typů názorových vůdců, při vysvětlování soc. podmíněnosti různých forem deviantního chování a v celé řadě dalších oblastí. 2. Pojem s.s. umožňuje provádět komparativní analýzu společností podobného hist. a kult. typu. Pro potřeby popisu strukturních rysů těchto společností slouží koncepce sociální stratifikace. Pokud v daných společnostech hrají srovnatelnou úlohu dimenze prestiže, moci a bohatství, což je případ společností, které prošly industrializací, je možné jejich s.s. navzájem porovnávat a výsledky kvantifikovat. Rozdíly v charakteru strat či v jejich relativní mohutnosti lze interpretovat např. v rovině politologické. Důraz na význam dimenzí prestiže, moci a bohatství patří spolu s přesvědčením o závislosti každé z nich na podaném výkonu k s-gickému obrazu s.s. společnosti industriální i postindustriální. Interpretace povahy těch společností, které neprošly industrializací, je odlišná, a proto jsou možnosti kvantifikovatelné komparace takových systémů se společnostmi moderními silně omezené. 3. Pojem s.s. umožňuje sledovat vývoj téže společnosti v čase. Proměna hlavních strukturních rysů dané společnosti indikuje povahu sociální změny. Úvahy tohoto typu jsou stěží kvantifikovatelné a pohybují se spíše v rovině blízké filozofii dějin. Do oblasti těchto úvah patří např. analýzy rozdílností třídních, stavovských a kastovních systémů a rovněž úvahy o povaze a mechanismech revolucí, které obvykle vedou k restrukturaci s.s. Ze stejného důvodu sem lze řadit celou oblast studia soc. změny, různé teorie modernizace apod. a rovněž značnou část velkých s-gických systémů 19. a 20. st., úvahy o rozdílnostech tradiční a moderní společnosti, stejně tak jako různé inventarizace institucí soc. statiky, Comtem počínaje. Přesvědčení myslitelů o tom, které faktory jsou pro povahu s.s. určující, je zakódováno v jejich systémech periodizace dějin.
Snaha propojit zmíněné způsoby využití konceptu s.s. je charakteristická pro teorii strukturace A. Giddense. Po vzoru saussurovské strukturální lingvistiky chápe Giddens jakoukoliv strukturu jako soubor pravidel, která činí jisté akty možnými, zatímco jiné nikoliv. Dualitou struktury rozumí Giddens skutečnost, že tato pravidla zároveň působí na jednání aktérů zvnějšku a zároveň nemohou existovat jinak než právě skrze jejich jednání. Rozšířením analogie se vztahem jazyka a řeči na oblast mezilidských vztahů přechází Giddens k teorii gramatiky moci, neboť se domnívá, že zákl. rysy s.s. každé společnosti jsou zakódovány v jejích mocenských poměrech. S.s. v této podobě vymezuje, co všechno si může jednotlivec určitého soc. postavení v dané společnosti vzhledem ke druhým dovolit. Internalizované donucení zkoumá Giddens v rovině závazných norem, jejichž prostřednictvím se struktura společnosti promítá do struktury osobnosti, a tím se uzavírá kruh sociální kontroly. Pouze ta činnost, která respektuje neosobní struktury smluvených významů, etablované moci a platných norem, může být zároveň smysluplná, mocensky realistická i morálně přijatelná. Taková činnost automaticky reprodukuje existující s.s. ve všech jejích dimenzích. Jak ukazuje Giddensova periodizace dějin, z uvedených parametrů s.s. má pro něho zdaleka největší význam rozměr mocenský. Dosažená míra akumulace moci určuje nejen ráz vzájemných vztahů hlavních spol. vrstev, ale též rozdílný charakter různých typů státní moci a dokonce ovlivňuje i to, jakým způsobem je v dané společnosti strukturován čas a prostor. Teorie strukturace a široké pojetí s.s. tak Giddensovi umožňuje provést impozantní syntézu Durkheimova sociologismu a Weberovy teorie panství. Zároveň je sníženo napětí mezi nominalistickým a realistickým pojímáním sociální struktury.
social structure structure sociale soziale Struktur struttura sociale
Literatura: Boudon, R.: A Quoi sert la notion de structure. Paris 1968; Giddens, A.: New Rules of Sociological Method. London 1976; Merton, R.: Social Theory and Social Structure. Glencoe 1957; Murdock, G. P.: Social Structure. Glencoe 1949; Nadel, S. F.: The Theory of Social Structure. London 1957.
Viz též heslo struktura sociální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)